ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1187.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1187/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání obviněného M. A., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 12 To 26/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 59/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 10 T 59/2007, byl obviněný M. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v období od 16. 12. 2005 do 4. 1. 2006, konkrétně ve dnech 16. 12. 2005, 23. 12. 2005, 26. 12. – 29. 12. 2005, 31. 12. 2005, 1. 1. – 4. 1. 2006, v K. n. O. v provozovně čerpací stanice P. jako podnikatel – franchisant v rozporu s franchisingovou smlouvou o poskytnutí franchise na provozování obchodní činnosti uzavřenou dne 1. 6. 2003 s franchisorem – společností P. T. a. s., na základě které objednával a jménem a na účet franchisora prodával komisní formou pohonné hmoty ve vlastnictví spol. P. T. a.s., a zavázal se dle čl. 19.2.6. této smlouvy denně odvádět tržby za prodané pohonné hmoty na účet společnosti P. T. a. s., tuto svou povinnost v uvedené dny úmyslně nesplnil a neodvedl tržby v celkové výši 894.070,- Kč, když finanční prostředky z těchto tržeb si ponechal pro svou potřebu veden úmyslem je zadržet a převzít nad nimi dispozici, čímž poškodil obchodní společnost P. T. a. s., a způsobil jí škodu ve výši 894.070,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podle §248 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 12 To 26/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s takovým rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. B. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém podání poté, co zrekapituloval závěry soudů nižších stupňů, uvedl, že se s nimi neztotožňuje, protože byly učiněny na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Ty prý byly posouzeny výrazně v jeho neprospěch, což vyplývá již z trestního oznámení, ve kterém samotný poškozený vyčíslil výši způsobené škody částkou 553.999,73 Kč včetně dlužného nájemného ve výši 71.266,50 Kč.
Dovolatel dále uvedl, že pro posouzení správnosti právní kvalifikace jeho jednání není ani tak důležité, zda z jeho strany mohlo být aplikováno zadržovací právo podle §175 občanského zákoníku, ale to, jestli si hodlal zadržené tržby přivlastnit trvale bez jakékoliv kompenzace. Takový úmysl mu nebyl prokázán, navíc od počátku trestního stíhání tvrdil, že zadržení tržeb bylo pouze prostředkem k vypořádání vzájemných majetkových nároků mezi ním a poškozeným.
Obviněný považoval za zásadní námitku způsob stanovení výše škody, kterou soud odvodil od celkové sumy neodvedených tržeb, když zápočet poškozeného posoudil pouze jako vynucenou reakci na jeho jednání. Závěr soudu, že vyčíslení škody poškozenou společností je irelevantní, protože nemělo vztah k naplnění zákonných znaků trestného činu, považoval za bezdůvodnou kriminalizaci obchodně právních vztahů; navíc závěr soudu o vynucení reakce poškozeného nemá oporu v provedeném dokazování. Své tvrzení dokládal tím, že poškozenému dne 7. 3. 2006 učinil návrh na zápočet, na který poškozený reagoval a uznal jeho pohledávky ve výši 81.336,77 Kč za neproplacené provize, 120.000,- Kč za nenavrácenou kauci a 210.000,- Kč za vybudování bistra. Celková částka jeho oprávněného nároku tak byla vyčíslena na 411.336,77 Kč a ve vztahu k ní nelze dovodit jeho úmysl obohatit se.
Snížení škodného následku o tuto částku však obviněný nepovažoval za konečné. Je totiž přesvědčen, že poškozená společnost při výpočtu škody připočetla k částce rovnající se neodvedeným tržbám rovněž částku 71.266,50 Kč za nezaplacené nájemné. Celková výše škodného následku by tak měla činit 482.733,23 Kč, což současně znamená, že jeho jednání mělo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. I tak se domnívá, že rovněž jeho další vyčíslené nároky mají reálný podklad (minimálně ztrátu za provoz ve výši 371.037,- Kč), protože prostředky nepoužil pro vlastní potřebu a jeho jednání bylo motivováno snahou podnikat ve prospěch poškozeného.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 19. 8. 2008 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce nejprve konstatoval, že námitky dovolatele jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stadiích trestního stíhání, s níž se oba soudy přiměřeným způsobem vypořádaly. Podle uzavřené frančízové dohody (tento pojem bude převážně používán i v dalším textu; jde o synonymum ke shora uvedenému termínu „franchisingová smlouva“) byl obviněný povinen odvádět tržby z prodeje denně, což znamená, že skutek byl dokonán dnem zadržení poslední z těchto tržeb, tj. dne 4. 1. 2006. K tomuto datu nebyla žádná pohledávka obviněného za společností P. způsobilá k započtení. Všechny následné úkony poškozeného, směřující k započtení závazků vůči obviněnému proti zadrženým tržbám, tak měly pouze charakter náhrady vzniklé škody, což se pochopitelně projevilo ve výši konečné škody vyčíslené touto společností, ale nemohlo mít žádný vliv na výši škody způsobeném trestným činem, kterou soud správně pojal jako součet všech neoprávněně zadržených tržeb. Soudem použitou právní kvalifikaci skutku tedy označil za přiléhavou. Za zcela irelevantní naopak považoval to, zda poškozená společnost do konečného vyčíslení škody po provedeném započtení zahrnula i dlužné nájemné či nikoliv, neboť to na právní kvalifikaci skutku žádný vliv nemá a o náhradě škody rozhodováno nebylo.
Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů
a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z hlediska naplnění shora nastíněných teoretických východisek musel Nejvyšší soud odmítnout ty námitky obviněného, ve kterých zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů a tvrdil, že velká většina důkazů byla použita v jeho neprospěch. Takové výhrady směřují zásadně do oblasti ustanovení procesních ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., nikoliv do ustanovení hmotně právních.
Naopak za námitky relevantní Nejvyšší soud považoval ty, jimiž obviněný zpochybňoval naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a způsob stanovení výše způsobené škody. Tyto dovolací námitky však shledal zjevně neopodstatněnými.
Vzhledem k těmto relevantně uplatněným dovolacím námitkám je vhodné nejprve uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pro zhodnocení naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry jsou rozhodující skutková zjištění učiněná především soudem prvního stupně, podle nichž obviněný „v období od 16. 12. 2005 do 4. 1. 2006 ... v rozporu s franchisingovou smlouvou ... neodvedl tržby v celkové výši 894.070,- Kč, když finanční prostředky z těchto tržeb si ponechal pro svou potřebu veden úmyslem je zadržet a převzít nad nimi dispozici, čímž poškodil obchodní společnost P. T. a. s., a způsobil jí škodu ve výši 894.070,- Kč“.
Obviněný v průběhu dokazování nepopřel, že v uvedeném období tržby v takto vyčíslené výši neodvedl. Již tehdy však tvrdil (a tvrdí to i v podaném dovolání), že zadržené finanční prostředky použil jako zápočet na úhradu: kauce ve výši 120.000,- Kč, kterou složil na počátku své podnikatelské činnosti, za vybudování bistra ve výši 210.000,- Kč, za nevyplacené provize za měsíc prosinec 2005 a leden 2006 ve výši 81.336,- Kč, a ztráty za provoz čerpací stanice ve výši 371.037,- Kč.
S touto jeho obhajobou se vypořádaly soudy obou stupňů způsobem, jemuž nelze nic zásadního vytýkat. Již soud prvního stupně zjistil, že obviněný uzavřel dne 1. 6. 2003 se společností P. T., a. s., frančízovou dohodu (viz č. l. 50 a násl. spisu), podle níž měl sjednanou provizi za prodej pohonných hmot a jeho povinností současně bylo odvádět společnosti denně tržby získané prodejem pohonných hmot. Tuto dohodu obviněný sice mohl ukončit výpovědí, k tomu však přistoupil až dne 18. 1. 2006. Skutečnost, že provedl tzv. zápočet, sdělil jmenované společnosti dokonce až v dopise z března 2006. Teprve poté a evidentně v reakci na jím zadržené tržby tato společnost provedla jednostranný zápočet na částku 210.000,- Kč za výstavbu bistra, 120.000,- Kč jako kauci složenou na počátku podnikatelské činnosti obviněného a částku 81.336,77 Kč jako provizi obviněného za prosinec 2005 a leden 2006 (č. l. 110 spisu). Další obviněným uplatněné částky ve výši 371.037,- Kč a 213.600,- Kč společnost již neuznala a ani je nezapočetla. Naopak obviněného opakovaně vyzvala k vrácení těchto částek s tím, že pokud tak neučiní, bude částka vymáhána v rámci občanskoprávního nebo trestního řízení (č. l. 110, 113 spisu). Nalézací soud v té souvislosti zdůraznil, že v době zadržení tržeb nebyla žádná z posléze započtených pohledávek splatná, a v návaznosti na to vyložil, proč nemohl aplikovat institut zadržovacího práva upravený v ustanovení §175 a násl. občanského zákoníku (srov. strany 5 a 6 odůvodnění jeho rozsudku).
Odvolací soud se s takovou argumentací identifikoval a ještě ji dále rozvedl na stranách 3 a 4 odůvodnění svého usnesení. V té souvislosti akcentoval, že „... do škodné částky 894.070,- Kč byly zahrnuty jen tržby neodvedené v rozporu s frančízovou dohodou ...“, a že „... obhajobu obviněného ohledně zápočtů nelze akceptovat ...“. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že u obviněného je třeba z hlediska zavinění dovodit úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud neměl důvodu skutkové a právní závěry soudů obou stupňů zpochybňovat. Proto jim přisvědčil i v tom, že obviněný zjištěným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Dovolatel zadržel tržby získané z prodeje pohonných hmot, aniž měl vůči společnosti P. T., a. s., jedinou splatnou pohledávku. Ačkoliv byl podle frančízové dohody oprávněn ukončit smluvní vztah výpovědí a se svým smluvním partnerem se řádně vypořádat, neučinil tak. K ukončení smlouvy přistoupil až po zadržení tržeb s tvrzením, že tyto peníze použije k započtení svých pohledávek vůči společnosti. Přestože společnost P. T., a. s., poté, co jí (několik měsíců po zadržení tržeb) sdělil svůj úmysl o vzájemném započtení pohledávek, jednostranným prohlášením uznala závazek ve výši 411.336,77 Kč, obviněný ani poté rozdíl ve výši 553.999,73 Kč nevrátil. Podstatné pro posouzení celé věci a výše způsobené škody však je (jak na to správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření), že všechny následné úkony poškozeného směřující k započtení závazků vůči obviněnému proti zadrženým tržbám měly pouze charakter náhrady vzniklé škody, což se pochopitelně projevilo ve výši konečné škody vyčíslené touto společností, ale nemohlo mít žádný vliv na výši škody způsobeném trestným činem, kterou soud správně pojal jako součet všech neoprávněně zadržených tržeb.
Jelikož obviněný ve svém podání rovněž tvrdil, že se u něho nejedná o protiprávní jednání, nýbrž o obchodně právní vztah, a že proto jde ze strany soudů o bezdůvodnou kriminalizaci, je zapotřebí zdůraznit, že jeho jednání již překročilo hranice obchodně právního vztahu. Předně obviněný zadržel tržby, aniž mu k takovému kroku svědčil jakýkoliv právní titul (námitku, že realizoval zadržovací právo správně odmítl již soud prvého stupně na str. 3 odůvodnění svého rozsudku). Přestože poškozená společnost dovolateli vyšla vstříc a jeho jednání do jisté míry akceptovala tím, že část dluhu započetla, obviněný ani poté rozdíl nevrátil. Takovým jednáním znovu potvrdil svůj úmysl ponechat si celou finanční částku získanou z tržeb za pohonné hmoty. Přitom se lze domnívat, že pokud by obratem rozdíl ve výši 553.999,73 Kč vrátil, vůbec nemuselo dojít k jeho trestnímu stíhání (viz dopisy poškozené společnosti).
Přestože se obviněný podpisem frančízové dohody zavázal převzít na sebe část podnikatelského rizika (srov. například č. l. 55 spisu), ve výsledku odmítl jakoukoliv odpovědnost. Zjištěným jednáním vybočil z rámce vymezeného obchodně právními normami a rozhodl se řešit situaci sice „po svém“, avšak v rozporu s právem. Jestliže se domníval, že vůči poškozené společnosti má ještě další závazky, měl možnost obrátit se na soud, což však neučinil.
Poslední relevantní námitkou dovolatele bylo zpochybnění výše škody, tak jak byla stanovena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. K této výhradě Nejvyšší soud uvádí, že výše způsobené škody se stanoví v okamžiku dokonání trestného činu, tedy v okamžiku, kdy dojde k naplnění všech zákonných znaků konkrétní skutkové podstaty. V posuzované věci došlo k dokonání trestného činu zpronevěry tehdy, když obviněný v rozporu s frančízovou dohodou zadržel tržby, které měl odvést společnosti P. T., a. s. V tomto okamžiku výše škody činila částku 894.070,- Kč jako úhrn všech neodvedených tržeb (dovolateli přitom nelze přisvědčit v tvrzení, že by do výše škody bylo zahrnuto i nájemné v částce 71.266,50 Kč). Takto stanovená výše škody soudem prvního stupně je správná, případné zápočty poškozené společnosti, o které se dlužná částka snížila, měly vliv pouze na úvahy soudů při posuzování materiální stránky trestného činu a při ukládání trestu.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a