ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1241.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1241/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovoláních obviněných J. H., O. N. a M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 10 To 141/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 138/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H., O. N. a M. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 138/2007, byli obvinění (dále případně též „dovolatelé“) J. H., O. N. a M. H. uznáni vinnými, že:
„dne 19. 7. 2006 kolem 03.30 hodin ve veřejném tábořišti T., k. o. M., okres P., před restaurací S. T., tedy na místě veřejnosti přístupném, úmyslně společným jednáním opakovaně fyzicky, surovým způsobem za použití zbraně napadli poškozeného P. T., tak, že jej nejdříve J. H. povalil na zem, kde ho držel, následně jej kousl do pravého ucha, pak jej začali střídavě napadat všichni čtyři tak, že jej opakovaně udírali pěstmi do obličeje, kopali do něj, J. H. a M. H. jej opakovaně fyzicky napadli kovovou tyčkou od slunečníku, později dřevěnou plaňkou nalezenou po cestě mezi restaurací S. a chatou majitelky M. N., ve veřejném tábořišti T., do břicha, do zad, do obličeje a tímto násilným jednáním jej nutili, aby jim sdělil, kde se nachází jeho bratranec H. T., se kterým mají nevyřízené účty a aby je za ním dovedl do této chaty, kdy takto poškozeného P. T. všichni čtyři opakovaně surově fyzicky napadali, hrozili mu zabitím, celou cestu od S. k chatě se P. T. jejich fyzickým útokům bránil tak, že si nejdříve chránil rukama obličej, pak se jim pokusil utéct, ale tito jej vždy dosáhli a poté ještě surověji napadli, kdy jeden z nich jej udeřil pěstí na levé oko a další jej do toho samého místa kopl nohou, po těchto fyzických útocích poškozený T. upadal na zem, kde ho kopali do všech částí těla včetně hlavy a při tom jej nutili sdělit jim, kde je jeho bratranec H. T., toto jim pak z obavy o svůj život řekl, neboť se již nedokázal těmto opakovaným fyzickým útokům bránit a přál si, ať to všechno skončí, z důvodu bití do zad a ze strachu o svůj život se pokálel, když vstal, opakovaně jej kopali a on opakovaně upadal na zem, přičemž stále pokračovali směrem k chatě s cílem najít H. T., P. T. dovlekli až k chatě a za neustálého bití jej v 03.45 hodin vyvlekli po schodech do chaty, hodili jej na zem a po otevření zavřených, odemčených dveří začali prohledávat chatu, kdy J. H. měl neustále v ruce tyč od slunečníku a v druhé ruce láhev, L. R. si vzal do ruky pohrabáč, nalezený v chatě, O. N. hlídal poškozeného P. T., bil ho a neustále ho nutil sdělit, kde je jeho bratranec, ať mu zavolá na mobil, J. H. a M. H. vyběhli do patra v chatě, kde v jednom z pokojů nalezli spícího, nic netušícího nahého poškozeného F. V., který ležel na břiše a spal, a J. H. jej bez varování, beze slova, udeřil tyčí od slunečníku do zad a pak na něj křičel: \"vstávej čuráku, kde je ten zmrd v tom oranžovým triku\" a následně jej opět tyčí udeřil do krku, F. V. se těmto útokům nestihl bránit, upadl na zem, kde jej J. H. nutil opakovanými údery tyčí do zad, aby se před ním plazil na zemi nahý, kdy v této poloze na zemi uviděl nohy druhého útočníka M. H., kterému dal J. H. pokyn, aby jej hlídal a jestli se hne, aby mu rozbil flašku o hlavu, útočníci v chatě dále zjistili T. T. a K. N., kdy L. R. je s pohrabáčem v ruce přinutil, aby mu odevzdaly své mobilní telefony, aby nemohly zavolat policii nebo jinou pomoc, poté přišel do pokoje k poškozenému F. V. L. R., nutil ho, aby mu vydal svůj mobilní telefon a při tom jej udeřil pohrabáčem do břicha pod pravé prso a dále L. R. s pohrabáčem v ruce vyhrožoval F. V., když si zapamatuje jeho obličej, že si ho najde a jestli ho udá, že tam byl, že ho zabije, dále J. H. přišel beze slov k poškozené T. T., která seděla vyděšená na posteli a uhodil ji flaškou od nedopitého fernetu do hlavy a začal na ni křičet, ať si lehne na zem, a hodil po ní nádobu na tužky včetně tužek, kdy T. T. se jeho útoku bránila tak, že se kryla dekou, poté všichni útočníci vyvlekli poškozeného P. T. před chatu, kdy následně se vraceli k chatě P. T., H. T., M. K. a I. Š., která následně zavolala RZS, která vyrozuměla Policii ČR a ta na místě zastihla jen jednoho z útočníků, a to L. R., když J. H., O. N. a M. H. z místa utekli, přičemž obžalovaní svým jednáním způsobili poškozenému P. T. zranění v rozsahu ztrátového poranění kožního krytu s obnaženou chrupavkou pravého ušního boltce, exkoriace kůže, edém a hematom víčkového okraje očnice, podslizové hematomy na sliznici, otoky a hematomy ve tvářích a víčkách, silné krvácení z nosu, mnohočetné podlitiny a otoky po celém těle s délkou léčby přesahující 7 dní, ne však delší než 6 týdnů a s pracovní neschopností, T. T. způsobil J. H. svým jednáním zranění v rozsahu lehkého zranění pravé poloviny hlavy s jednorázovým ošetřením a F. V. svým jednáním způsobili zranění v rozsahu výrazných hematomů na pravé straně krku, nad levou lopatkou a hrudní páteří, nad levým ramenem s alogickým omezením hybnosti levého ramena do rotací, poruchu dynamiky páteře a podvrtnutí a naražení páteře s dobou léčení déle než 7 dní a méně než 6 týdnů“.
Takto zjištěné jednání každého z obviněných soud právně kvalifikoval jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., jichž se dopustili ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to jim uložil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnné testy odnětí svobody, a to obviněnému J. H. v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněným O. N. a M. H. každému v trvání dvou let a šesti měsíců, jejichž výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 2 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců; současně nad těmito obviněnými vyslovil podle §60a odst. 1 tr. zák. [§26a) a §26b) tr. zák.] dohled. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil všem obviněným povinnost zaplatit společně a nerozdílně Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 4.679,20 Kč, a poškozenému P. T. škodu ve výši 22.894,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra ČR s nárokem na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem soud rovněž rozhodl o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody ohledně dalšího spoluobviněného L. R.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění J. H., O. N., L. R. a M. H. a v jejich neprospěch i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami. Krajský sodu v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 10 To 141/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními již jen obvinění J. H. prostřednictvím obhájce JUDr. V. K., O. N. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. a M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. T. S., která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. H. namítl, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá obsahu spisu a provedenému dokazování. Poukázal na jednostranné hodnocení důkazů ve prospěch obžaloby a měl za to, že soudy pochybily při aplikaci ustanovení §9 tr. zák. (správně zřejmě měl být §9 odst. 2 tr. zák.), pokud spáchání skutků popisovaných v obžalobě hodnotily jako spolupachatelství s ostatními obviněnými. Soudům obou stupňů vytkl, že neuvedly, v čem spolupachatelství spočívá, a uložený nepodmíněný trest označil za nepřiměřeně přísný. Nesouhlasil s postupem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy, polemizoval s jejich skutkovými závěry a uvedl, že nebyl prokázán společný úmysl spolupachatelů, který je nezbytně vyžadován. Vyslovil přesvědčení, že nejde o spolupachatelství, pokud pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr. Zopakoval uplatněnou obhajobu i odvolací námitky, že hledal svou ledvinku s vysokou částkou peněz, kterou během rvačky s poškozeným P. T. ztratil, a proto nesledoval shodný záměr jako ostatní obvinění; z uvedeného důvodu navštívil i chatu. Oproti tomu spoluobviněný L. R. hledal H. T. „z důvodu nevyřízených účtů“.
Dovolatel rovněž brojil proti posouzení jeho jednání jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., neboť je přesvědčen, že obviněným nebylo prokázáno, že by do chaty vnikli se zbraní a při vniknutí museli překonávat jakékoliv překážky. Zdůraznil, že nikdo nebyl nucen k otevření dveří pod pohrůžkou násilí a žádná zbraň nebyla užita ani pro účely zajištění možnosti se nadále v chatě zdržovat. Za chybné označil i posouzení jeho jednání jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.; má za to, že obviněným nebylo prokázáno, že by společným jednáním jiného násilím nebo pohrůžkou násilím nutili něco konat, navíc za použití zbraně. Tvrdil, že soudy si „ulehčily“ provádění dokazování, pokud všechny trestné činy shrnuly do spolupachatelství.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze i rozsudek soudu prvého stupně.
Obviněný O. N. je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že výrok o vině i trestu je nepřezkoumatelný a při správném právním posouzení nemůže obstát. Vyslovil přesvědčení, že není dán souhrnný řetězec důkazů, které by jej usvědčovaly z trestné činnosti. Zdůraznil, že sám žádný konflikt nevyvolal, nikoho nenapadl, nikomu nevyhrožoval, a proto odmítl posouzení vlastního jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Měl za to, že nebyla prokázána žádná dohoda, nesledoval společný cíl s ostatními spolupachateli a neprojevil společný záměr. Připustil, že neměl vstupovat do chaty, takže po formální stránce mohl svým jednáním naplnit základní (nikoliv i kvalifikovanou) skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Poukázal na absenci předchozí dohody na společném jednání a zdůraznil, že se obvinění na akci předem nedohodli a nepřipravili ji, takže časová a místní souvislost byla dána pouze shodou okolností, kterou nepředpokládali.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 T 138/2007, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. H. vyslovil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutková zjištění soudu prvého stupně. Připustil, že jeho jednání bylo nesprávné; současně však namítl chybné právní posouzení provedených důkazů soudem prvého stupně, což se podle jeho přesvědčení projevilo v popisu skutku, kterého se měl dopustit. Měl za to, že jeho jednání nemůže být posouzeno podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., neboť do chaty sice vnikl s dalšími obviněnými bez pozvání, avšak nemuseli překonávat žádnou překážku. Namítl, že podle soudů obou stupňů se měl trestné činnosti dopustit ve spolupachatelství, ačkoli z provedených důkazů nevyplývá, že by se jakéhokoliv jednání dopustil v součinnosti s ostatními obviněnými, s výjimkou vniknutí do chaty. Vyslovil přesvědčení, že k užití ustanovení §238 odst. 3 tr. zák. je nutno do objektu vniknout se zbraní a tuto užít na jednání popsané v prvém odstavci; nestačí, aby měl pachatel u sebe zbraň, ale takovou zbraň musí mít za účelem vniknutí do objektu. Nesouhlasil proto s právním názorem, vysloveným soudem druhého stupně, podle kterého zbraň nemusí být vůbec užita či zamýšlena užít v souvislosti s vniknutím do bytu nebo nebytového prostoru. Brojil rovněž proti posouzení jeho jednání podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., neboť pro takovýto postup postrádá konkrétní důkaz. Vyslovil přesvědčení, že na společné jednání nelze usuzovat v případě, pokud se pachatelé na toto jednání nepřipravovali, nedomlouvali a časová a místní souvislost byla dána shodou okolností, kterou předem nepředpokládali. Zdůraznil, že se ke svým kamarádům připojil pouze ze zvědavosti, situace vznikla spontánně, takže u něj nelze dovozovat přímý či nepřímý úmysl podílet se na napadání P. T. nebo jiných osob.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů podle §265i odst. 3 tr. ř. znovu přezkoumal a následně rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 10 To 141/2008-600, jakož i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. 2. 2008, č. j. 3 T 138/2007-557, podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
K podaným dovoláním všech tří obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky obviněných, v nichž brojili proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Upozornil, že dovolatelé předložili vlastní verze průběhu skutkového děje, polemizovali se skutkovými zjištěními a domáhali se pro sebe příznivějších skutkových okolností.
Státní zástupce připomenul, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezeného v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Výše zmíněné námitky obviněných mohly být významné pouze tehdy, pokud by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jejich jednání; v projednávané věci se však o takovýto případ nejedná.
Za relevantně uplatněné námitky, které lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce považoval tvrzení obviněných, že jejich jednání nenaplnilo znaky spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., že na základě zjištěných skutkových okolností nelze dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., protože nebylo prokázáno, že by společným jednáním za použití zbraně jiného násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal, a že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., protože nestačí, aby měl pachatel v okamžiku, kdy neoprávněně vnikne do domu jiného u sebe zbraň, nýbrž musí být prokázáno, že pachatelé měli u sebe takovou zbraň za účelem vniknutí do objektu. Tyto výhrady však státní zástupce nepovažoval za opodstatněné.
Po obsáhlých teoretických úvahách, týkajících se užití ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., státní zástupce zdůraznil, že všichni obvinění byli přinejmenším srozuměni s tím, že trestnou činnost páchají s ostatními spoluobviněnými ve společném úmyslu donutit za použití násilí poškozeného P. T. k tomu, aby je dovedl k místu, kde se měl nacházet H. T., s nímž měli nevyřízené účty. Stejně tak byli obvinění O. N. a L. R. přinejmenším srozuměni s tím, že spoluobvinění J. H. a M. H. užijí při realizaci výše zmíněného společného úmyslu vůči poškozenému P. T. zbraně. Právní kvalifikaci jednání obviněných J. H., M. H. a O. N. vůči poškozenému P. T. jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. proto označil za naprosto odpovídající.
Státní zástupce dále dovodil, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obvinění J. H., M. H. a O. N. společně s obviněným L. R. naplnili nejen znaky uvedené v ustanovení §238 odst. 1 tr. zák., ale čin spáchali se zbraní a každý z nich čin spáchal nejméně se dvěma osobami. V případě obviněných J. H. a L. R. šlo o přímé užití zbraně k útoku na překonání nebo zamezení odporu; obvinění M. H. i O. N. byli přinejmenším srozuměni s tím, že J. H. má zbraň u sebe za účelem překonání nebo zamezení odporu, příp. že užije zbraň k útoku na překonání nebo zamezení odporu. Státní zástupce proto právní kvalifikaci jednání obviněných i jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., považoval za správnou.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně poukázal na možnost učinit takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Všemi obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že všichni tři dovolatelé zčásti uplatnili námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit (např. že uložený nepodmíněný trest je nepřiměřeně přísný). Výhrady, z nichž některé použili již v odvolacím řízení (např. že soudy provedené důkazy nesprávně – jen ve prospěch obžaloby – posoudily a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění) jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům dospěly. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti je vhodné pro úplnost poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 15 a 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, strany 5 až 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obvinění vyvozovali, že se nedopustili trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jsou jejich vlastními skutkovými verzemi, s nimiž se soudy neztotožnily a právě v citovaných pasážích odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jim neuvěřily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů.
Pokud by dovolatelé uplatnili pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. ř.
Všichni tři obvinění však uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v těch částech svých dovolání, v nichž zpochybnili správnost právního posouzení skutku popsaného v odsuzujícím výroku soudu prvého stupně. Nesouhlasili totiž s jeho závěry (a potažmo ani se závěry soudu odvolacího), že zjištěným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty jednak trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., protože jim nebylo prokázáno, že by společným jednáním za použití zbraně jiného násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal, a jednak trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., neboť jim nebylo prokázáno, že by společným jednáním neoprávněně vnikli do domu jiného a takový čin spáchali se zbraní.
Takové námitky Nejvyšší soud sice považoval za relevantně uplatněné, současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaných dovolání je významná především otázka, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, byly naplněny všechny zákonné znaky uvedených trestných činů.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Podle ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Za zbraň se v daných souvislostech považuje nejen zbraň v technickém smyslu slova (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord apod.), ale jakýkoliv předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být i malý kámen, železná tyč, vidle, klacek, elektrický proud apod. Užitím zbraně k útoku nebo k překonání či zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. bodnutí, vystřelení proti tělu poškozeného), ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tedy k hrozbě (např. nápřah tyčí apod.).
Trestný čin vydírání je podle praxe soudů spáchán se zbraní ve smyslu §235 odst. 2 písm. c) tr. zák. nejen tehdy, užije-li pachatel zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči poškozenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (k tomu srov. rozhodnutí č. 25/1983-II. Sb. rozh. tr.).
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.
Okolnost, že trestný čin porušování domovní svobody byl spáchán se zbraní, je třeba vykládat v souvislosti s §89 odst. 5 tr. zák. Podle toho trestný čin porušování domovní svobody je spáchán se zbraní, jestliže pachatel (anebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů) užije zbraň k útoku na překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; přitom se zbraní rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Z toho vyplývá, že zbraní se rozumí jen věc, která byla užita anebo určena k útoku proti osobě, nikoli však k útoku proti věci (k tomu srov. rozhodnutí č. 33/1978 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska subjektivní stránky se u obou trestných činů vyžaduje úmysl.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Pohnutka (motiv) charakterizuje subjektivní stránku trestného činu a přichází v úvahu pouze u úmyslných trestných činů a má pro stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost podstatný význam. Bez zjištění pohnutky by byl skutkový základ rozhodnutí neúplný.
Podle §9 odst. 2 tr zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 36/1973, č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. například rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr. aj.).
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaných obviněnými ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., naplňují.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání všech tří dovolatelů připomenout jeho podstatu, která spočívala v tom, že „… úmyslně společným jednáním opakovaně fyzicky, surovým způsobem za použití zbraně napadli poškozeného P. T., ... tak, že jej nejdříve J. H. povalil na zem, kde ho držel, následně jej kousl do pravého ucha, pak jej začali střídavě napadat všichni čtyři tak, že jej opakovaně udírali pěstmi do obličeje, kopali do něj, J. H. a M. H. jej opakovaně fyzicky napadli kovovou tyčkou od slunečníku, později dřevěnou plaňkou nalezenou po cestě … do břicha, do zad, do obličeje a tímto násilným jednáním jej nutili, aby jim sdělil, kde se nachází jeho bratranec H. T., se kterým mají nevyřízené účty a aby je za ním dovedl do této chaty, kdy takto poškozeného P. T. všichni čtyři opakovaně surově fyzicky napadali, hrozili mu zabitím, … pak se jim pokusil utéct, ale tito jej vždy dosáhli a poté ještě surověji napadli, kdy jeden z nich jej udeřil pěstí na levé oko a další jej do toho samého místa kopl nohou … poškozený T. upadal na zem, kde ho kopali do všech částí těla včetně hlavy a při tom jej nutili sdělit jim, kde je jeho bratranec H. T., toto jim pak z obavy o svůj život řekl, … opakovaně jej kopali ... P. T. dovlekli až k chatě a za neustálého bití jej ... vyvlekli po schodech do chaty, hodili jej na zem a po otevření zavřených, odemčených dveří začali prohledávat chatu, kdy J. H. měl neustále v ruce tyč od slunečníku a v druhé ruce láhev, L. R. si vzal do ruky pohrabáč, nalezený v chatě, O. N. hlídal poškozeného P. T., bil ho a neustále ho nutil sdělit, kde je jeho bratranec, ať mu zavolá na mobil, J. H. a M. H. vyběhli do patra v chatě, kde v jednom z pokojů nalezli spícího, nic netušícího nahého poškozeného F. V., ... který ležel na břiše a spal, a J. H. jej bez varování, beze slova, udeřil tyčí od slunečníku do zad a pak na něj křičel ... a následně jej opět tyčí udeřil do krku, F. V. se těmto útokům nestihl bránit, upadl na zem, kde jej J. H. nutil opakovanými údery tyčí do zad, aby se před ním plazil na zemi nahý, … a jestli se hne, aby mu rozbil flašku o hlavu, útočníci v chatě dále zjistili T. T. a K. N., kdy L. R. je s pohrabáčem v ruce přinutil, aby mu odevzdaly své mobilní telefony, … poté přišel do pokoje k poškozenému F. V. L. R., nutil ho, aby mu vydal svůj mobilní telefon a při tom jej udeřil pohrabáčem do břicha pod pravé prso a dále L. R. s pohrabáčem v ruce vyhrožoval F. V., když si zapamatuje jeho obličej, že si ho najde a jestli ho udá, že tam byl, že ho zabije, dále J. H. přišel beze slov k poškozené T. T., … a uhodil ji flaškou od nedopitého fernetu do hlavy a začal na ni křičet, ať si lehne na zem, a hodil po ní nádobu na tužky včetně tužek, … všichni útočníci vyvlekli poškozeného P. T. před chatu, …“.
Již soud prvého stupně se přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněných, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., jakož i posouzení jejich jednání jako spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. K tomu uvedl, že „Všichni jednali ve stejném záměru, a to nalézt H. T.. Protože H. T. … od diskotéky utekl, snažili se za použití fyzického násilí a značně agresivně donutit poškozeného P. T., aby jim sdělil, kde se H. T. nachází. Opakovaně poškozeného mlátili … opět jej fyzicky napadli, a to vše i za použití kovové tyčky, a to tyčky od slunečníku, dále nalezené plaňky a dále v chatě za použití krbového pohrabáče. Nepochybně předmětné kovové nástroje je nutné hodnotit jako zbraň, která byla užita k útoku, která útok vůči tělu … činila důraznější. … Jakkoli takováto společná dohoda neexistovala, … všichni obžalovaní … jednoznačně chtěli zjistit, kde je ten kluk v oranžovém tričku …“ (srov. stranu 15 odůvodnění jeho rozsudku).
Z uvedené citace je zřejmé, že soud prvého stupně se obhajobou obviněných zpochybňující závěr o jejich zavinění pečlivě zabýval. K námitkám obviněných J. H. a M. H. mj. zcela případně poznamenal, že „… s ohledem na způsob chování jednotlivých obžalovaných, zejména při cestě na chatu a na chatě samotné, není pochyb o tom, že obžalovaný H. se k nim nepřipojil jen tak náhodou … že by hledal ztracenou ledvinku, … tento důvod … začal … uvádět až během hlavního líčení. Obžalovaný H. … byl přítomen incidentu a z části se na něm aktivně podílel jako tzv. poznávající osoba“ (srov. stranu 16 odůvodnění jeho rozsudku).
Soud druhého stupně se s tímto závěrem plně ztotožnil a konstatoval, že „Nejsou ani pochybnosti o tom, že tímto bitím se ho obžalovaní snažili přinutit, aby jim sdělil, kde se nachází … což svými hlasitými vulgárními výkřiky dávali dostatečně najevo, … že dveře (chaty) nebyly uzamčeny … nemá žádný kvalifikační význam, neboť se zde uplatnily jiné, závažnější okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby: útočníků bylo více než dva (každý z nich spáchal čin s nejméně dvěma osobami) a čin spáchali se zbraní, přičemž zbraní se rozumí nikoli předmět použitý k násilnému vniknutí, … ale i předmět, … který zde byl uvnitř chaty skutečně použit k vynucení informací …“ (srov. strana 6 odůvodnění jeho usnesení).
Soudy obou stupňů vystihly jak podstatu protiprávního jednání jednotlivých obviněných, tak i jejich zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům skutkových podstat obou výše uvedených trestných činů. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních jednak vyjádřily naplnění jak zákonného znaku „jiného násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco konal, a takový čin spáchali nejméně se dvěma osobami a se zbraní“, tak zákonného znaku „neoprávněně vnikli do domu jiného, takový čin spáchali se zbraní a s nejméně dvěma osobami“, jednak ve vztahu k zavinění všech obviněných učinily taková zjištění, která naplňují zákonné znaky přinejmenším úmyslu eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák.
Nelze ani pochybovat, že se všichni dovolatelé dopustili trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. také z materiálního hlediska nejen v jejich základní skutkové podstatě (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), ale i ve skutkové podstatě kvalifikované, neboť jak počet pachatelů, tak i užití zbraně vůči poškozeným je tou okolností, která podmínila použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen.
Nejvyšší soud přisvědčil správnosti úvah soudů obou stupňů, že jednání všech obviněných je třeba po zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. považovat za natolik závažné, aby bylo možné dovozovat jejich odpovědnost uvedenými trestnými činy. Soudy své úvahy nezaměřily pouze na zkoumání okolností, které zakládají formální zákonné znaky trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., nýbrž důsledně přihlédly i k dalším okolnostem, které charakterizují spáchaný skutek a jeho pachatele a mají vliv i na společenskou nebezpečnost jejich jednání. Z tohoto pohledu považuje i Nejvyšší soud za významná ta skutková zjištění soudů nižších stupňů, v nichž se poukazuje na zavrženíhodný motiv počínání obviněných – pomstu na nevinných osobách, delší dobu trvající fyzické i psychické týrání poškozených, a zejména enormní surovost až likvidační charakter tohoto útoku.
Obstát nemohla ani další výtka dovolatelů, že byli nesprávně uznáni vinnými trestnými činy jako spolupachatelé. Ze způsobu provedení činu je totiž jasně patrný takový charakter součinnosti všech spoluobviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Již soud prvého stupně v těchto souvislostech přiléhavě uvedl, že společný úmysl nelze ztotožňovat toliko s výslovnou dohodou, která mezi spoluobviněnými nebyla prokázána, neboť postačí dohoda konkludentní (srov. stranu 15 odůvodnění jeho rozsudku).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněných nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Soudy obou stupňů v souladu se zákonem vyložily
a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněných shledaly naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (pro úplnost je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud správnost právní kvalifikace dvou naposledy uvedených trestných činů neposuzoval, neboť dovolání obviněných tímto směrem zaměřena nebyla).
Nejvyšší soud proto dovolání všech tří obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná