ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1264.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1264/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2008 o dovolání obviněného B. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 3 To 1/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 97/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 9 T 97/2003, byl obviněný (dále případně též „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) dne 01. 09. 2002 kolem 14.45 hodin v O., v průběhu jízdy v autobuse ze zastávky „L.“ do zastávky „Z. s.“, přistoupil již odsouzený R. Ž. ke zde sedícímu poškozenému T. L. s úmyslem odcizit mu z prstu pravé ruky prsten ze žlutého kovu a tento prsten se mu snažil z ruky stáhnout a poté, kdy se mu to nepodařilo a poškozený se jeho napadení bránil, k němu přistoupil obžalovaný B. N., chytil jej pod krkem a vyzval jej, ať jim prsten dá, ať si nedělá potíže, poté, kdy poškozený ze sedadla vstal, do něj obžalovaný B. N. žduchnul, poškozený se po žduchnutí zapřel o sedadlo a udeřil obžalovaného B. N. pěstí do obličeje tak, že B. N. spadl přes uličku na sedadla a v dalším napadání poškozeného již nepokračoval, přičemž v napadání poškozeného údery pěstmi pokračoval P. D., přičemž v průběhu incidentu se nepodařilo poškozenému prsten ze žlutého kovu v hodnotě 1.700,- Kč z ruky stáhnout, přičemž způsobili poškozenému T. L. poranění, které si vyžádalo pouze jednorázové lékařské ošetření,
2) dne 27. 08. 2002 v O. převzal od obviněného P. D., stíhaného samostatně, televizní přijímač značky TESLA, který téhož dne zastavil v zastavárně v O., za částku ve výši 1.500,- Kč, ačkoliv s ohledem na okolnosti předání a způsob prodeje musel být nejméně srozuměn se skutečností, že tento televizní přijímač pochází z trestné činnosti obviněného P. D.,
3) dne 07. 09. 2002 v O. převzal od obviněného P. D., stíhaného samostatně, elektrickou pilu, přímočarou pilu a elektrický kabel, které téhož dne zastavil v zastavárně v O., za částku v celkové výši 2.000,- Kč, ačkoliv s ohledem na okolnosti předání a způsob prodeje musel být nejméně srozuměn se skutečností, že tyto věci pocházejí z trestné činnosti obviněného P. D.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodech 2) a 3) jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za to mu uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 2 T 145/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 7 To 178/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 3 To 1/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. A. B. dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a tvrdil, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky. Brojil také proti závěrům soudů obou stupňů, že se této trestné činnosti dopustil formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spolupachateli R. Ž. a P. D. Vyslovil přesvědčení, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť měl za to, že se soud druhého stupně dopustil procesního pochybení, když ignoroval jeho námitky stran použitelnosti výpovědí svědků M. H., P. J. a poškozeného T. L. v jiné věci, ale o tomtéž skutku. Za vadné považoval i právní posouzení skutků pod body 2) a 3) výroku o vině a namítl, že nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože televizor nelze ztotožnit s věcí, kterou měl spoluobviněný P. D. údajně odcizit. V této souvislosti poukázal na zprošťující výrok ve věci Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. 5 T 210/2002, a vyslovil přesvědčení, že měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2008, č. j. 3 To 1/2008-597, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o jeho vazbě.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně upozornil, že se obviněný soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř. akceptovat. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tvrzení, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o stejné důkazy jako jiný senát téhož okresního soudu v trestní věci dalších obviněných a že tyto důkazy odlišně hodnotily. Za stejně irelevantní označil výhradu dovolatele ohledně nepřesného označení televizoru v zástavní smlouvě oproti označení věci v obžalobě.
Státní zástupce připomenul, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezeného v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Obviněný však postupoval v rozporu s tímto postulátem, přičemž skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Dále poznamenal, že právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolává, má výlučně procesně právní povahu; jedná se o právo na spravedlivé soudní řízení, nikoli o garantování úspěchu v řízení nebo zaručení práva na rozhodnutí podle představ obviněného.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně upozornil, že takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. v neveřejném zasedání; pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z pohledu těchto východisek je zjevné, že obviněný zčásti uplatnil námitky, které nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Výhrady, z nichž některé použil již v odvolacím řízení, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (např. že jiný senát téhož soudu provedené důkazy hodnotil odlišně, že v zástavní smlouvě není předmět trestné činnosti náležitě označen) a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V této souvislosti je vhodné pro úplnost poznamenat, že ačkoliv námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (srov. strany 4 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 až 4 usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval podle §2 odst. 6 tr. ř., vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Je zjevné, že některé skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se nedopustil trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soudy neztotožnily a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, proč jí neuvěřily. V tomto ohledu mají skutková zjištění oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení skutků popsaných ve výroku soudu prvého stupně. Nesouhlasil totiž se závěry soudů, že shora popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, neboť není zřejmá subjektivní stránka loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a objektivní stránka podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Takové námitky Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněné; současně však shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutky, jak byly zjištěny soudy, byly naplněny všechny zákonné znaky uvedených trestných činů.
V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Významné je rovněž připomenout, že tento trestný čin je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe neměl (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. trest. aj.).
Trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek.
Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem. Pachatel se dopustí tohoto trestného činu tehdy, když si je vědom toho, že věc, kterou ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo věc užívá, byla získána trestným činem; nemusí si však být vědom veškerých okolností skutkové a právní povahy, které se týkají spáchání trestného činu jiným pachatelem.
U obou uvedených trestných činů se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl. Přitom obecně platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně ve spojení s odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. i podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. naplňují.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného jako trestného činu loupeže §234 odst. 1 tr. zák. připomenout podstatu jeho jednání, které spočívalo v tom, že „… v průběhu jízdy v autobuse … přistoupil již odsouzený R. Ž. ke zde sedícímu poškozenému T. L. s úmyslem odcizit mu z prstu pravé ruky prsten ze žlutého kovu a tento prsten se mu snažil z ruky stáhnout a poté, kdy se mu to nepodařilo a poškozený se jeho napadení bránil, k němu přistoupil obžalovaný B. N., chytil jej pod krkem a vyzval jej, ať jim prsten dá, ať si nedělá potíže, poté, kdy poškozený ze sedadla vstal, do něj obžalovaný B. N. žduchnul, poškozený … udeřil obžalovaného B. N. pěstí do obličeje tak, že … v dalším napadání poškozeného již nepokračoval, přičemž v napadání poškozeného údery pěstmi pokračoval P. D., přičemž … se nepodařilo poškozenému prsten ze žlutého kovu v hodnotě 1.700,- Kč z ruky stáhnout, přičemž způsobili poškozenému T. L. poranění, které si vyžádalo pouze jednorázové lékařské ošetření“.
Soud prvého stupně při hodnocení důkazů neuvěřil verzi obviněného a v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 6 jeho rozsudku) uvedl, že „… výpověď obžalovaného se neshodla ani v podstatných rysech s výpovědí svědků, kteří měli svědčit v jeho prospěch, tj. R. Ž. a J. P. … Naopak poškozený, svědci M. H. a P. J. popsali incident v popsaných (zřejmě mělo být „v podstatných“) rysech shodně, poškozený a svědek H. pak popsali výhrůžky ze strany obžalovaného B. N., které směřovaly k vydání prstýnku“.
Z uvedené citace je zřejmé, že soud prvého stupně se obhajobou obviněného zpochybňující závěr o jeho zavinění pečlivě zabýval. Především na základě uvedených úvah dospěl k závěru, že obviněný „… chytil poškozeného pod krkem a vyzval jej, ať jemu a R. Ž. vydá svůj prstýnek a nedělá si potíže a poté, kdy poškozený vstal, do něj obžalovaný B. N. žduchnul, tedy proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tohoto jednání se obžalovaný dopustil v úmyslu přímém, neboť věděl, že svým jednáním porušuje zákon a zákon pro tento případ porušit chtěl“ (srov. stranu 6 jeho rozsudku).
Soud druhého stupně se s tímto závěrem plně ztotožnil a konstatoval, že „... na základě výpovědí poškozeného, svědků J. a H. bylo možno dovodit jednání obžalovaného …. Okresní soud postupoval správně, pokud … upravil oproti žalobnímu návrhu skutkovou větu, když v ní upřesnil podíl obžalovaného N. na projednávané trestní věci … Na základě provedených důkazů bylo možno bez důvodných pochybností dovodit, že obžalovaný … naplnil jednáním popsaným ve skutkové větě … znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.“ (srov. strany 2 a 4 jeho usnesení).
Tato zjištění vyjadřují, že obviněný se jednání, jež naplňuje znaky užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, dopustil v úmyslu dosáhnout toho, aby se zmocnil prstenu, který měl poškozený u sebe.
Obstát nemůže ani výtka, že obviněný byl nesprávně uznán vinným trestným činem jako spolupachatel, poněvadž ze způsobu provedení činu je jasně patrný takový charakter součinnosti dovolatele se spoluobviněnými R. Ž. a P. D., který odpovídá spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z toho vyplývá, že dovolatel odpovídá i za tu část jednání, kterou fyzicky uskutečnili spoluobvinění. Odvolací soud v těchto souvislostech přiléhavě uvedl, že společný úmysl nelze ztotožňovat toliko s výslovnou dohodou, která mezi spoluobviněnými nebyla prokázána, neboť postačí dohoda konkludentní (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení).
Soudy obou stupňů se správně vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., včetně existence subjektivní stránky. Vystihly nejen podstatu protiprávního jednání obviněného, ale i jeho zavinění. Nejvyšší soud jejich závěry v zásadě sdílí a má je za přiléhavé. Soudy ve skutkových zjištěních vyjádřily jak naplnění zákonného znaku „proti jinému užil násilí“, tak ve vztahu k zavinění učinily taková zjištění, která evidentně svědčí o tom, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, posuzováno z hledisek kritérií §3 odst. 4 tr. zák., je zřetelně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Soudy nižších stupňů správně přihlédly nejen k intenzitě, jakou byl porušen zájem chráněný v ustanovení §234 tr. zák., ale také ke způsobu provedení činu a k intenzitě násilí užitého vůči osobě poškozeného.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného vztahujícími se k trestnému činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Předně je nutno připomenout, že obviněný byl odsuzujícím rozsudkem uznán vinným, že „dne 27. 8. 2002 … převzal od obviněného P. D. ... televizní přijímač značky TESLA, který téhož dne zastavil v zastavárně … za částku ve výši 1.500,- Kč, ačkoliv s ohledem na okolnosti předání a způsob prodeje musel být nejméně srozuměn se skutečností, že tento televizní přijímač pochází z trestné činnosti obviněného P. D.“, a dále, že „dne 07. 09. 2002 … převzal od obviněného P. D. ... elektrickou pilu, přímočarou pilu a elektrický kabel, které téhož dne zastavil v zastavárně … za částku v celkové výši 2.000,- Kč, ačkoliv s ohledem na okolnosti předání a způsob prodeje musel být nejméně srozuměn se skutečností, že tyto věci pocházejí z trestné činnosti obviněného P. D.“.
Z povahy trestného činu podílnictví vyplývá, že úmysl podílníka musí krýt nejen samotné jeho jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí podílník být vědom té skutečnosti, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Podílník tedy musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (k tomu srov. rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí mít podílník tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá či převádí na sebe nebo jiného.
Dále je třeba v obecné rovině uvést, že otázka, zda byla věc skutečně získána trestným činem či nikoliv, představuje v řízení o trestném činu podílnictví podle §251 tr. zák. předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Jelikož jde o otázku viny, posoudí ji soud samostatně, i když bylo v jiném řízení o vině přímého pachatele již pravomocně rozhodnuto (k tomu srov. rozhodnutí č. 15/1971–II Sb. rozh. trest.).
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutků v bodech 2) až 3) rozsudku je významné zjištění soudů obou stupňů, že dovolatel opakovaně převzal od P. D. věci, ačkoliv s ohledem na okolnosti jejich předání a způsob prodeje musel být nejméně srozuměn s tím, že pocházejí z trestné činnosti tohoto spoluobviněného. Již soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „... obžalovaný B. N. byl nejméně srozuměn s tím, že věci, které v zastavárně prodával, pocházejí z trestné činnosti P. D. … D. měl svoje kšeftíky a šmeliny, … tvrdil, že za obžalovaným N. chodil cíleně, aby mu věci prodával s tím, že obžalovaný N. měl lepší kontakty než on a věděl, kde by se věci daly prodat, … D. doznal, že věci, které předal obžalovanému … pocházejí z jeho trestné činnosti. Z okolností, za kterých byly předměty … předány, z místa jejich prodeje a ceny prodeje pak vyplývá, že obžalovanému N. muselo být zřejmé, že tyto věci mohou pocházet z trestné činnosti obžalovaného a byl s tím srozuměn, o čemž svědčí mimo jiné shodná výpověď …, že nikdo z nich k původu věcí nic neříkal a obžalovaný se na původ věcí neptal“ (srov. strany 6 a 7 jeho rozsudku).
Správnosti těchto názorů přisvědčil i soud odvolací, který mimo jiné konstatoval, že „... rovněž se bylo třeba ztotožnit s vyhodnocením provedených důkazů, … krajský soud se s takovým hodnocením plně ztotožnil a nemá potřebu tento závěr soudu nalézacího ničím doplňovat“ (srov. stranu 4 jeho usnesení).
Soudy tedy pokládaly za významné, že dovolatel znal tehdejší majetkovou situaci spoluobviněného P. D. a věděl, že hledá lepší kontakty na prodej těchto věcí. Za podstatné považovaly také to, že dovolatel takovou zastavárnu našel a věci, které od něj převzal, zastavil hluboce pod cenou. Muselo mu tak být zcela zřejmé, že televizor, elektrická pila, přímočará pila a elektrický kabel byly získány trestnou činností a že se podílí na protiprávním jednání.
V předchozím řízení učinily soudy rovněž závěr, že elektrospotřebič a nářadí byly jejich majitelům odcizeny dospělým pachatelem, nejevícím známky jakékoli duševní poruchy. Skutečnost, že ve věci vedené u Okresního soud v Ostravě pod sp. zn. 5 T 210/2002 nebyla zjištěna konkrétní osoba, která se vloupala do chaty a z ní odcizila mj. televizor zn. Tesla, proto neznamená, že by nebylo možno dojít k závěru, že tento televizor byl získán trestným činem krádeže ve smyslu ustanovení §247 tr. zák. Ze stejného důkazu, tedy výpovědi spoluobviněného P. D., vycházely soudy obou stupňů i v případě zjištění o odcizení ostatních předmětů, nejen televizoru. Výsledek řízení ve shora uvedené trestní věci se do těchto závěrů nikterak nepromítl, neboť soudy důsledně postupovaly ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. a okolnost původu všech věcí, které dovolatel převzal od spoluobviněného P. D. a zastavil, řešily jako předběžnou otázku.
Nejvyšší soud proto přisvědčil soudům obou stupňů, které v tomto případě u obviněného dovodily přinejmenším nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.; posouzení jeho jednání jako dokonaného trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. je zcela namístě.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť usnesení odvolacího soudu ani rozsudek soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Soudy obou stupňů v souladu se zákonem vyložily
a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tak trestného podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná