ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1373.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1373/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného J. M., roz. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 10 To 21/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 5/2005, a rozhodl takto:
Z podnětu dovolání obviněného J. M. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušují :
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 10 To 21/2006, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a výrok o trestu, a
- rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 5/2005, ve výroku o vině pod bodem 1., jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o vině pod bodem 2., jímž byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
J. M.,
roz. S.,
j e v i n e n ,
ž e
- od přesně nezjištěné doby první poloviny roku 2000 do konce roku 2000 v Ch., M. ulici, v bytě J. M. v době, kdy byla svěřena jeho péči a dozoru její dcera nezletilá J. F., tuto opakovaně průměrně jedenkrát týdně osahával na různých místech těla, včetně jejího přirození a přitom onanoval, přičemž věděl, že nezletilé je deset roků,
- od přesně nezjištěného dne v druhé polovině roku 2000 do 17. 12. 2003, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, v Ch., M. ulici, v koupelně a ložnici bytu J. M. souložil nejprve do konečníku s nezletilou J. F., která zprvu dávala najevo svůj nesouhlas a plakala, že ji to bolí, ale pak ve strachu, že by následovalo za případné nesplnění úkolů a povinností bití, se přestala bránit, později v ložnici téhož bytu a po přestěhování pak v ložnici bytu své matky v obci V. L., okr. Ch., souhlasila s tím, aby s ní obviněný vykonával soulože do jejího přirození, neboť doufala, že tento pohlavní styk bude méně bolestivý a nebude bita, přičemž obviněný znal věk poškozené a činil tak v době, kdy byla svěřena jeho péči a dozoru,
t e d y vykonal soulož s osobou mladší než patnáct let a takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužil a takový čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti,
č í m ž s p á c h a l
trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
a o d s u z u j e s e
za tento trestný čin a trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal dovoláním nezměněn, podle §242 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na se d m (7) let.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou
Odůvodnění:
Obviněný J. M. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 10 To 21/2006, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 5/2005. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.; za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokračování v trestném činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby první poloviny roku 2000 do konce roku 2000 v Ch., M. ulici, v bytě J. M. v době, kdy měl svěřenou do výchovy její dceru nezletilou J. F., tuto opakovaně průměrně jedenkrát týdně osahával na různých místech těla, včetně jejího přirození a přitom onanoval, věděl, že nezletilé je deset roků (bod 1.).
Pokračování v trestném činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se měl dopustit tím, že od přesně nezjištěného dne v druhé polovině roku 2000 do 17. 12. 2003, kdy nastoupil výkon trestu odnětí svobody, v Ch., M. ulici, v koupelně a ložnici bytu J. M. souložil nejprve do konečníku s nezletilou J. F., která se zprvu bránila a plakala, že ji to bolí, ale později ve strachu, že by následovalo bití, se přestala bránit, později v ložnici téhož bytu a po přestěhování pak v ložnici bytu své matky v obci V. L., okr. Ch., souhlasila s tím, aby s ní obviněný vykonával soulože do jejího přirození, neboť doufala, že tento pohlavní styk bude méně bolestivý a nebude bita, obviněný přitom věděl, že poškozená je mladší patnácti let, a jednání činil v době, kdy byla nezletilá svěřena jeho dozoru.
Trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. měl spáchat tím, že v přesně nezjištěný den v měsíci květnu nebo červnu 2000 v Ch., M. ulici, v dětské ložnici osahával na nohou a přirození nezletilou K. M., ačkoliv věděl, že je mladší patnácti let (bod 3.).
Obviněný v dovolání odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g), l) tr. ř. Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že ač je argumentace odvolacího soudu týkající se konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného založena na zkoumání podmínek a spisových podkladech, měl si soud ověřit, zda se skutečně obviněný nenachází v nějakém léčebném zařízení, a současně byl toho názoru, že mu bylo zasíláno předvolání, nikoliv vyrozumění o veřejném zasedání, takže postup podle §64 odst. 2 tr. ř. nemohl být aplikován. Naplnění tohoto důvodu dovolání spatřoval dále v tom, že výslechy svědkyň J. F. a K. M. byly v hlavním líčení dne 5. 10. 2005 provedeny bez jeho přítomnosti, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny podmínky §209 odst. 1 tr. ř. Vytkl, že výslech svědkyň nebyl proveden v souladu s trestním řádem a on nebyl s jejich výpověďmi řádně seznámen.
Obviněný dále namítl, že rozsudek soudu prvního stupně i napadené usnesení odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, poněvadž ty byly nesprávně podřazeny pod skutkové podstaty trestných činů pohlavního zneužívání a znásilnění. Skutky pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle jeho přesvědčení znaky trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., ani pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. nevykazují. Jde-li o skutek popsaný pod bodem 1. týkající se poškozené J. F., nenese podle něj znaky trestného činu podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Upozornil, že poškozená nebyla svěřena do jeho výchovy, v popisu skutkové věty a ani v odůvodnění není uveden znak „zneužívaje její závislosti“ a ani z výsledků dokazování skutková zjištění odpovídající tomuto zjištění nevyplynula. Namítl, že z popisu skutku pod bodem 3. – poškozená K. M. – nelze dovodit, zda a do jaké míry byly naplněny znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.; připomněl, že v případě tzv. „jiného způsobu pohlavního zneužívání“ musí jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože, což z popisu skutku dovodit nelze.
Ani skutek popsaný pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nevykazuje. Zdůraznil, že z popisu skutku ale ani výpovědi poškozené nevyplynulo, že styky byly uskutečněny násilím či pohrůžkou bezprostředního násilí a nevyplývá z nich ani, že poškozená by se měla nacházet ve stavu bezbrannosti. Poukázal na stávající judikaturu soudů, podle níž o stav bezbrannosti nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale je natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s ním dát dostatečně najevo. Popis skutku neobsahuje žádná zjištění, odpovídající tomuto zákonnému znaku, není zde uvedeno, v čem mělo zneužití bezbrannosti spočívat. Další vadu dovolatel spatřoval v tom, že soudy se náležitě nevypořádaly s otázkou pokračování v trestném činu znásilnění. Rekapituloval, že k činu mělo docházet od druhé poloviny roku 2000 do 17.12. 2003, přičemž pouze zpočátku (bez bližšího upřesnění) mělo ke stykům docházet za situace, že se poškozená údajně bránila, přičemž již v krátké době na to (mělo to být ještě v roce 2000) mělo ke stykům docházet za situace, kdy se už nijak nebránila. V této souvislosti upozornil na změnu právní úpravy dotýkající se skutkové podstaty trestného činu znásilnění, jež nabyla účinnost od 1. 5. 2001, a podotkl, že do 1. 5. 2001 k souloži mezi ním a poškozenou nedošlo, a proto nemohlo být jeho jednání podřazeno pod tuto skutkovou podstatu. Tuto skutkovou podstatu však nenaplnilo ani jeho jednání po 1. 5. 2001, poněvadž k němu docházelo, aniž by mu poškozená nějakým způsobem odporovala.
Obviněný, ač předeslal, že si je vědom, že dovolací soud zásadně vychází ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a vyjádřen ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že ani v dovolacím řízení nelze ponechat stranou otázku nesprávného zjištění skutku a oddělovat ji od nesprávné právní kvalifikace. V podrobnostech odkázal na vady odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, která podle něj neodpovídají požadavkům §125 odst. 1 tr. ř., poněvadž z nich nelze dovodit, na jakém skutkovém základě odvolací soud dospěl k tomu, že se po právní stránce dopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Měl za to, že soudy obou stupňů podcenily řadu důkazů, které dokládaly, že se skutky nestaly, zejména chování samotné poškozené a dopisy, které mu psala. Proti výpovědím poškozených J. F. a K. M. stálo několik důkazů, které jejich tvrzení vyvracely. Vytkl též vadný postup soudu prvního stupně při provádění důkazů - výslechů znalců MUDr. V. Š. a PhDr. M. M., kteří podle časových údajů zaznamenaných v hlavním líčení objektivně nemohli jimi zpracované znalecké posudky přednést. Nesouhlasil ani s reakcí soudů na jeho řádně odůvodněný návrh na výslech svědka K. V., pokud zamítnutí takového návrhu nebylo řádně odůvodněno, resp. soudy se jím vůbec ve svých odůvodněních nezabývaly.
Protože je přesvědčen, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tj. prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., je dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil, popř. aby sám ve věci rozhodl tak, že se zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedla, že odvolací soud správně aplikoval ustanovení §64 odst. 2 tr. ř., protože obviněný byl opakovaně vyrozumíván o konání veřejného zasedání na adresu, kterou uvedl jak ve věznici, tak i soudu prvního stupně, a fakt, že byl hospitalizován na psychiatrii nikdy nedoložil. Jde-li o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., skutková zjištění nejsou podle ní v extrémním rozporu s právním posouzení jednání obviněného. Poškozená J. F. byla v době spáchání činu evidentně osobou mladší patnácti let, kterou obviněný pohlavně zneužíval, resp. využíval její bezbrannosti. Stran jednání vůči poškozené K. M. z dokazování rovněž vyplynulo, že se obviněný činu dopustil a že jednání má povahu jednání srovnatelného s pohlavním stykem. Navrhla, aby nedůvodné dovolání obviněného bylo podle §265j tr. ř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by mohl být naplněn také tehdy, pokud by soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, tohoto vykázal z jednací síně, aniž by dodržel postup uvedený v §204 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Obdobně lze dovodit, že zmíněný dovolací důvod by mohl být naplněn i tehdy, jestliže soud v hlavním líčení po dobu výslechu svědka vykáže obviněného z jednací síně bez splnění podmínek ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., přičemž platí, že po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly v hlavním líčení dne 5. 10. 2005 splněny procesní podmínky §209 odst. 1 tr. ř., byl-li po dobu výslechu svědkyň J. F. a K. M. obviněný vykázán z jednací síně, a dále zda bylo možno dne 15. 6. 2006 konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obviněného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obviněného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2 tr. ř.), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.
Obviněný vytkl, že z žádných okolností nemohla být a ani nebyla obava či další okolnosti předpokládané v §209 odst. 1 tr. ř. zjištěny a že ani nebyl řádně seznámen s výpověďmi svědkyň, o čemž svědčí i to, že byl údajně seznámen s průběhem výslechu, nikoliv s obsahem výpovědí.
V konkrétním případě jde tedy o to, zda byly splněny podmínky věty druhé a třetí citovaného ustanovení tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 10. 2005 se podává, že soud prvního stupně usnesením rozhodl tak, že podle §209 odst. 1 tr. ř. proběhne výslech svědkyň J. F. a K. M.bez přítomnosti obviněného a s vyloučením veřejnosti (č. l. 242). Výslech svědkyň provedla státní zástupkyně, svědkyně se vyjádřily k dotazům soudu i obhájkyně obviněného. Po skončení jejich výslechů byl obviněný „seznámen s průběhem výslechu obou svědkyň“ (č. l. 245), svědkyni J. F. nechtěl položit žádnou otázku a žádnou konkrétní otázku nakonec nepoložil ani svědkyni K. M.
Smyslem ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. je, aby výpověď svědka nebyla nepříznivě ovlivněna mimo jiné i osobou obviněného; zároveň se obviněnému zachovává právo na obhajobu, byl-li po dobu výslechu svědka z jednací síně vykázán. Zda u svědka je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, o niž jedině se mohlo v posuzovaném případě jednat, nutno podle praxe soudů posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu, zejména s přihlédnutím k charakteru trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka i jeho vztahu k obviněnému a k charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat.
Svědkyně měly být vyslýchány k okolnostem, jež se významně dotýkaly jejich osobního i mravního vývoje a k nimž došlo v době, kdy jim bylo deset až třináct let. Nelze přehlédnout ani osobní zkušenost obou svědkyň s obviněným, jejich vzájemné vztahy, osobní charakteristiku obviněného, jak se podává ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie znalce MUDr. V. Š. (má potíže s chápáním potřeb, nároků a práv druhých lidí, je mnohomluvný, je schopen manipulace v tom smyslu, že lidi „ukecá“ tam, kde je chce mít, apod.) a rozhodl-li předseda soudu prvního stupně, že výslechy svědkyň budou provedeny bez přítomnosti obviněného, který byl po dobu jejich výslechu vykázán z jednací síně, lze jeho opatření akceptovat.
Byl-li obviněný po návratu do jednací síně „seznámen s průběhem výslechu“ svědkyň J. F. a K. M., nelze tvrdit, že smyslem tohoto úkonu soudu bylo něco jiného než seznámení s obsahem výpovědi svědka, jak to má na zřeteli věta třetí §209 odst. 1 tr. ř. Ani v tomto ohledu nebylo ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. postupem soudu prvního stupně porušeno; obviněný měl možnost vyjádřit se k výpovědím svědkyň, klást jim prostřednictvím předsedy senátu otázky a jeho právo obhajoby tak nijak dotčeno nebylo. Směřovaly-li další výhrady obviněného vůči vlastnímu způsobu provádění výslechu svědkyň, jde o námitky z pohledu deklarovaného důvodu dovolání nerelevantní a dovolací soud se jimi věcně nezabýval.
Další námitkou obviněný zpochybnil splnění podmínek pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 15. 6. 2006 v jeho nepřítomnosti.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.). Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
Obecně také platí, že konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného lze jen tehdy, byl-li k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (§233 odst. 2 tr. ř.), nebude-li tento postup odvolacího soudu v kolizi s právem na spravedlivý proces, což znamená, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti.
Obviněný nepolemizoval s argumentací odvolacího soudu, již rozvedl v odůvodnění svého usnesení a která podle něj zakládala podmínky pro konání veřejného zasedání dne 15. 6. 2006 v nepřítomnosti obviněného. Domníval se však, že předpoklady pro konání veřejného zasedání bez jeho osobní přítomnosti nebyly splněny proto, že byl k veřejnému zasedání předvolán, nikoliv o něm vyrozuměn, a soud si měl ověřit, zda se skutečně nenachází v „nějakém léčebném zařízení“. Ani tyto výhrady dovolatele nemohou obstát.
Z obsahu spisu se podává, že termín veřejného zasedání odvolacího soudu byl původně stanoven na den 27. 4. 2006 a obviněný byl o něm vyrozumíván vz. č. 7a tr. ř. (č. l. 329). Vyrozumění mu bylo doručeno na jím udávanou adresu, tj. V. L., S. Pro odůvodněnou nepřítomnost obhájkyně obviněného JUDr. H. P. bylo veřejné zasedání, k němuž se obviněný bez omluvy nedostavil, odročeno na den 15. 6. 2006 a i o něm byl obviněný vyrozumíván vz. č. 7a tr. ř. (č. l. 332, 333), nikoliv k němu předvoláván vz. č. 8 tr. ř., jak tvrdí dovolatel. Obviněný se však k odročenému veřejnému zasedání nedostavil, obhájkyně uvedla, že „někdy počátkem května se s ní spojila paní M. a sdělila jí, že pan M. je snad hospitalizován na psychiatrii“. Lékařská zpráva jí však nebyla předána a od té doby se s ní paní M. ani obviněný nekontaktovali (č. l. 336, 337). Za takové situace nelze akceptovat výhradu obviněného, že si odvolací soud měl ověřit, zda není skutečně hospitalizován v nějaké léčebně. Údaje, jež soudu zprostředkovala obhájkyně obviněného, byly nekonkrétní, obviněný sám soudu žádnou relevantní informaci ani omluvu nepodal ani ke dni konání veřejného zasedání, ani později.
Rozhodl-li za této situace odvolací soud po zjištění, že se obviněný nedostavil a svou neúčast na něm nijak neomluvil, že jsou splněny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, nelze mu ničeho vytknout. Ve veřejném zasedání neprováděl žádné úkony, při nichž by byla přítomnost obviněného podle zákona nezbytná nebo o nichž by musel být předem vyrozuměn (srov. §211 odst. 1 poslední věta tr. ř.).
I když to obviněný v dovolání výslovně neuvedl, zabýval se Nejvyšší soud nepřítomností obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2006 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní. Obviněnému bylo umožněno, aby svá práva mohl realizovat, nevyužil-li této možnosti z důvodů, které by bylo lze jen stěží akceptovat, nelze za to činit odpovědným soud. Postupem odvolacího soudu, který rozhodl provést veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
V části, v níž obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného neopodstatněným.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný, vědom si výše uvedených zásad, uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel v napadeném usnesení i odvolací soud. V podstatě vytkl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž skutková zjištění opřel o výpovědi svědkyň J. F. a K. M., které nejsou věrohodné, a nevypořádal se přesvědčivě s dalšími důkazy, které svědčí o jeho nevině. Zpochybnil zákonnost provádění důkazů výslechy znalců MUDr. V. Š. i PhDr. M. M. v hlavním líčení, namítl, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o důkaz, který neprovedl (lístek na č. l. 34), a nevypořádal se s jeho návrhem na doplnění dokazování.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (vůči nezletilým poškozeným se ničeho závadného nedopustil) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 18 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obviněný vyvozoval, že se ničeho protiprávního vůči nezletilým poškozeným nedopustil, jsou jeho vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Z odůvodnění rozhodnutí soudů se jasně podává, jak soudy obou stupňů reagovaly na obhajobu obviněného a proč vycházely z výpovědí poškozených J. F. a K. M. Soudy obou stupňů označily výpovědi jmenovaných svědkyň jako věrohodné, upozornily na další důkazy, které závěr o jejich věrohodnosti podporují – znalecký posudek z oboru psychologie znalkyně PhDr. M. M., jež byl vypracován ohledně poškozené J. F., jakož i výpovědi svědků, jimž se svědkyně s jednáním obviněného svěřily. Ve prospěch obviněného nehovoří ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, na jehož závěry zevrubně upozornil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strana 15, 16). Skutková zjištění mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani okolnost, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu obviněného na výslech svědka K. V., aniž by v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč nepokládal provedení tohoto důkazu za potřebné. Z obsahu spisu vyplývá, že soud si vyžádal od K. V., pro něhož obviněný prováděl práce na rekonstrukci domu, na návrh obviněného hodnocení a na sdělení K. V. (č. l. 273) nelze vystavit žádné pochybnosti o správnosti dosavadních zjištěních soudů, které by bylo nutno odstranit výslechem svědka. Stejně tak na učiněných závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že soud prvního stupně pominul v hlavním líčení přečíst lístek založený na č. l. 34, protože ani ten zásadní význam pro rozhodnutí o vině obviněného nemá; nadto jím byl dodatečně proveden důkaz ve veřejném zasedání dovolacího soudu. V tomto ohledu nelze mít za to, že právo na spravedlivý či fair proces bylo obviněnému upřeno. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolací soud neakceptoval ani návrh obviněného na čtení dopisu N. J., jehož obsah měl mít význam pro posouzení věrohodnosti svědkyně J. F., poněvadž ve svých důsledcích šlo o návrh týkající se skutkové, nikoliv právní okolnosti.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že skutky pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazují znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. či §242 odst. 1 tr. zák. a skutek pod bodem 2. znaky trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let, nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, dopustí se trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let a spáchal takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, a z právní věty výroku o vině pod bodem 3. tohoto rozsudku plyne, že soud považoval za naplněné i znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný jiným způsobem pohlavně zneužil osobu mladší než patnáct let. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě těchto trestných činů evidentně naplňují.
Podstata jednání obviněného popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že od přesně nezjištěné doby první poloviny roku 2000 do konce roku 2000 v Ch. v bytě J. M. v době, kdy „měl svěřenu do výchovy“ nezletilou J. F., dceru J. M., tuto opakovaně průměrně jedenkrát týdně osahával na různých místech těla, včetně jejího přirození a přitom onanoval, přičemž věděl, že nezletilé je deset roků.
Obviněný namítl, že takto popsaný skutek znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., nevykazuje, poněvadž poškozená nebyla svěřena do jeho výchovy a v popisu skutku není obsažen zákonný znak „zneužívaje její závislosti“, který není rozveden ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Takové výhrady obviněného nelze akceptovat.
K vyšší trestnosti ve smyslu odst. 2 se u trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. vyžaduje, aby byly splněny, a to kumulativně, dva znaky: spáchání činu uvedeného v odst. 1 na osobě svěřené dozoru pachatele a zneužití její závislosti.
O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba mladší patnácti let je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, přičemž právě tohoto nedostatku pachatel využívá k realizaci svých záměrů (k tomu např. č. 17/1982, 28/1985 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se zpočátku k dětem své družky choval dobře a získal si jejich důvěru, to by také vysvětlovalo zmatek a zejména reakci poškozené, tehdy desetileté, na náhlou změnu chování obviněného, který ji a jejího bratra asi po měsíci náhle začal kontrolovat a poté také tvrdě trestat. Aby unikla bití, volila k dotazu obviněného něco jiného než bití, volila „to“, co jí navrhl, aniž měla ve věku deseti až jedenácti let přesnou představu toho, co po ní obviněný vlastně chce, a v podstatě jinou volbu ani neměla. Chování obviněného bylo podle soudu prvního stupně cílené a využil při něm své schopnosti manipulace s lidmi a své zkušenosti získané již dříve mimo jiné i z působení ve svém nočním klubu. Využil a zneužil i věk osoby, kterou její matka svěřila jeho dozoru. V poškozené nezletilé vzbudil pocit viny za to, že si „to“, co s ní dělá, vybrala vlastně dobrovolně, neboť on jí dal přece možnost volby (strana 20). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a právní kvalifikaci skutku shledal správnou.
Za správné má právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1. i dovolací soud. Ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě doplněných výše uvedenými úvahami soudu prvního stupně jasně vyplývá, že poškozená J. F. byla svěřena dozoru obviněného, neboť ten se jako druh její matky žijící s ní a jejími dětmi ve společné domácnosti v době její nepřítomnosti na základě jejich faktické dohody o ni staral, podával a připravoval jí jídlo, dohlížel na plnění jejích domácích úkolů a přípravy do školy, uplatňoval vůči ní výchovná opatření. Soud prvního stupně vystihl i charakteristické rysy „zneužití závislosti“ ve smyslu již vyložených požadavků. Soudu prvního stupně lze vytknout toliko určitou neobratnost v popisu skutku, zmínil-li, že poškozená mu byla svěřena do výchovy, aniž by to ovšem mělo jakýkoliv význam z hlediska správnosti právního posouzení skutku. Lépe a výstižněji bylo charakterizovat vzájemný vztah obviněného a poškozené tak, že byla svěřena jeho péči a dozoru. Tento dílčí nedostatek formální povahy odstranil dovolací soud sám, aniž by jakkoliv změnil význam původních skutkových zjištění soudu prvního stupně, jak o tom bude ještě dále pojednáno.
Podstata jednání obviněného popsaného pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně spočívala v tom, že v přesně nezjištěný den v měsíci květnu nebo červnu 2000 v Ch., M. ulici, v dětské ložnici osahával na nohou a přirození nezletilou K. M., ačkoliv věděl, že je mladší patnácti let.
Dovolatel zpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. tím, že v případě tzv. „jiného způsobu pohlavního zneužití“ musí jít o tak intenzivní zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože, což v posuzovaném případě nelze dovodit. Tento názor dovolatele Nejvyšší soud nesdílí.
Za „jiný způsob pohlavního zneužívání“ jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů apod., které směřují k pohlavnímu vzrušení pachatele. Neznamená to ale, že svou intenzitou musí jít o takový zásah do mravního a tělesného vývoje dětí, který je srovnatelný s vykonáním soulože, jak se domnívá obviněný. V intenzitě jednotlivých případů pohlavního zneužívání mohou být naopak značné rozdíly, a proto je třeba věnovat náležitou pozornost stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a najít adekvátní řešení v úvahách o druhu a výměře trestu.
V posuzovaném případě ani podle dovolacího soudu nelze zpochybnit, že osahávání na nohou a přirození pod nočním úborem poškozené K. M., kamarádky J. F., vykazuje znaky „jiného způsobu pohlavního zneužití“, byť méně intenzivní povahy. Tento čin obviněného ovšem nelze posuzovat izolovaně, bez přihlédnutí k dalším okolnostem případu a zvláště pak k poznatku, že v naprosto stejném čase a na stejném místě obviněný osahával obdobným způsobem i poškozenou J. F. a ve svém jednání ustal až po její výzvě, aby z pokoje odešel. Za této situace soudy nepochybily, shledaly-li, že čin obviněného vykazuje znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. po stránce formální i materiální, poněvadž stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je vyšší než nepatrný (§3 odst. 4 tr. zák.).
Další výhrady obviněného směřovaly i vůči správnosti výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný donutil jiného k souloži a jinému obdobnému pohlavnímu styku zneužívaje bezbrannosti jiného a takový čin spáchal na osobě mladší než patnáct let.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že od přesně nezjištěného dne v druhé polovině roku 2000 do 17. 12. 2003 v Ch., M. ulici, v koupelně a ložnici bytu J. M. souložil nejprve do konečníku s nezletilou J. F., která se zprvu bránila a plakala, že ji to bolí, ale později ve strachu, že by následovalo bití, se přestala bránit, později v ložnici téhož bytu a po přestěhování pak v ložnici bytu své matky v obci V. L., okr. Ch., souhlasila s tím, aby s ní obviněný vykonával soulože do jejího přirození, neboť doufala, že tento pohlavní styk bude méně bolestivý a nebude bita, obviněný přitom věděl, že poškozená je mladší patnácti let, a jednání činil v době, kdy byla nezletilá svěřena jeho dozoru.
Obviněný namítl, že ve skutkové části výroku o vině soud prvního stupně neuvedl žádné skutkové okolnosti, jimiž měl být naplněn zákonný znak „zneužití bezbrannosti“, a nic relevantního není v tomto směru uvedeno ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, což je činí ve svých důsledcích nepřezkoumatelnými. Měl za to, že u poškozené J. F. nemohlo jít o stav bezbrannosti, třebaže se jednalo o nezletilou dívku, poněvadž byla natolik fyzicky i duševně vyspělá, že byla způsobilá svou vůli projevit, což také podle jejího tvrzení činila. Tato výtka obviněného je důvodná.
O zneužití bezbrannosti jde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (k tomu př. č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.). Za takový stav se v praxi soudů považuje kupř. stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo choroby, hluboký spánek, duševní porucha, v důsledku které poškozená osoba nechápe smysl pachatelova jednání a není schopna posoudit potřebnost odporu proti požadované souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku. Bezbrannou je také osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku (viz č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Naproti tomu o takový stav nejde u poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo (viz č. 43/1994-II. Sb. rozh. tr.), jak přiléhavě připomíná dovolatel.
Obviněnému nutno dát za pravdu, vytkl-li, že v popisu skutku ani v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů soudy přesvědčivě nevyložily, v čem spatřovaly „zneužití bezbrannosti“ poškozené. Již reprodukované okolnosti, které dostatečně odůvodňují znak „zneužití závislosti na osobě svěřené dozoru pachatele“, nejsou způsobilé odůvodnit naplnění znaku „zneužití bezbrannosti“, poněvadž - přes určitou podobnost - nejde o pojmy totožné. Závislost osoby svěřené dozoru pachatele není totéž co její bezbrannost; zatímco závislost je stav, v němž osoba sice nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, ale svoji vůli je jinak schopna projevit, bezbrannost je takový stav, kdy osoba není vzhledem k okolnostem činu, svým dispozicím schopna svou vůli projevit, popř. klást odpor jednání pachatele.
Poškozená J. F., vůči níž se obviněný začal trestné činnosti dopouštět v době, kdy dovršila desátý rok věku, a pokračoval v něm v různě intenzivních formách až do jejích téměř čtrnácti let, není subjektem, který by se vyznačoval i přes svůj relativně nízký věk neschopností projevit svoji vůli a dát najevo nesouhlas s ním. Podle znaleckého posudku z oboru psychologie znalkyně PhDr. M. M. jsou její rozumové schopnosti shledávány nevyrovnanými v pásmu průměru až zjevného nadprůměru, více ve prospěch neslovních aktivit. Psychosociálně je nezralá, nejistá, nerozhodná, závislá na svém sociálním okolí. Její rozumové schopnosti, vnímání, zapamatování, pochopení a reprodukce zážitků jsou bezporuchové, na normální až nadprůměrné úrovni. Z tohoto důkazu, ale i výpovědi samotné poškozené i dalších svědků, jimž se svěřila, je zjevné, že poškozená, ač nezletilá, byla natolik fyzicky i duševně vyspělá, že jednání obviněného dokázala pochopit; podle její výpovědi ho neodmítala proto, že měla strach, aby se k ní pak nechoval jako k bratrovi, tzn. že ji bude fyzicky trestat a nebude ji pouštět ven. Závěr soudu prvního stupně, že obviněný se činu dopustil zneužívaje její bezbrannosti, nejenže nebyl vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku o vině a v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ale nemá ani oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Že obviněný donutil jiného k souloži a jinému obdobnému pohlavnímu styku zneužívaje bezbrannosti jiného, nebylo tedy spolehlivě prokázáno. Ani soud prvního stupně neuvažoval o tom, že obviněný donutil k souloži a jinému obdobnému pohlavními styku poškozenou násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí a takový závěr nevyplývá ani z výsledků provedeného dokazování. Poškozená nikdy jasně neuvedla, že by ji obviněný donutil k pohlavnímu styku za použití fyzické síly či bezprostřední hrozby jejího použití, zmínila-li možnost bití, byla jím míněna potencionální možnost chování obviněného vůči ní, která však neměla bezprostřední příčinu v odepření pohlavního styku. Jestliže ve své výpovědi hovořila o tom, že se jeho jednání zpočátku bránila, z kontextu plyne, že ani v těchto souvislostech nešlo o obranu proti fyzické převaze a fyzické síle obviněného, ale o to, dát najevo, že se jí jednání obviněného nelíbí. Za takové situace nelze ovšem v jednání popsaném pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spatřovat trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák., ale je třeba kvalifikovat je jako další, intenzivnější útoky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Není totiž pochyb o tom, že obviněný vykonal soulož s osobou mladší než patnáct let a takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužil, přičemž takový čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti, jak již bylo vyloženo v návaznosti na skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný polemizoval i s možností posoudit skutek pod bodem 2. jako pokračování v trestném činu znásilnění podle §241 tr. zák. s ohledem na znění této skutkové podstaty relevantní do 30. 4. 2001 a změnu právní úpravy skutkové podstaty §241 tr. zák. účinnou od 1. 5. 2001. Vyvozoval, že do 30. 4. 2001 jeho čin znaky trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. nenesl, poněvadž mezi ním a poškozenou nedošlo k souloži, a proto i kdyby jeho jednání vykazovalo znaky trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. ve znění účinném od 1. 5. 2001, nemohlo by jít o pokračování v trestném činu, poněvadž útoky do 1. 5. 2001 znaky stejného trestného činu nevykazují.
Tato námitka již se zřetelem k výše řečenému není pro právní posouzení skutku významná. Přesto však dovolací soud pro úplnost poznamenává, že i tu část jednání pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s částí jednání spáchaného po této změně jako pokračující trestný čin za předpokladu, že byly útoky spáchané za účinnosti dřívějšího zákona trestné. Přitom nezáleží na tom, zda by případně bylo posouzení podle předchozího zákona pro pachatele příznivější či nikoliv (k tomu např. č. 7/1994 Sb. rozh. tr.). Protože není pochyb o tom, že i útoky spáchané do 1. 5. 2001 vykazovaly nejméně znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., nebylo by v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák., byl-li by čin obviněného posouzen jako trestný čin znásilnění podle §241 tr. zák., pokud by ovšem útoky spáchané po 1. 5. 2001 zákonné znaky tohoto trestného činu skutečně vykazovaly.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 10 To 21/2006, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a výrok o trestu, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 1 T 5/2005, ve výroku o vině pod bodem 1., jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o vině pod bodem 2., jímž byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a ve výroku o trestu. Učinil tak proto, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo v části týkající se výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], a též aby odstranil zřejmou nesprávnost v popisu skutku pod bodem 1., na niž obviněný upozornil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. a při respektování zákazu reformationis in peius Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že při dílčí a toliko formální úpravě skutkových zjištění původně vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1., 3. a v souladu se zjištěními zevrubněji rozvedenými v odůvodnění tohoto rozsudku, uznal obviněného vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem obviněného dosáhnout sexuálního uspokojení naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku, čímž jsou splněny znaky pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. Není pochyb o tom, že byly splněny i materiální předpoklady pro použití okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tj. spáchání činu na osobě svěřené dozoru pachatele, zneužívaje její závislosti, neboť pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.). Odvolací soud vyložil, proč nebylo možno čin obviněného posoudit též jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 tr. zák., a jeho závěry opírající se právě o zákaz reformationis in peius nutno akceptovat i v řízení dovolacím.
V důsledku označeného zrušení výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně bylo nutno zrušit celý výrok o trestu a tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout.
Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následkem, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, značný. Nejvyšší soud vzal, ve shodě se zevrubným a přiléhavým hodnocením soudu prvního stupně v úvahu, že obviněný se dopustil v reálném souběhu dvou trestných činů, že v trestné činnosti pokračoval po delší dobu a že se činů dopouštěl poté, co byl vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin a z převážné části poté, co tento odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Soud prvního stupně zrekapituloval předchozí způsob života obviněného i jeho odsouzení. Správně zmínil odsouzení pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 5 T 1/97 k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, přičemž ve vztahu k tomu odsouzení platí, že se osvědčil a hledí se na něj, jako by odsouzen nebyl, a též poslední odsouzení a potrestání pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 17/98. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři léta, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 28. 7. 2005 se stanovením zkušební doby na tři léta. Je zjevné, že na obviněného je třeba působit důraznějším trestem odnětí svobody.
Trest byl ukládán jak za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným tímto rozsudkem, tak i za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal dovoláním obviněného nedotčen. Za trest přiměřený a k dosažení účelu trestu též potřebný shledal při respektování zásad §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody vyměřený nad polovinou zákonné trestní sazby §242 odst. 2 tr. zák. na sedm let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková