ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1464.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1464/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2008 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 12/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 16/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 50 T 16/2003, byl obviněný V. K. uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 23 T 27/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 5 To 769/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že si v přesně nezjištěné době, nejpozději dne 18. 1. 2003, obstaral 2 padělané bankovky nominální hodnoty 100 € sériových čísel P 52909883… a X 22909882… a uvedeného dne je předal K. V. s tím, aby je rozměnil, aniž by K. V. věděl, že se jedná o padělky, a
1) uvedeného dne K. V. kolem 13.30 hodin v R. na L. n. předal v prodejně J. pokladní R. M. padělanou bankovku sériového čísla P 52929883…, která mu po zakoupení bonboniéry v hodnotě 99,- Kč vydala zpět adekvátní hodnotu v české měně a majiteli prodejny J. S. tímto jednáním vznikla škody ve výši 3.000,- Kč,
2) kolem 22.00 hodin v R. v restauraci V. předal K. V. obsluhujícímu číšníkovi F. H. padělanou bankovku sériového čísla X 22909882…, který mu vydal v rámci směny 2.700,- Kč, a v této výši vznikla majiteli restaurace F. H. škoda.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 12/2007, bylo odvolání obviněného V. K. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost je vhodné dodat, že se jedná již o druhé rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o odvolání obviněného v projednávané věci. V prvém případě Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 1 To 29/2005, podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 50 T 16/2003, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 12/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež zaměřil proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že se cítí nevinen, a měl za to, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. Okolnost, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu, spatřoval v jeho nepřiměřenosti, protože uložený trest je podle něj ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle kritérií stanovených podle §3 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti poukazoval především na časovou prodlevu od spáchání činu dne 18. 1. 2003, přičemž bez jeho zavinění bylo o skutku pravomocně rozhodnuto až 26. 7. 2007. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/2004 dovozoval, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, a připomínal, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, což má bezprostřední vliv na účel trestu, a mělo být přihlédnuto i k zátěži, jíž byl vystaven v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení. Naznačoval, že v daném případě byly splněny podmínky pro uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Dále vytkl, že v popisu skutku pod bodem 2) v rozsudku soudu prvního stupně chybí zjištění, kdy (kterého dne a roku) k předmětnému dílčímu jednání mělo dojít (uvedeno je pouze 22.00 hodin). Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit ty námitky, kterými obviněný soudům obou stupňů vytýkal, že se při ukládání trestu dostatečně nezabývaly všemi rozhodnými okolnostmi významnými pro posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jímž byl uznán vinným, zejména nezhodnotily dobu, která uplynula od spáchání trestného jednání, za které byl odsouzen. Konstatovala, že je nepopiratelné, že je třeba respektovat právo obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů, které je součástí práva na spravedlivý proces s tím, že nepřiměřená délka řízení se přímo odráží v důvěře občana ve stát, jeho instituce i právo samotné. Na základě toho je nutno zabývat se v odůvodněných případech tím, zda došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, event. jeho důsledky pro trestní řízení obviněných. Státní zástupkyně podrobně popsala průběh celého trestního řízení z časového hlediska, avšak neshledala žádné okolnosti, které by svědčily o zaviněných průtazích na straně orgánů činných v trestním řízení v důsledku jejich nečinnosti. Vyjádřila přesvědčení, že délka řízení byla způsobena především vleklostí a zdlouhavostí při provádění jednotlivých úkonů, a složité bylo podle ní zajistit především výpovědi svědků, kteří byli pro soud obtížně dosažitelní. Délka řízení tak byla přiměřená s přihlédnutím k četnosti úkonů orgánů činných v trestním řízení a k obtížnostem, které vznikly v průběhu dokazování. Soud podle ní zohlednil v přiměřené míře všechny ostatní skutečnosti významné pro posouzení otázky stupně společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. a uložil trest odpovídající uvedeným podmínkám. Podřaditelnými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak neshledala námitky, kterými obviněný brojil proti uloženému trestu, neboť uložení nepřiměřeného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií uvedený v §23, §31 až 34 tr. zák. nelze v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu uplatňovat. Dodala, že lichou je i námitka obviněného, týkající se nedostatků v popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině, poněvadž oba skutky jsou uvedeny návětím, které je charakterizováno časovým údajem, a to dnem 18. 1. 2003, kdy k oběma útokům došlo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, byť v jeho záhlaví je uvedeno, že směřuje jen proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2007, sp. zn. 50 T 16/2003, a proti němu uplatnil také konkrétní výhrady. V textu odůvodnění je však zmíněno i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 12/2007, jímž bylo zamítnuto jako nedůvodné jeho odvolání směřující proti výroku o vině i trestu, a proto lze s jistou tolerancí vyvodit, že námitky proti správnosti rozsudku soudu prvního stupně jsou současně i námitkami proti rozhodnutí soudu, který rozhodl ve druhém stupni. Dále je zjevné, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Dovolací soud však shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze podle stávající praxe Nejvyššího soudu v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pachatele trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. lze potrestat odnětím svobody na pět až deset let. Byl-li obviněnému za jeho protiprávní jednání uložen jako trest souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, pak tento není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel rovněž nemůže domáhat toho, aby mu byl za použití §40 tr. zák. uložen trest odnětí svobody pod dolní hranici jeho zákonné trestní sazby. Podle stávající praxe dovolacího soudu zatímco nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit může (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 850/2004 aj.), nepoužití tohoto ustanovení a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, a nikoliv pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem, citovaný dovolací důvod založit nemůže (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 396/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003 aj.).
Obviněný však současně vytkl, že v úvahách o druhu a výměře trestu nebyla vzata v úvahu nepřiměřená délka řízení, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002).
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.
Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06).
Ačkoliv námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu (jeho druhu a výměře), nelze jednoznačně podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., nelze od citovaných nálezů Ústavního soudu odhlédnout a ignorovat je. Nejvýstižněji je lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tím se totiž rozumí posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (trestního, ale případně i jiných odvětví práva). Nepřiměřená délka řízení má specifický význam i z hlediska rozhodného pro sledování účelu trestu coby institutu trestního práva hmotného (nepřímo též pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost), a proto není s předloženým výkladem v rozporu (k tomu též např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005, 8 Tdo 721/2006 aj.).
Námitka obviněného, že soudy nehodnotily stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost též z hlediska jím nezaviněné délky časové prodlevy od jeho spáchání do pravomocného rozhodnutí, však v konkrétním případě nemůže obstát.
Z obsahu spisu se podává, že obviněnému bylo obvinění pro trestnou činnost, pro kterou byl později obžalován, sděleno Policejním radou Policie ČR, útvar pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odbor pro vyšetřování organizovaného zločinu, pracoviště T. pod ČTS: ÚOOZ-53/V7-2003 dne 24. 4. 2003 (č. l. 7). Obžaloba ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem byla podána dne 7. 10. 2003 (č. l. 137) a hlavní líčení bylo (též s ohledem na nemoc předsedkyně senátu a přidělení věci k vyřízení jinému předsedovi senátu) nařízeno na dny 29. až 30. 9. 2004 (č. l. 144). Hlavní líčení se v daném termínu nekonalo, bylo odvoláno, neboť se obviněnému a ani spoluobviněnému K. V. nepodařilo doručit předvolání k němu. Na obviněného V. K. byl podle §69 odst. 1 tr. ř. vydán příkaz k zatčení a na jeho základě byl obviněný dne 4. 11. 2004 zatčen a od tohoto dne vzat do vazby (č. l. 190-193). Hlavní líčení bylo posléze soudem nařízeno na dny 20. až 21. 12. 2004. Toto hlavní líčení se nekonalo, neboť se nepodařilo řádně předvolat spoluobviněného K. V., a proto bylo odročeno na 14. až 15. 2. 2005 (č. l. 229, 230). To již bylo hlavní líčení konáno a po obsáhlém dokazování bylo odročeno na 8. 3. 2005 (č. l. 315 - 322). Tohoto dne bylo odročeno, poněvadž se nepodařilo zajistit předvedení svědkyně (č. l. 338). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2005 byl obviněný propuštěn z vazby a tímto dnem byl převeden do výkonu trestu uloženého rozsudkem Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 23 T 27/2003. Dále se hlavní líčení konalo 15. 4. 2005 (č. l. 389 - 398) a v jeho průběhu byl vyhlášen odsuzující rozsudek; tím byl obviněný uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 6. 2004, sp. zn. 23 T 27/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 5 To 769/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo i o náhradě škody a spoluobviněný K.V. byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Tento rozsudek napadl obviněný V. K. odvoláním a spis byl Vrchnímu soudu v Praze, příslušnému k rozhodnutí o něm, předložen 10. 8. 2005 (č. l. 467). O opravném prostředku Vrchní soud v Praze rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 1 To 29/2005, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného V. K. a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (č. l. 472). Po vrácení věci bylo předsedou senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem nařízeno hlavní líčení na 16. 2. až 17. 2. 2006 (č. l. 503). Další hlavní líčení navazovala v intervalech několika měsíců - 10. 7. 2006 (čl. 551), 22. 9. 2006 (čl. 585), hlavní líčení nařízená na 3. 11. 2006 (čl. 601) a 1. 12. 2006 (č. l. 614) byla odročována pro absenci a za účelem zajištění a výslechu svědka R. P. V rámci hlavního líčení dne 23. 2. 2007 (č. l. 633, 634) byl po upuštění od výslechu jmenovaného svědka vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný uznán vinným trestnými činy padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnuto o náhradě škody ve shodě s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně. Po podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se i odvolací soud, jemuž byla věc předložena 29. 3. 2007, snažil vyslechnout svědka R. P., jak to dokládají protokoly o veřejném zasedání ze dne 22. 5. 2007 (č. l. 653) a ze dne 26. 6. 2007 (č. l. 668). Vzhledem k tomu, že se tento svědek stal nezvěstným, byla jeho výpověď ve veřejném zasedání dne 26. 7. 2007 za podmínek uvedených v §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čtena a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 12/2007, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že řízení trvalo po dobu čtyř let a čtyř měsíců. S ohledem na výše uvedený průběh trestního řízení nelze učinit závěr, který by jednoznačně osvědčoval zaviněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení v důsledku jejich nečinnosti, jež by svým významem a závažností opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu prvního stupně, není zcela bezchybný a plynulý (viz např. doba uplynuvší od podání obžaloby do konání prvního hlavního líčení, prodleva mezi vyhlášením v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku a předložením spisu Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání), ale tyto nedostatky podstatným způsobem délku trestního řízení nepoznamenaly. Nelze totiž současně přehlédnout, že to bylo i jednání dovolatele, spoluobviněného K. V. a především svědků, kteří byli pro soud obtížně dosažitelní, a dobu řízení svojí nepřítomností nepříznivě ovlivnili. Dovolací soud souhlasí s názorem státní zástupkyně, že s přihlédnutím k četnosti úkonů orgánů činných v trestním řízení a k obtížnostem, které vznikly v průběhu prováděného dokazování, věc byla projednána ve lhůtě, kterou nelze vnímat jako zjevně nepřiměřenou v tom smyslu, že se měla významněji promítnout do úvah o druhu a výměře trestu.
Nad rámec řečeného a pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost z pohledu kritérií §3 odst. 4 tr. zák. jako hledisko relevantní pro stanovení druhu trestu a jeho výměry ve smyslu §31 odst. 1 tr. zák. byla pozornost soudů obou stupňů přiléhavě soustředěna a závěry, k nimž soudy dospěly, jsou opodstatněné.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (strany 15, 16) přihlédl zejména k významu chráněného zájmu, k obviněnému jako osobě soustavně se dopouštějící majetkové trestné činnosti, k okolnosti, že ke spáchání trestného činu užil jiné osoby, a nepřehlédl ani skutečnost, že se jednalo o dva útoky. Tyto úvahy následně promítl do výroku o trestu. Při absenci polehčujících okolností a za situace, kdy obviněnému přitěžovala kromě předchozích odsouzení také okolnost, že spáchal více trestných činů a dosavadní tresty nevedly k jeho nápravě, byl obviněnému uložen trest v jedné třetině zákonné trestní sazby, a to jako trest souhrnný. Odvolací soud výstižně shrnul okolnosti případu, shledal správnými všechny výroky napadeného rozsudku včetně jeho odůvodnění a stran uloženého trestu uvedl, že se jedná o trest spíše mírný, přičemž výslovně zmínil, že to lze odůvodnit právě časovým odstupem od spáchání trestné činnosti, který obviněný nezavinil (strana 6).
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že v popisu skutku pod bodem 2) není uvedeno datum, kdy k předmětnému útoku mělo dojít. Tato námitka je svou povahou námitkou skutkovou, směřuje proti správnosti a úplnosti popisu skutku, aniž by jakkoliv zpochybnila správnost jeho právního posouzení. Navíc se z kontextu tzv. návěty skutkové věty podává, že oba dílčí skutky jsou charakterizovány časovým údajem 18. 1. 2003, kdy došlo k jejich spáchání. Toto zjištění má spolehlivou oporu i v obsahu spisu, z něhož je zřejmé že k útoku pod bodem 1) došlo dne 18. 1. 2003 v 13.30 hodin a k útoku pod bodem 2) téhož dne kolem 22.00 hodin (viz výpověď nejdříve spoluobviněného a posléze svědka K. V. č. l. 315, 316, 551a, 551b, i samotného obviněného č. l. 317). Není pochyb o tom, že skutek je dostatečně určitý; je popsán tak, že protiprávní jednání obviněného není zaměnitelné s jiným jeho jednáním.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková