ECLI:CZ:NS:2002:3.TDO.920.2002.1
sp. zn. 3 Tdo 920/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2002 o dovolání podaném obviněným O. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 16/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, byl obviněný O. F. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne „ 9. 4. 1996 kolem 23.00 hod. ve V. M., v podnapilém stavu, kdy měl v krvi okolo 2,00 promile alkoholu, po předchozím konfliktu s těžce podnapilým poškozeným M. F., srozuměn s tím, že jej může usmrtit, opakovaně ze vzdálenosti maximálně 2,7 m na něj vystřelil z nelegálně držené palné zbraně, a to samonabíjecí pistole, a to i přesto že jeho manželka se mu nejprve slovně a pak i fyzicky snažila ve střelbě zabránit, přičemž poškozeného jednou zasáhl do hlavy v čelní krajině a způsobil mu tak smrtelné poranění v podobě roztříštění a otoku mozku a kmene mozkového následkem průstřelu hlavy, kterému poškozený na místě podlehl.“ Za tento trestný čin byl odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné opatření spočívající v zabrání věci, a to samonabíjecí pistole.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 5. 2002 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný O. F. podal prostřednictvím svého obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, jímž napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 36/2002. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odůvodnil oprávněnost použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. s odkazem na ustanovení §2 odst. 4 a §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a v tomto rámci především poukázal na povinnost orgánů činných v trestním řízení projednávat trestní věci co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Podle přesvědčení dovolatele důvodem pro zastavení trestního stíhání z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. byla skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže bylo vedeno v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež v rámci spravedlivého procesu zakotvuje právo na vyřízení věci v přiměřené době. Dovolatel na základě úkonů orgánů trestního řízení, jejichž přehled rozvedl v odůvodnění dovolání, dospěl k závěru, že doba 4 roků 1 měsíce a 27 dnů představovala v souhrnu nedůvodné průtahy v řízení, přičemž celé řízení v předmětné trestní věci pak trvalo 6 roků 1 měsíc a 5 dnů. Dovolatel konstatoval, že po celou dobu trestního stíhání respektoval pokyny orgánů činných v trestním řízení, nemařil svým jednáním prováděné úkony a svým počínáním nijak nepřispěl k prodlužování řízení. V této souvislosti zdůraznil význam mezinárodních smluv pro trestní řízení, zejména pokud jde o již zmiňovaný článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a poukázal rovněž na rozhodnutí, které učinil Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 8 To 4/2000, když v obdobném případě zastavil trestní stíhání z důvodu nepřípustnosti podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívalo podle dovolatele v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku jeho zavinění ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Na základě podrobného rozboru výsledků dokazování provedeného v hlavím líčení a s ním souvisejících skutkových okolností, vyslovil dovolatel přesvědčení, že k usmrcení poškozeného M. F. nedošlo v důsledku úmyslného trestného činu, a to ani v nepřímé formě (§4 písm. b/ tr. zák.), nýbrž v důsledku trestného činu spáchaného z nedbalosti (§5 písm. a/ tr. zák.). Poněvadž trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným, bylo jeho jednání nesprávně právně kvalifikováno podle §219 odst. 1 tr. zák., ačkoliv mělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., jak byl skutek původně kvalifikován. Dovolatel dále namítl, že i při stávající kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je navíc vadný výrok o trestu, když při jeho uložení, byť na samé dolní hranici trestní sazby, nebyly dostatečně vzaty v úvahu okolnosti případu ani poměry dovolatele. Jestliže nebylo použito zmírňovacího ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle dovolatele pro to byly splněny podmínky, je třeba trest odnětí svobody v trvání 10 let v posuzovaném případě považovat za nepřiměřeně přísný a neodpovídající zásadám pro ukládání trestu podle §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů dovolatel v petitu dovolání alternativně navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a poté, podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. se trestní stíhání zastavuje, nebo jej sám nově uznal vinným trestném činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu přiměřený trest odnětí svobody, popř. nebude-li vyhověno žádnému z těchto návrhů, aby napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §40 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonem stanovené trestní sazby, pro jehož výkon by jej zařadil do věznice s ostrahou.
K dovolání obviněného O. F. se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) a uvedla, že dovolatelův mimořádný opravný prostředek v rozporu s požadavkem ustanovení §265a odst. 1 tr. ř. směřuje proti prvostupňovému rozhodnutí v předmětné věci. Na tomto závěru o nesprávném postupu dovolatele podle jejího názoru nic nemění ani okolnost, že v textu odůvodnění dovolání je uvedeno, že dovolání je podáno proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2001, sp. zn. 31 T 16/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 5. 2002, neboť i ostatní pasáže vymezující rámec dovolacího rozhodnutí jsou omezeny pouze na prvostupňový odsuzující rozsudek. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že zákon klade zvýšené nároky na obsahové náležitosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku, což vyplývá mimo jiné z toho, že musí být podáno výlučně obhájcem v postavení advokáta, tedy osoby spojené s předpokladem potřebné úrovně právních znalostí. Navrhla proto, aby dovolací soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a/ tr. ř. dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.
Obviněný O. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje požadavky uvedené v §265d odst. 2 tr. ř. Pokud jde o obsahové náležitosti ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. je ovšem třeba připomenout, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto, a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci napadáno, má směřovat též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel však zvolil opačný postup. Poněvadž však výslovně napadl rozhodnutí soudů obou stupňů a z obsahu dovolání je též zřejmé, které výroky, z jakých důvodů a v jakém rozsahu napadá, nejevila se konstatovaná formální vada v daném případě natolik závažná, aby bylo možno učinit závěr, že dovolání nesplňuje hlediska stanovená v §265f odst. 1 tr. ř., a že je tedy třeba dovolání odmítnout pro nedostatek náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Konečně ani soud prvního stupně neshledal důvod k obligatornímu postupu podle §265h odst. 1 tr. ř., přestože dovolání obviněného mu bylo doručeno již dne 22. 7. 2002 (č. l. 620) a dvouměsíční dovolací lhůta obviněnému uplynula teprve dnem 17. 8. 2002.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve dovolacím důvodem uplatněným podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle citovaného ustanovení zákona je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Ve věci obviněného O. F. však dovolací námitky uplatněné podle shora citovaného ustanovení směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, je-li dovolatelem poukazováno na to, že obsah provedeného dokazování reálně prokazoval skutkový stav, který neumožňoval závěr o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke způsobenému následku (účinku), tj. usmrcení poškozeného. S tím pak dovolatel spojuje hmotně právní důsledky, jež měly spočívat ve vadném právním posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu jsou rovněž opírány o existenci okolností vztahujících se k osobě dovolatele i k případu samotnému, jež měly být následně hodnoceny podle ustanovení hmotného práva (§40 odst. 1, §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák.).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřován ve vadách týkajících se zjišťování skutkového stavu věci (tj. ve vadách procesní povahy), jejichž důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení skutku a hmotně právních otázek rozhodných pro ukládání trestu. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. Pokud by obviněný podal dovolání jen z výše uvedených důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Druhý dovolací důvod obviněného spočíval v námitce, že trestní řízení v posuzované věci bylo zatíženo průtahy, jež ve svém souhrnu měly činit téměř 4 roky a 2 měsíce, přičemž samotné řízení trvalo déle než 6 let. Skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, byla podle dovolatele důvodem pro zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť pokračování v něm by bylo v rozporu s článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož mají účastníci řízení v rámci spravedlivého procesu právo na vyřízení věci v přiměřené době. V dané souvislosti dovolatel poukázal též na ustanovení §2 odst. 4 tr. ř., z něhož mj. vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí trestní věci projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Předmětné námitky dovolatele je třeba z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za relevantní.
Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).
Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.
Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení §11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo uvedeno článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.
V předmětné trestní věci obviněného O. F. byly již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání) uplatněny námitky, že z hlediska délky trestního řízení mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, a že trestní stíhání mělo být proto zastaveno jako nepřípustné. Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito námitkami vypořádal a dospěl k závěru, že v průběhu trestního stíhání obviněného, jež bylo vedeno o vysoce závažném trestném činu, bylo nutno provést obsáhlé dokazování spojené též s nutností obstarat řadu znaleckých posudků. I když tento soud shledal, že k určitým průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo a jejich vliv na délku trestního řízení vzal v úvahu, nedovodil, že by délka řízení v tomto konkrétním případě byla důvodem, pro který by bylo nutno trestní stíhání s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit.
Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu vycházel Nejvyšší soud z kritérií podrobně rozvedených výše, přičemž pro daný případ považoval dále za významné, že předmětné řízení se týká jednoho z nejzávažnějších trestných činů – trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. O komplikovanosti tohoto řízení svědčí mimo jiné i skutečnost, že na podkladě původní obžaloby (ze dne 5. 5. 1997) byl obviněný stíhán toliko pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., v souběhu s trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., a teprve po rozhodnutí soudu o vrácení věci do přípravného řízení a jejím následném došetření byla dne 12. 7. 1999 podána nová obžaloba, v tomto případě již pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Ostravě konal hlavní líčení od 6. 8. 2001 a dne 5. 10. 2001 ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Z podnětu odvolání obviněného následně ve věci jako soud druhého stupně rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutím ze dne 15. 5. 2002 bylo trestní stíhání pravomocně skončeno.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení docházelo k prodlevám v různé délce (a to i ve stadiu řízení před soudem) a tato okolnost měla nepochybně vliv i na celkovou délku řízení. Ovšem i za stavu, že by průtahy řízení činily v souhrnu více než 4 roky, jak je namítáno v dovolání, nelze podle názoru Nejvyššího soudu vzhledem k okolnostem a závažnosti projednávané věci mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle §1 odst. 1 tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného O. F odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2002
Předseda senátu :
JUDr. Eduard Teschler