ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1473.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1473/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2008 o dovolání obviněného V. F., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 8 To 81/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 51/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 8 To 81/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 1 T 51/2003, byl obviněný V. F. uznán vinným, že:
„v úmyslu získat peníze, v přesně nezjištěný den v červnu nebo červenci 2002, uzavřel a podepsal jménem kupující firmy S., majitelky a manželky obviněného K. F., rámcovou kupní smlouvu pro rok 2002 s a. s. Z. Z., tuto smlouvu opatřil razítkem „V. K. F.“ a na základě této rámcové smlouvy odebral z majetku a. s. Z. Z. jménem kupující firmy S. K. F. dne 29. 7. 2002 zboží v souhrnné hodnotě 272.411,- Kč splatné dle faktury dne 28. 8. 2002, dne 29. 7. 2002 dále zboží v souhrnné hodnotě nejméně 92.107,- Kč splatné dle faktury dne 28. 8. 2002 a dále odebral dne 5. 8. 2002 zboží v souhrnné hodnotě 264.549,- Kč splatné dle faktury dne 4. 9. 2002, tedy celkem odebral od a. s. Z. Z. zboží v souhrnné hodnotě nejméně 629.067,- Kč a odebrané zboží a. s. Z. Z. dosud nezaplatil ani nevrátil, když toto nikdy neměl v úmyslu učinit, jak lze dovodit ze způsobu provedení činu“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému za povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Z., a. s., částku 629.067,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 2. 2005, který byl obviněnému doručen dne 3. 3. 2005 a nabyl právní moci dne 12. 3. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, stejně jako všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 8 To 81/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
Obviněný podal proti rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. M. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a l) ve spojení s písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že trval na osobní účasti u veřejného zasedání dne 14. 5. 2007 a vzhledem ke své pracovní neschopnosti se z tohoto jednání omluvil a požádal o jeho odročení. Přes tyto skutečnosti mu odvolací soud nevyhověl a zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti. Za zarážející pak považoval tu skutečnost, že při tomto veřejném zasedání byla slyšela svědkyně K. H. (dříve F.), jejíž výpověď považoval za zásadní. Konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti mu bylo znemožněno klást této svědkyni dotazy, které mohl vznést pouze a jenom on, nikoliv jeho obhájce, příp. konfrontovat její výpověď s jeho tvrzeními.
Prostřednictvím dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil proti skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Je totiž přesvědčen, že skutková zjištění neodpovídají provedeným důkazům a nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to zejména co se týče posouzení subjektivní stránky tohoto trestného činu a příčinné souvislosti mezi omylem a škodou na cizím majetku. Nesouhlasil především se závěrem soudů, že rámcovou kupní smlouvu uzavřel v úmyslu získat peníze a že od počátku neměl v úmyslu zaplatit za odebrané zboží či je vrátit, a tvrdil, že tento závěr neodpovídá skutkovým zjištěním. Nebylo prý zjištěno, jakým způsobem měl uvést poškozenou v omyl, zejména když poškozená od samého počátku věděla, kdo uzavírá smlouvu a kdo odebírá zboží. Soudy nevzaly v úvahu to, že jednal s poškozenou ohledně úhrady kupní ceny, že jí vystavil směnku vlastní, kterou poškozená uplatnila v rámci civilního řízení; tyto skutečnosti prý vyvracejí závěr o jeho přímém či eventuálním podvodném úmyslu.
Obviněný rovněž namítal, že v posuzované věci jsou nepřípustně řešeny standardní civilní vztahy, prostředky trestního práva a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, podle něhož trestní odpovědnost je na místě uplatňovat až tam, kdy ochrana závazkových vztahů prostředky civilního práva není účinná. Navíc sama poškozená měla vyvinout náležitou pečlivost při uzavírání obchodního vztahu své podnikatelské činnosti.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o vině i trestu a podle §265l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal. Zároveň požádal, aby dovolací soud podle §265o tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí – nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvou let – do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, když byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Ačkoliv obviněný uplatněnými námitkami citovaný dovolací důvod naplnil, jeho námitky nemohou obstát. Odvolací soud při svém rozhodování vyšel plně ze skutkových zjištění soudu nalézacího. Pro prověrku důkazů provedenou odvolacím soudem nebyla přítomnost obviněného nutná. Předvoláním svědkyně K. H. – F. si odvolací soud chtěl toliko ověřit správnost výsledků původního dokazování a na této skutečnosti případná přítomnost obviněného nemohla nic změnit. Postup odvolacího soudu je proto akceptovatelný.
K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve vztahu k písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že oba soudy se subjektivní stránkou dostatečně zabývaly, když jednání obviněného posoudily jako spáchané v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný totiž v době uzavření kupní smlouvy ani později neměl žádné finanční prostředky, ze kterých by mohl včas a řádně zboží zaplatit, ani neměl zajištěného žádného odběratele, zázemí či skladovací prostory pro případné obchodování s odebraným zbožím.
Další námitku obviněného, že se nejednalo o podvod, jelikož poškozené nezpůsobil žádnou škodu, protože její pohledávku zajistil směnkou vlastní, státní zástupkyně také nepovažovala za opodstatněnou. O trestný čin podvodu jde totiž tehdy, když pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, trestnost tohoto činu se váže na vznik škody na cizím majetku. Okamžik vzniku škody je pak v projednávané věci vázán na moment, kdy obchodní společnost zboží obviněnému předala; převzetím zboží byl trestný čin dokonán. Stejně tak závěry o podvodných záměrech obviněného podrobně rozvedené v odůvodnění rozhodnutí opodstatňují naplnění zákonného znaku „uvedení v omyl“.
Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání podané odvolání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a odvolání obviněného částečně vyhověl, když podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený ve výroku o náhradě škody; v další (podstatnější) části neshledal odvolání důvodným, a proto vyslovil, že „jinak zůstává napadený rozsudek beze změny“. Z toho je zřejmé, že procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu splněny byly, takže k naplnění uvedeného dovolacího důvodu by mohlo dojít pouze za předpokladu, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněného byly v předcházejícím řízení dány dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., lze uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil relevantně. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky vztahující se k uvedeným důvodům dovolání jsou relevantní či nikoliv.
O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Zákon v citovaném ustanovení předpokládá, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem, ač měla být přítomnost obviněnému umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle první věty tohoto článku má totiž každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou věc však toto ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
Z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost řízení, počátek
a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. shora) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).
Při aplikaci citovaných zákonných ustanovení a judikatury soudů na řešený případ je vhodné poukázat na fakta zjištěná ze spisového materiálu. V prvé řadě je třeba konstatovat, že obviněný V. F. přinejmenším průběh odvolacího řízení nikterak nekomplikoval. K veřejnému zasedání nařízenému na 16. dubna 2007 se dostavil, osobně se jej zúčastnil a v jeho závěru – poté, co se odvolací soud rozhodl doplnit dokazování – vzal na vědomí termín odročeného veřejného zasedání 14. 5. 2007 v 8.30 hodin. K tomuto veřejnému zasedání se sice nedostavil, jak je ale zřejmé z pořízeného protokolu (č. l. 507), jeho obhájce předložil ve fotokopii potvrzení pracovní neschopnosti obviněného, z něhož je zřejmé, že bylo vystavené MUDr. J. D. dne 11. 5. 2007 pro diagnózu 300 s počátkem pracovní neschopnosti od téhož dne. Obhájce obviněného následně prohlásil, že „jeho klient nedal souhlas ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a chce být jednání přítomen“.
Jak je zřejmé z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ten se vzniklou situací zabýval a vzhledem k tomu, že se k veřejnému zasedání dostavila svědkyně K. H. – F., zvažoval její výslech mimo veřejné zasedání, s čímž obhájce obviněného i intervenující státní zástupkyně souhlasili. Po přerušení veřejného zasedání a telefonickém dotazu na shora jmenovaného ošetřujícího lékaře, který (podle úředního záznamu na č. l. 506 spisu) soudu sdělil, že „se k němu obviněný skutečně dostavil se zdravotními problémy, které nebyly nijak objektivizovány a že jeho zdravotní stav v době kontroly mu nebránil v účasti u soudního jednání“, krajský soud sice akceptoval omluvu obviněného, neakceptoval však jeho žádost o odročení veřejného zasedání. Po vyhlášení usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, doplnil dokazování výslechem jmenované svědkyně a přečtením několika listinných důkazů. Jelikož se tak stalo za účasti obhájce obviněného, bylo podle odvolacího soudu respektováno právo obviněného na obhajobu.
Správnosti takového názoru a z něj vycházejícího procesního postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit.
Jakkoliv nelze zpochybňovat, že samotné potvrzení o pracovní neschopnosti nemusí být pro soud dostatečným dokladem prokazujícím také neschopnost obviněného zúčastnit se hlavního líčení či veřejného zasedání (potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se totiž vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů), na druhé straně nelze nevidět, že potvrzení o pracovní neschopnosti bylo obviněnému vystavené MUDr. J. D. dne 11. 5. 2007 (pouhé tři dny před konáním veřejného zasedání), takže nepostrádalo potřebnou míru aktuálnosti. Jmenovaný lékař vystavil obviněnému potvrzení pro diagnózu 300 (s počátkem pracovní neschopnosti od 11. 5. 2007), z čehož nelze bez specifických medicínských znalostí usoudit, o jak závažné onemocnění se jednalo a zda skutečně obviněnému bránilo v účasti u veřejného zasedání. Ani k telefonickému dotazu soudu lékař neupřesnil rozsah a charakter zdravotních potíží obviněného a přestože uvedl, že „se k němu obviněný skutečně dostavil se zdravotními problémy, které nebyly nijak objektivizovány“, současně dodal, že „jeho zdravotní stav v době kontroly mu nebránil v účasti u soudního jednání“. To však nic nevypovídá ani o aktuálním zdravotním stavu obviněného v době konání veřejného zasedání (tři dny po kontrole) a o jeho schopnosti zúčastnit se v té době jednání soudu, ani o způsobu jeho léčby, příp. o druhu a rozsahu omezení, která pro obviněného z nemocnění a doporučené léčby vyplývala.
Už z toho je zřejmé, že odvolací soud bez podrobnějších informací o aktuálním zdravotním stavu obviněného nemohl náležitě posoudit, zda šlo buď o důvody, které obviněnému účast při veřejném zasedání umožňovaly, nebo naopak o takové důvody, které mu účast při veřejném zasedání skutečně znemožňovaly, příp. v ní vysloveně bránily. Pokud se soud druhého stupně za takového stavu věci rozhodl konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, porušil shora citovaná zákonná ustanovení a především právo obviněného na spravedlivý proces.
Uvedené pochybení v procesním postupu odvolacího soudu nabylo na významu tím, že při veřejném zasedání v nepřítomnosti obviněného prováděl důkazy, které avizoval při odročení předchozího veřejného zasedání a k nimž se obviněný chtěl nejen vyjádřit, ale dokonce chtěl slyšené svědkyni klást otázky. Proto také (prostřednictvím svého obhájce) trval na osobní účasti při veřejném zasedání, což jednoznačně vyjádřil slovy, že „nedal souhlas ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti“.
Podle ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. platí, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny. Pokud se obviněný za této situace k veřejnému zasedání nedostavil, prostřednictvím svého obhájce se z jeho účasti z důvodu nemoci omluvil (což doložil alespoň potvrzením o své pracovní neschopnosti) a trval na konání veřejného zasedání ve své přítomnosti, pak bylo povinností soudu druhého stupně veřejné zasedání odročit a při něm umožnit obviněnému, aby realizoval své právo na spravedlivý proces garantované mu výše citovanými zákonnými a dokonce ústavními předpisy.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatele. Proto z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 8 To 81/2007, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení. Povinností soudu druhého stupně bude nařídit veřejné zasedání a v jeho průběhu provést přinejmenším ty důkazy, které zamýšlel provést při odročování veřejného zasedání dne 16. 4. 2007 a které nakonec provedl v průběhu veřejného zasedání dne 14. 5. 2007, a poté o odvolání obviněného rozhodnout.
Obviněný ve svém podání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci tvrdil skutečnosti rozvedené v úvodu tohoto usnesení. Nejvyšší soud se argumenty obviněného v tomto směru uplatněnými nezabýval, neboť by to s ohledem na způsob jeho rozhodnutí bylo předčasné. Je však samozřejmé, že bude povinností odvolacího soudu, aby se i ve svém budoucím rozhodnutí s těmito argumenty vypořádal.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Jelikož se obviněný v době, kdy Nejvyšší soud k jeho dovolání zrušil mimo jiné i pravomocný výrok o trestu, který mu byl uložen původním rozsudkem, nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud zároveň musel rozhodnout o jeho vazbě. Učinil tak samostatným usnesením a podle §265l odst. 4 tr. ř. vyslovil, že obviněný se do vazby nebere. Z logiky věci vyplývá, že v takovém případě nepřicházelo v úvahu jeho případné rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž obviněný podal dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a