ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.33.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 33/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání obviněného V. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 55 To 667/2006, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 43/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 5 T 43/2001, byl obviněný V. D. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil způsobenou škodu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný V. D., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Přerově a poškozený S., s. r. o., V. n. V., odvoláními. Obviněný brojil proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku o trestu a poškozený S., s. r. o., napadl výrok o náhradě škody, který se ho týkal.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 55 To 667/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně z podnětu obviněného a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný V. D. byl uznán vinným pod body 1 b/, c/, d/ trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 2/ pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil a možností zaplatil způsobenou škodu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly obchodní společnosti S., s. r. o., V. a spol., s. r. o., a ČP L., leasingová společnost Č. p., se svým nárokem na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Přerově ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 1 Zt 203/2000, pro skutek uvedený pod bodem 1a/ obžaloby, v němž byl spatřován pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Z. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo dovolání poškozené společnosti S., s. r. o., zamítnuto.
Je vhodné připomenout, že se jedná již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, kterým v této věci bylo rozhodnuto o odvolání. V prvém případě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 2 To 964/2004, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 5 T 43/2001, a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Přerově k novému projednání a rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že
1b/ poté, co zástupcům obchodní společnosti ČP L., a. s., pobočka O., V., nabídl k odkoupení nákladní vozidlo zn. Avia 31 TL-HR, s tím, že tento automobil si u jejich společnosti vezme do leasingového pronájmu, dne 14. 12. 1998 jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o. se sídlem B. p. H., M. n., s označenou leasingovou společností za účelem úplatného převodu a pronájmu předmětného vozidla formou tzv. \"zpětného leasingu\" uzavřel kupní smlouvu a následně leasingovou smlouvu, když po započtení akontace a první běžné leasingové splátky v celkové částce 140.036,- Kč byl leasingovou společností na jeho bankovní účet převeden odpovídající rozdíl z kupní ceny za odprodej tohoto vozidla ve výši 279.964,- Kč, avšak takto již od počátku činil s vědomím, že na jeho osobu nepřešlo vlastnické právo k předmětnému vozidlu, které bylo dle leasingové smlouvy a jejího dodatku ze dne 24. 1. 1996 stále majetkem leasingové firmy A., d., T., Š., jelikož tento leasingový vztah nebyl ve smyslu podmínek smluvního ujednání řádně ukončen, přičemž přesto, že od společnosti ČP L., a. s., vyinkasoval výše vyčíslenou částku jeho poměrnou úhradu kupní ceny, provedl pouze platbu dvou leasingových splátek po 9.626,- Kč, a to ve dnech 8. 2. 1999 a 1. 11. 1999, a poté, co společností ČP L., a. s., jako pronajímatele bylo přistoupeno pro závažné porušení všeobecných obchodních podmínek leasingového vztahu k vypovězení leasingové smlouvy ke dni 2. 4. 1999, předmětné vozidlo, které dne 9. 3. 2000 přešlo od leasingové firmy A., d., T., Š., do jeho vlastnictví, společnosti ČP L., a. s., nevydal a stejně tak přes četné urgence na vzniklém dluhu ničeho neuhradil, a takto jednal se záměrem na úkor poškozené společnosti vylákat poměrnou část kupní ceny za údajný úplatný převod budoucího předmětu leasingu s tím vědomím, podmínky sjednaného leasingového vztahu úmyslně nikdy nedodrží a společnosti ČP L., a. s., W., P., tak způsobí škodu nejméně ve výši 260.712,- Kč,
1c/ jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o., B. p. H., M., v průběhu období od 20. 12. 1998 v B. p. H., okres K., na základě kupní smlouvy uzavřené dne 3. 12. 1998 celkem v 16 případech odebral od obchodní společnosti V. a spol., s. r. o., H. n. B., různý sortiment uzenářských výrobků v celkové hodnotě 101.458,90 Kč, avšak vystavené faktury ve lhůtě jejich splatnosti ani později neuhradil, přičemž již prvotně jednal v úmyslu odebrané zboží vůbec neuhradit a takto získat výhradně vlastní majetkový prospěch na úkor uvedené obchodní společnosti,
1d/ jako jediný společník a jednatel obchodní společnosti L. T., s. r. o. se sídlem B. p. H., M. n., dne 12. 2. 1999 ve V. n. V., okres H., v sídle obchodní společnosti S., s. r. o., na základě předchozí objednávky a za současného ujištění o bezproblémovosti úhrady odebraného zboží a příslibu dalších stálých odběrů zboží, odebral stolní olej v celkové hodnotě 481.838,20 Kč s tím, že polovinu z této částky uhradí neprodleně, když na odpovídající objem tohoto sortimentu má již kupujícího a zbytek částky pak ve lhůtě splatnosti vystavené faktury, tedy do 26. 2. 1999, avšak do současné doby i přes četné urgence zástupců poškozené obchodní společnosti ničeho na svém dluhu neuhradil, přičemž již prvotně jednal v úmyslu odebrané zboží vůbec neuhradit a takto získat výhradně vlastní majetkový prospěch na úkor obchodní společnosti S., s. r. o., které popsaným jednáním způsobil škodu v uvedené výši.
Pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. pod bodem 2/ spáchal tím, že dne 3. 11. 1998 v H., okres P., na náměstí TGM v kanceláři Č. p., a. s., R. s. M., při sjednávání pojistné smlouvy, na havarijní pojištění osobního motorového vozidla zn. Škoda Octavia, s cílem zamýšleného vylákání pojistného plnění z titulu budoucí fingované pojistné události záměrně zamlčel totální zničení předmětného vozidla, které dne 15. 8. 1998 celkově shořelo bez jakýchkoliv použitelných zbytků, když při prohlídce předmětu pojištění přistavil vozidlo jiné, přičemž poté, co zinscenoval skutečnosti neodpovídající odcizení tohoto vozidla, které dne 11. 11. 1998 oznámil na PČR OO B., dne 27. 11. 1998 z titulu takto vyvolané pojistné události uplatnil nárok na pojistné plnění, avšak v důsledku odhalení jeho podvodného jednání pracovníky společnosti Č. p., a. s., bylo výplatě pojistného plnění, vyčísleného likvidátorem na částku 375.000,- Kč, včas zabráněno, tudíž k poškození označené obchodní společnosti nedošlo.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním, respektive hmotně právním posouzení a ve vztahu ke skutkům pod body 1c/, d/ bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné. Vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání, přičemž měl za to, že příčinu porušení hmotného práva trestního je třeba hledat v chybné aplikaci procesně právních norem. Vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav nebyl zjištěn jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností tak, aby skutková zjištění naplňovala všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Soudy obou stupňů podle něho důsledně nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů a nepostupovaly důsledně ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Neakceptovaly jeho obhajobu, výrok o vině opřely toliko o důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se dostatečným způsobem vypořádaly s namítanými rozpory souvisejícími zejména s listinnými důkazy, a to kvitancí ze dne 19. 5. 1998, oznámením o uplatnění práva na koupi najaté věci a ukončení leasingové smlouvy ze dne 1. 6. 1998, z nichž je patrno, že předmět leasingu dnem 1. 6. 1998 přešel do jeho vlastnictví. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, sp, zn. 2 T 59/2002, které nabylo právní moci dne 19. 12. 2002 a kterým bylo trestní stíhání proti jeho sobě vedené pro jednání kvalifikované jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. podle §223 odst. 2, §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno pro neúčelnost, byla vytvořena překážka věci rozsouzené ve vztahu ke skutkům nyní popsaným ve skutkové části výroku o vině pod body 1c/ a 1d/. Dovolatel s odkazem na ustálenou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 73/2000) tvrdil, že přes odlišnou právní kvalifikaci se jedná o tentýž skutek, poněvadž z popisu předmětných jednání a jejich časové souvislosti je zřejmé, že jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu bylo předpokladem a prostředkem pro provedení jednání dalšího naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně skutků pod body 1 c/, d/ napadeného rozsudku sám rozhodl tak, že se trestní stíhání zastavuje.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jde-li o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že obviněným udávaná překážka vytvořena nebyla. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži bylo rozhodnuto o trestném činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž z popisu skutku vyplývá, že tato trestná činnost neměla žádnou návaznost na nyní projednávanou trestnou činnost obviněného. Jde-li o námitky stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., skutková zjištění podle jejího názoru nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Přerově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. V podstatě vytkl, že soudy nesprávně, v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily provedené důkazy, že výrok o jeho vině bez dalšího opřely toliko o důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by se dostatečným způsobem vypořádaly s jeho výhradami, jmenovitě těmi, na jejichž podkladě dovozoval, že předmět leasingu přešel do jeho vlastnictví dnem 1. 6. 1998. Protože soudy obou stupňů nezjistily skutkový stav, který by byl prostý jakýchkoliv důvodných pochybností, chybně podle něj aplikovaly i ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a §250a odst. 1, 3 tr. zák.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě odlišného hodnocení důkazů primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně a zejména strany 9 až 11, odstavec první, strana 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu), který lze akceptovat. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, proč neuvěřily jeho výpovědi. Námitky vztahující se k hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a zvláště odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Vyložil, jakými úvahami byl veden, shledal-li ve vztahu ke skutku pod bodem 1b/ výroku o vině, že vozidlo Avie jako předmět leasingu přešlo do vlastnictví obchodní společnosti obviněného ke dni 9. 3. 2000, což znamená, že v době uzavření kupní a leasingové smlouvy s obchodní společností ČP L., a. s., jakož i v době vypovězení leasingové smlouvy vlastníkem vozidla nebyla (strany 9, 10 napadeného rozsudku). Závěr o vině obviněného má oporu ve výsledcích dokazování a nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.
Obviněný podal dovolání též s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř.
Podstatou námitek obviněného spadajících pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je tvrzení, že trestní stíhání pro skutky pod body 1c/, d/ je nepřípustné a mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Měl za to, že bylo-li pravomocným usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, č. j. 2 T 59/2002-184, zastaveno jeho trestní stíhání pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodů uvedených v §223 odst. 2, §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro neúčelnost, byla vytvořena překážka věci rozsouzené, poněvadž označeným usnesením bylo rozhodnuto i přes odlišné právní posouzení o jednom a tomtéž skutku.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Pravomocné rozhodnutí soudu, o něž se má v daném případě jednat, je usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 12. 2002, č. j. 2 T 59/2002-184, jež nabylo právní moci téhož dne, kterým bylo podle §223 odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel společnosti L.-T., s. r. o. se sídlem B. p. H., M. n., okr. K., převedl dne 15. 3. 1999 na základě smlouvy o převodu obchodního podílu účetní knihy, doklady společnosti, zásoby zboží v hodnotě 1.815.690,- Kč, zůstatek na bankovním účtu ve výši 7.381,25 Kč a pokladní hotovost 63.378,90 Kč, ač v uvedené době dlužil společnosti V. a spol., s. r. o., H. n. B. částku 101.458,90 Kč za dodávky masných výrobků a částku 481.838,20 Kč společnosti S., s. r. o., V. n. V., za dodávku stolního oleje, a převodem majetku společnosti na D. M., nyní S., zmařil uspokojení těchto věřitelů, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Námitkou uplatněnou v dovolání se zabývaly soudy obou stupňů a oba odmítly názor obviněného, že toto pravomocné usnesení Okresního soudu v Kroměříži zakládá důvod pro zastavení trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku stručně vyložil, že překážka věci rozhodnuté nebyla vytvořena, poněvadž skutek, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., nemá žádnou návaznost na trestnou činnost projednávanou v této trestní věci (strana 12). Odvolací soud se s ním ztotožnil a odkázal na něj (strana 14 napadeného rozsudku).
Závěr, k němuž soudy dospěly, je správný a sdílí ho i dovolací soud.
V ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. je vyjádřeno pravidlo, že nikdo nesmí být trestně stíhán opětovně pro týž skutek. Stejně tak je totéž pravidlo obsaženo v §11 odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak v podobě obsažené v ustanovení §11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř.
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je používán i pojem „čin“.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou škodu (nebo jiný zvlášť závažný následek). Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Objektem tohoto trestného činu je právo věřitele na uspokojení své pohledávky, kterou má vůči pachateli. Aniž by bylo třeba zabývat se dalšími podmínkami trestní odpovědnosti za tento trestný čin, je třeba především uvést, že tento tzv. úpadkový delikt a ochrana, jež je jeho prostřednictvím poskytována, nemůže být ztotožňována s podstatou podvodných jednání vykazujících znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Jednání a následek skutku kvalifikovaného jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., není v konkrétním případě dozajista v podstatných okolnostech ani zčásti totožný s jednáním a následkem skutků popsaných pod body 1c/, d/ tr. ř. kvalifikovaných jako dílčí útoky pokračování v trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Zatímco podstatou skutků kvalifikovaných jako útoky pokračování v trestném činu podvodu podle §250 tr. zák. je podvodné vylákání uzenářských výrobků v celkové hodnotě 101.458,90 Kč od obchodní společnosti V. a spol., s. r. o., ze dne 20. 12. 1998 a stolního oleje v celkové hodnotě 481.838,20 Kč od obchodní společnosti S., s. r. o., ze dne 12. 2. 1999, kteréžto zboží obviněný odebral, ač od samého počátku jednal v úmyslu vůbec je neuhradit a takto získat na úkor jmenovaných obchodních společností vlastní majetkový prospěch, podstata skutku, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., byla co do jednání i následku odlišná. Těžiště jednání obviněného ze dne 15. 3. 1999 nespočívalo v jednání podvodném, směřujícím k vlastnímu obohacení na úkor poškozených obchodních společností v době odběru zboží, ale v převodu jeho obchodního podílu ve společnosti, která neměla prostředky k úhradě výše uvedených závazků, na jinou osobu, čímž měl zmařit uspokojení shora uvedených věřitelů, aniž by ovšem bylo relevantní, za jakých okolností závazkový vztah vznikl. Stalo se tak až po dokonání skutků vykazujících znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a bez ohledu na to, zda je bylo možno skutečně posoudit jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. či nikoliv, nejde o „týž skutek“.
Nelze souhlasit s názorem dovolatele, že z popisu jednání a jejich časové souvislosti vyplývá, že jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu bylo předpokladem a prostředkem pro provedení jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z popisu skutků naopak vyplývá, že žádný takový vztah mezi skutky pod body 1c/, d/ výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a skutkem, v němž byl spatřován trestný čin podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., není. Spáchání trestného činu podvodu v konkrétním případě nelze posuzovat ani jako předpoklad ani jako prostředek pro provedení trestného činu poškozování věřitele. Předpokladem trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin poškozování věřitele totiž rozhodně nebylo podvodné vylákání zboží od jmenovaných věřitelů.
Soudy proto nepochybily, pokud námitku obviněného neakceptovaly a jeho požadavku na zastavení trestního stíhání pro skutky pod body 1 c/, d/ výroku o vině z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nevyhověly.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je jako celek zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková