ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.346.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 346/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání obviněných Z. K. a P. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 310/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 224/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Z. K. a P. B. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 33 T 224/2006, byli obvinění Z. K. a P. B. uznáni vinnými, že:
„1. obviněný Z. K.
v době od 30. 6. 1994 v P., v domě, jako jednatel společnosti K., spol. s r. o., vykonávající správu předmětného domu podle smlouvy ze dne 30. 6. 1994 a podle smlouvy ze dne 1. 2. 2002, o správě domu, nezajistil odstranění závad komínových průduchů a připojených spotřebičů, které byly zjištěny z revizních zpráv ze dne 21. 9. 1994, 16. 1. 1997 a dne 2. 2. 2000, přičemž o výčtu zjištěných závad věděl jednak ze zprávy revizní techničky O. L., a jednak zprávy kominíka F. F., které mu byly předány provozním technikem P. B., ačkoliv byl povinen zajistit odstranění těchto závad, což neučinil ani nepřijal žádná opatření k odstranění závadového stavu, čímž porušil nejen povinnosti stanovené uvedenou smlouvou o správcovské činnosti ze dne 30. 6. 1994, ale i povinnosti obsažené ve vyhlášce MV č. 111/1981 o čištění komínů, přičemž v důsledku neodstraněných závad došlo dne 16. 3. 2003 v době kolem 01:00 hod. k úmrtí nájemníka bytu, v domě, na shora uvedené adrese, J. T., v důsledku otravy oxidem uhelnatým,
2. obviněný P. B.
od 2. 9. 1996 v P., v domě, jako provozní technik společnosti K., spol. s r. o., zaměstnaný na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 1996, ač převzal revizní zprávy ze dne 16. 1. 1997 a ze dne 2. 2. 2000 a seznámil se s jejich obsahem, ve kterém byly konkretizovány závady na komínových průduších a připojených spotřebičích, nereagoval na závěr uvedených zpráv a nezajistil jejich odstranění, čímž porušil povinnosti stanovené v pracovní smlouvě ze dne 2. 9. 1996 a dále i povinnost stanovenou ve vyhlášce ČÚBP č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, přičemž v důsledku neodstranění zjištěných závad došlo dne 16. 3. 2003 v době kolem 01:00 hod. k úmrtí nájemníka bytu, v domě, na shora uvedené adrese, J. T., v důsledku otravy oxidem uhelnatým“.
Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval u každého z nich jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil každému z nich podle §224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozeného J. T., odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 310/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájkyň JUDr. I. P. (Z. K.) a JUDr. E. S. (P. B.) dovoláními, která shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Z. K. spatřoval základní pochybení v soudem mylném pojetí subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., když zaměnil koncepci trestní odpovědnosti s odpovědností podle obchodního zákoníku. Navíc soudy obou stupňů došly k nesprávnému právnímu závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a úmrtím poškozeného J. T. a chybně zhodnotily jednání obviněného i z hlediska materiální stránky. Z provedeného dokazování totiž nelze učinit závěr, že na straně obviněného Z. K. došlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu, neboť neporušil žádnou (natož pak důležitou) povinnost plynoucí z jeho funkce jednatele společnosti. Společnost K., spol. s r. o., v rámci plnění povinností plynoucích ze smlouvy o správě domu zajišťovala v objektu řádné a z hlediska právních předpisů kompletní provádění kominických prací a za tímto účelem uzavřela smlouvu s F. F. o poskytování kominických prací. V této souvislosti obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku, kde je mj. uvedeno, že průduch komína byl až nad horní úroveň sopouchu zcela zaplněn sazemi a zbytky malty, a proto byl komín zcela nefunkční, a dále na to, že pokud by F. F. řádně prováděl kontrolu a čištění komínů, k fatálnímu následku by nedošlo.
Dovolatel rovněž uvedl, že plnění povinnosti revidovat plynová zařízení společnost zajistila prostřednictvím kvalifikované osoby – revizní techničky O. L. Právě porušení povinností z její strany a ze strany F. F. bylo prokázáno v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4, v němž byli oba jmenovaní rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 5 T 156/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 6 To 400/2005, uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Další důvod vylučující trestní odpovědnost spatřoval tento dovolatel v tom, že ve společnosti byl k vlastnímu zajišťování správy nemovitostí po stránce provozně technické zaměstnán provozní technik P. B. Právě v náplni jeho práce bylo zajišťovat opravy dodavatelskými firmami a provádění kontroly oprav, navíc byl osobou odpovědnou za odstraňování závad technického rázu v nemovitostech, příp. havarijních stavů vzniklých v domech spravovaných společností K., spol. s r. o., a za kontrolu termínů příslušných revizí. Proto dovolatel považoval za absurdní, aby měl povinnost kontrolovat po odborně kvalifikovaných osobách jejich práci, naopak považoval za dostatečné, že jako majitel a jednatel společnosti K., spol. s r. o., zajistil technickou správu předmětné nemovitosti prostřednictvím specializovaných osob.
Z uvedených důvodů obviněný vyslovil názor, že u něho vůbec není zřejmé naplnění jak subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., tak stránky materiální, obzvlášť když není zřejmé, jakou povinnost plynoucí z jeho postavení jednatele společnosti měl porušit. Jednateli společnosti náleží podle §134 obch. zák. obchodní vedení společnosti a podle §135 obch. zák. zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví včetně vedení seznamu společníků a informování společníků o záležitostech společnosti. Pokud zajistil plnění povinností při provozování předmětu podnikání společnosti prostřednictvím kvalifikovaných dodavatelů služeb v daném oboru a vytvořením pracovní pozice provozního technika, splnil tak své povinnosti jednatele a nemůže být založena jeho trestní odpovědnost. Koncepce trestněprávní odpovědnosti je totiž založena na zaviněném jednání a na rozdíl od obchodního práva vylučuje objektivní odpovědnost.
V závěru svého podání obviněný poznamenal, že nijak nebagatelizuje následek, k němuž v projednávané věci došlo, naopak se snaží pouze poukázat na nenaplnění trestněprávních znaků jeho jednání. V rámci občanskoprávního řízení totiž naopak nabídl jménem společnosti rodičům poškozeného finanční odškodnění, které tito prostřednictvím svého právního zástupce akceptovali. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
Obviněný P. B. v dovolání uvedl, že „pro právní kvalifikaci skutkového jednání bylo nutné hodnotit zjištěné skutkové jednání s objektivní stránkou trestného činu ublížení na zdraví“. Nesouhlasil s tím, že v jeho pracovní náplni bylo zajišťovat opravy dodavatelskými firmami a provádět kontrolu těchto oprav. Podle pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 1996 spadaly do náplně jeho práce následující činnosti: zajištění předpisu nového nájemného v souvislosti s vybíráním nájemného ze spravovaných bytů, v případě změn nájemného a ceny poskytovaných služeb předpis nového nájemného, evidence změn v počtu osob bydlících s nájemníkem a předepisování nájemného v souladu se stavem; pokud šlo o zajišťování oprav dodavatelskými firmami a kontrolu těchto oprav, tak zajišťování oprav je uvedeno v souvislosti s přijímáním oznámení nájemníků o závadách a haváriích v bytech, nikoliv v souvislosti se zajišťováním oprav z revizních zpráv. Odvolacímu soudu vytkl i to, že v odůvodnění jeho usnesení není uvedeno, jaké ustanovení vyhlášky ČÚBP č. 85/1978 Sb. porušil, a pokud je v něm poukaz na ustanovení §73 zákoníku práce, pak znovu zdůraznil, že neporušil povinnosti pracovníka a stanovenou pracovní náplň.
Dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Městského soudu v Praze a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §261 odst. 1 tr. ř. (správně §265l odst. 1 tr. ř.) přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K dovoláním obou obviněných se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podání obviněného P. B. považoval za důvodné a uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by tento obviněný jako provozní technik byl osobou, která – ačkoliv to neměla ve své pracovní náplni výslovně uvedeno – byla vedle běžného styku se stranami a zajišťování odstraňování jimi nahlášených závad též povinna zajišťovat odstraňování závad podle revizních zpráv, a že tuto povinnost neměl přímo obviněný Z. K. jako jednatel (a současně majitel) firmy K., spol. s r. o. Za důvodnou považoval také tu námitku dovolatele, v níž brojil proti odkazu na porušení vyhlášky ČÚBP č. 85/1978 Sb., neboť citovaná vyhláška sice v §7 a §8 stanoví způsob provádění kontrol a revizí, jakož i okruh osob, které jsou oprávněny je provádět, avšak vůbec se netýká skutečného odstraňování zjištěných závad. Dovolateli přitom není kladeno za vinu, že by revizní zprávy nenechal vyhotovit, nýbrž to, že nenechal zjištěné závady odstranit.
Protože státní zástupce shledal rozpor mezi skutkovou a právní větou odsuzujícího rozsudku (ze skutkové věty prý nevyplývá porušení žádné zvlášť uložené důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák.), navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle §265k odst. 1 tr. ř. vyhověl a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvého stupně ohledně tohoto obviněného, aby dále zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Naproti tomu státní zástupce považoval dovolání obviněného Z. K. za zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že ke smrti poškozeného Ing. J. T. došlo v důsledku otravy oxidem uhelnatým, k jehož úniku došlo z více příčin. Domníval se, že tomuto obviněnému sice nelze vytýkat vadnou práci kominíka F. F., na druhou stranu však další příčinou úniku oxidu uhelnatého byly řadu let existující závady komínových průduchů a k nim připojených spotřebičů, tak jak vyplývaly z vypracovaných revizních zpráv. Podle smluv o výkonu správy předmětného domu, uzavřených s jeho majitelkou i podle ustanovení §3 vyhlášky č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, bylo povinností správce domu zjištěné závady odstranit. Nalézací soud učinil skutková zjištění, že provozní technik obviněný P. B. revizní zprávy poté, co je od revizních techniků obdržel, obviněnému Z. K. předal. Bylo tedy povinností tohoto obviněného jako osoby za činnost společnosti odpovědné na závěry revizních zpráv reagovat, zejména když mu bylo známo, že obviněný P. B. povinnost zajišťovat odstranění závad vyplývajících z revizních zpráv ve své pracovní náplni výslovně obsaženu neměl a na závěry revizních zpráv proto nikterak nereagoval.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že tento obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce subjektivní formou nedbalosti vědomé podle §5 písm. a) tr. zák. Úvahy obviněného o nedostatku materiální stránky daného trestného činu považoval s ohledem na fatální následek za zcela bezpředmětné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Současně státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Dovolatelé se prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhali toho, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Obviněný Z. K. takové nesprávné právní posouzení věci spatřoval v tom, že soudy zaměnily jeho objektivní obchodně právní odpovědnost jakožto majitele a jednatele společnosti za odpovědnost trestní, která podle něj nebyla naplněna, a že stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání nedosáhl požadované výše; navíc nelze nevidět, že k vlastnímu zajišťování správy nemovitosti zřídil místo provozního technika, jím se stal P. B. Tento druhý obviněný pak namítl, že nebyla naplněna objektivní stránky trestného činu. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitky týkající se nesprávného právního posouzení zjištěného skutku by jej mohly založit; shledal však, že obě podaná dovolání jsou v tomto směru neopodstatněná.
V obecné rovině je zapotřebí alespoň stručně uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost [§5 písm. a), b) tr. zák.]. Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání určité míry opatrnosti pachatele. Objektivní vymezení míry opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání určitou vyšší míru opatrnosti. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů; při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem, apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář – díl I. 6. vydání. Praha. C.H.Beck 2004, str. 61).
Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost např. tím, že má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Aby bylo možné uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením této povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář – díl II. 6. vydání. Praha. C.H.Beck 2004, str. 1335).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněných připomenout podstatu jejich jednání, které spočívalo v tom, že obviněný Z. K. jako jednatel společnosti K., spol. s r. o. „… nezajistil odstranění závad komínových průduchů a připojených spotřebičů, které byly zjištěny z revizních zpráv …, přičemž o výčtu zjištěných závad věděl jednak ze zprávy revizní techničky O. L., …, a jednak zprávy kominíka F. F., …, které mu byly předány provozním technikem P. B., …, ačkoliv byl povinen zajistit odstranění těchto závad, což neučinil ani nepřijal žádná opatření k odstranění závadového stavu, čímž porušil nejen povinnosti stanovené uvedenou smlouvou o správcovské činnosti ze dne 30. 6. 1994, ale i povinnosti obsažené ve vyhlášce MV č. 111/1981 o čištění komínů, přičemž v důsledku neodstraněných závad došlo … k úmrtí nájemníka …“. Podobně obviněný P. B. jako provozní technik „… převzal revizní zprávy … a seznámil se s jejich obsahem, ve kterém byly konkretizovány závady na komínových průduších a připojených spotřebičích, nereagoval na závěr uvedených zpráv a nezajistil jejich odstranění, čímž porušil povinnosti stanovené v pracovní smlouvě ze dne 2. 9. 1996 a dále i povinnost stanovenou ve vyhlášce ČÚBP č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, přičemž v důsledku neodstranění zjištěných závad došlo … k úmrtí …“.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že majitelka domu E. T. – B. zajistila správu nemovitosti prostřednictvím smlouvy o výkonu správy nemovitosti se společností K., spol. s r. o., uzavřenou dne 30. 6. 1994. V čl. II. odst. 1. písm. c/ této smlouvy je stanoven rozsah správy, provozně periodické povinnosti, mezi které je zahrnuto zajištění periodických revizí a technických prohlídek podle ČSN elektrorozvodů, hromosvodů a plynových rozvodů, v odst. 3. nazvaném údržba, opravy a rekonstrukce je pod písm. b/ zabezpečení havarijního zajištění před následnou opravou, písm. c/ provedení návrhu oprav a rekonstrukcí včetně rozpočtu nákladů, všechny tyto práce včetně odborné přejímky provedených prací a kontroly správnosti faktur. Odst. 6. smlouvy obsahuje omezení při provádění oprav a úprav do částky 2.000,- Kč, přičemž toto omezení neplatí pro případy havarijního zajištění k zamezení následných škod (viz č. l. 152 – 154 trestního spisu). Dále ze smlouvy ze dne 1. 2. 2002 vyplývá, že pod čl. II odst. 1 písm. c/ průběžné činnosti spadaly dodavatelské zajištění smluv a služeb nezbytných k provozu domu a průběžná kontrola plnění služeb a dodávek plynu, čištění komínů po provedení jejich pasportizace, písm. d/ sledování platnosti periodických revizí dle ČSN plynových rozvodů společných prostor a zajišťování na základě objednávek vlastníka domu (viz č. l. 17 trestního spisu).
Dále byla oběma soudy prokazatelně zjištěna skutečnost, že v předmětném domě proběhlo několik revizí (konkrétně ve dnech 21. 9. 1994, 16. 1. 1997 a 2. 2. 2000), přičemž poslední dvě prováděla revizní technička O. L. Ta v revizních zprávách uvedla závady (např. únik plynu u převlečné matice plynoměru, aj.), stanovila termíny k jejich odstranění a předala je proti podpisu nebo je zaslala poštou. Revizní zprávy z let 1997 a 2000 předala obviněnému P. B. a upozornila ho na zjištěné závady. Proto nemohou vznikat pochybnosti, že informace o závažných závadách v bytě, nájemníka Ing. J. T., se do dispozice společnosti K., spol. s r. o., dostaly prostřednictvím revizních zpráv O. L.
Nesporné je rovněž, že ze strany odpovědných osob došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů citovaných znaleckým posudkem Ing. P. P., znalce z oboru technické obory, specializace plynové spotřebiče, a to vyhlášek Ministerstva vnitra č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o revizích plynových zařízení, a Českého úřadu bezpečnosti práce a Báňského úřadu č. 21/1979 Sb., o vyhrazených plynových zařízeních, a technické normy ČSN 73 4201, TPG 704 01 a ČSN 38 6405.
Jestliže soudy obou stupňů zjistily, že obviněný P. B. jakožto provozní technik společnosti K., spol. s r. o., převzal od revizní techničky O. L. zmíněné dvě revizní zprávy, minimálně s obsahem jedné z nich (jak sám doznal) se seznámil, ale již nepodnikl nic k tomu, aby byly závady ve zprávě uvedené odstraněny, pak u něho o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže být pochyb. Námitka obviněného, že „pokud šlo o zajišťování oprav dodavatelskými firmami a kontrolu těchto oprav, tak zajišťování oprav je uvedeno v souvislosti s přijímáním oznámení nájemníků o závadách a haváriích v bytech, nikoliv v souvislosti se zajišťováním oprav z revizních zpráv“, nemůže obstát. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení v této souvislosti správně uvedl (srov. stranu 4), že „… takový zúžený výklad povinností provozního technika ve firmě, kde tuto funkci vykonává jako jediný, je zcela nepřijatelný … v pracovní smlouvě … má jednoznačně stanoveno, že se bude řídit zákonnými předpisy ... jedním ze zákonných předpisů, kterým se měl … řídit při znalosti minimálně dvou revizních zpráv je ČSN 386405, o zásadách při provádění kontrol, revizí …, v díle III., bodech 28 – 31 jsou stanoveny povinnosti, které vyplývají z výsledků kontrol a revizí …, pro provádění kontrol a revizí pak platí … vyhláška ČÚBP č. 85/1978 Sb.“.
Zároveň nelze přehlédnout, že personální složení společnosti K., spol. s r. o., tvořily pouze tři osoby včetně sekretářky, přitom na pozici provozního technika pracoval jen obviněný P. B., který se v roce 1999 navíc stal také prokuristou společnosti. Jeho vztahy s majitelem a jednatelem společnosti (spoluobviněným Z. K.) byly natolik úzké a pracovní náplň obou tak provázaná, že tvrzení obviněného, že měl na starost jenom vyřizování oprav nahlášených nájemníky, nelze akceptovat. Ostatně i tento spoluobviněný potvrdil (srov. například jeho výpověď na č. l. 38 spisu), že obviněný P. B. měl v rámci svých povinností zajistit odstranění závad zjištěných revizními zprávami.
Popis závad zjištěných při opakovaných revizích v bytě poškozeného byl natolik alarmující, že je obviněný P. B. jako provozní technik společnosti nemohl brát na lehkou váhu. Vždyť ve zprávě o revizi ze dne 3. 2. 2000 (srov. č. l. 158 spisu) se doslova uvádí, že číselně označené závady „brání přímo bezpečnému provozu“. Pro závěr, že tento obviněný o zjištěných závadách věděl, pak nasvědčuje i jím vypracovaný výpočtový list nájemného a záloh na služby, v němž je mimo jiné i údaj o poskytnutí 5% slevy poškozenému za zhoršenou kvalitu bytu (konkrétně za umístění koupelny v kuchyni); ani protokol o převzetí bytu poškozeným neobsahuje žádné upozornění na vady, které se prokazatelně u karmy zabudované v koupelně bytu vyskytovaly.
Je tak evidentní, že obviněný P. B. nejednal ani se základní mírou opatrnosti, která by na jeho pozici provozního technika měla být samozřejmostí. Svým jednáním jednoznačně naplnil subjektivní stránku trestného činu podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to ve formě nedbalosti vědomé [§5 písm. a) tr. ř.], neboť věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Nejvyšší soud i v tomto směru přisvědčil správnosti úvah odvolacího soudu (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení), stejně jako se ztotožnil s důvody, které jej vedly k závěru o porušení důležité povinnosti vyplývající tomuto obviněnému z jeho funkce a uložené mu podle zákona.
Námitky dalšího obviněného Z. K. jsou oprávněné do té míry, pokud v jejich rámci tvrdil, že nelze směšovat objektivní obchodně právní odpovědnost s odpovědností trestně právní. Trestně právní odpovědnost je totiž postavena na zásadě individuální odpovědnosti fyzické osoby, nezná kolektivní odpovědnost, ani odpovědnost za cizí vinu (pachatelem trestného činu je, kdo trestný čin spáchal sám – srov. §9 odst. 1 tr. zák.). Ke směšování civilně a trestně právní odpovědnosti však v projednávané věci nedošlo. Obviněný byl uznán vinným a odsouzen za své konkrétní zaviněné jednání.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že tento obviněný se trestně právní odpovědnosti nemůže zbavit pouhým konstatování, že ve společnosti, jejímž byl jednatelem, zřídil místo provozního technika, jenž měl v náplni práce (mimo jiné) kontrolovat revizní zprávy a odstraňovat zjištěné závady. Taková námitka by snad mohla být považovaná za relevantně uplatněnou ve společnosti čítající několik stovek, příp. tisíců zaměstnanců, s víceúrovňovou strukturou a odděleným managementem. Z výpovědí samotných obviněných i sekretářky společnosti D. Z. však vyplynulo, že ve společnosti pracovaly pouze tři osoby, že revizní zprávy v podstatě přebíral ten, kdo byl zrovna přítomný (sekretářka je dávala na stůl obviněnému P. B.), že oba obvinění měli pravidelné páteční porady, a také že obviněný Z. K. práci provozního technika kontroloval. Argument, že společnost K., spol. s r. o., řádně zajistila v předmětném domě podle relevantních právních předpisů kompletní provádění kominických prací a provádění revizí a že takto splnila všechny své povinnosti, nelze přijmout zejména proto, že není úplný. Postrádá totiž druhou polovinu, a sice závěr o tom, že společnost byla povinna kontrolovat provedené revize, což bezesporu znamenalo seznamovat se s obsahem revizních zpráv, činit z nich patřičné závěry a odstraňovat závady a havarijní stavy tam uvedené. Pokud by bylo vše zajištěno řádně a v souladu s právními předpisy a technickými normami (v rozhodnutích obou soudů opakovaně citovanými), pak by oba obvinění nemohli nezjistit, že v bytě nájemníka Ing. J. T. se již několik let vyskytují závažné závady, které je nutné ihned odstranit (srov. rovněž č. l. 170 spisu), a objednali by provedení oprav. Ostatně skutečnost, že v bytě se nachází koupelna, která tam byla zřízena předešlou nájemnicí bez stavebního povolení, byla oběma obviněným známa.
Z těchto důvodů lze vše, co bylo uvedeno shora k otázce zavinění obviněného P. B. a porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho funkce a uložené mu podle zákona, vztáhnout na obviněného Z. K. V podrobnostech lze odkázat na strany 4 a 5 odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Pokud tento obviněný ve svém podání dále namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna materiální stránka souzeného trestného činu, je zapotřebí uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Jisté je, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soud prvého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. byly splněny. Nebezpečnost činu pro společnost je zde naopak zvyšována nedodržením vyšší míry opatrnosti, která i tomuto obviněnému vyplývala z citovaných předpisů a technických norem, a rovněž fatálním následkem.
Nejvyšší soud tak přisvědčil závěru soudů nižších stupňů o tom, že obvinění Z. K. a P. B. zjištěným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. ř. Soudy použitá právní kvalifikace je důvodná a přiléhavá a výhrady obviněných, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, nebylo možné akceptovat.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a