ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.379.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 379/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání obviněného Ing. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 55 To 232/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 135/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 4 T 135/2006, byl obviněný Ing. V. S. uznán vinným, že
„1) jako jednatel obchodní společnosti I. – Č., s. r. o., po předchozím naléhání a opakovaném ujištění o řádném a včasném zaplacení objednaného zboží a po předstírání realizace zálohové zahraniční platby ve výši 5.000,- EUR (149.425,- Kč) poukázané z bankovního účtu společnosti I. – Č., s. r. o., ve prospěch bankovního účtu společnosti M. D. s. r. o., což deklaroval faxem odeslanou listinou o autorizaci této platby, dne 15. 4. 2005 prostřednictvím zajištěného přepravce odebral od zástupců společnosti M. D. s. r. o., 60 ks sedacích souprav Annetta 3 P v hodnotě 12.858,- EUR (384.261,30 Kč), avšak i přes sjednanou dohodu a své přísliby výše uvedenou zálohovou platbu, jejíž převod na bankovní účet společnosti M. D. s. r. o. vedený u T. b. a. s., byl podmínkou pro vyskladnění a odebrání předmětného zboží,ve skutečnosti neprovedl, neboť tuto platbu s vědomím, že nebude vůbec uskutečněna, nechal v rámci internetového bankovnictví pouze uložit k autorizaci bez jejího odeslání ke zpracování do K. b. a. s., u niž měla společnost I. – Č., s. r. o. veden běžný účet, a vystavenou fakturu ve lhůtě splatnosti do 29. 4. 2005 a přes četné urgence a výzvy neuhradil, přičemž takto již od počátku jednal se záměrem za jím prezentovaných nepravdivých okolností získat pro odběratele společnosti I. – Č., s. r. o. bez příslušného finančního či materiálového krytí striktně odmítány, čímž společnosti M. D., s. r. o. způsobil škodu ve výši 384.261,30 Kč, do 2. 8. 2006 část dluhu ve výši 11.665,73 EUR a v současné době společnost M. D. s. r. o. vůči spol. I. – Č., s. r. o. i nadále vykazuje pohledávku v hodnotě 1.192,27 EUR,
2) jako jednatel obchodní společnosti I. – Č., s. r. o., po předchozím ujištění o řádném a včasném zaplacení objednané nákladní přepravy a po předstírané realizaci plateb ze dnů 22. 4. 2005 ve výši 70.210,- Kč a 28. 4. 2005 ve výši 70.210,- Kč poukázaných z běžného účtu společnosti I. – Č., s. r. o., ve prospěch běžného účtu společnosti E. C. C. s. r. o., což deklaroval faxem zaslanými listinami o autorizaci těchto plateb, v období od 27. 4. do 2. 5. 2005 na základě předchozích objednávek u společnosti E. C. C. s. r. o., nechal pro společnost I. – Č., s. r. o., provést zahraniční přepravu zboží v hodnotě 140.420,- Kč, avšak i přes sjednanou dohodu a své přísliby výše uvedené platby v úhrnné částce 140.420,- Kč, jejichž poukázání na bankovní účet společnosti E. C. C. s. r. o. bylo podmínkou pro zajištění nákladní přepravy zboží, ve skutečnosti neprovedl, neboť tyto s vědomím, že bezhotovostní bankovní převody nebudou uskutečněny, nechal prostřednictvím internetového bankovnictví pouze uložit k autorizaci bez jejich odeslání ke zpracování u K. b. a. s., u níž měla společnost I. – Č., s. r. o. veden běžný účet, a vystavené faktury ani později neuhradil, přičemž takto již od počátku jednal se záměrem za jím prezentovaných nepravdivých okolností získat služby bez odpovídající úhrady, když byl plně srozuměn s tím, že společnosti I. – Č., s. r. o., byla nákladní přeprava ze strany společnosti E. C. C. s. r. o. odmítána bez provedení platby předem doložené konkrétním příkazem k úhradě ceny přepravy, čímž obchodní společnosti E. C. C. s. r. o. způsobil majetkovou škodu ve výši 140.420,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za což mu uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců, a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému za povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. D., s. r. o., částku 1.192,27 EUR a poškozenému E. C. C., s. r. o., částku 140.420,- Kč. Obě poškozené společnosti se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 55 To 232/2007, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. N. dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
V podrobnostech dovolatel namítl, že obě rozhodnutí nižších soudů jsou založená na nesprávném právním posouzení objektivní stránky trestného činu, a to zejména výše způsobené škody, resp. překročení kvalifikační hranice značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., a jako zcela pochybné se jeví i posouzení naplnění znaku „cizího majetku“ ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Skutkový stav zjištěný zejména soudem prvého stupně nenaplňuje uvedené obligatorní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., natož pak znaky jeho kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. b).
Obviněný dále namítl, že soudy obou stupňů při hodnocení výše škody jako znaku trestného činu k dodávce 60 ks kožených sedaček, expedované dne 15. 4. 2005, přistupovaly jako k části cizího majetku ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák., o niž byl celkový majetek poškozené společnosti jednáním obviněného zmenšen. Bez jakéhokoliv civilněprávního posouzení smluvních vztahů společnosti obviněného a poškozené společnosti jako způsobenou škodu převzaly cenu za dodávku sedaček na faktuře poškozené společnosti. Zcela tak ignorovaly, že poškozená společnost sedačky neprodávala, ale vyráběla z materiálu odběratelské společnosti obviněného. Dovolatel proto nesouhlasil s tím, že způsobená škoda by měla představovat celkovou cenu sedaček, včetně hodnoty materiálu.
V další části dovolání obviněný popsal obecný mechanismus obchodní spolupráce obou společností a uvedl, že v jednotlivých případech jeho společnost dodávala poškozené společnosti kůži na výrobu objednaných výrobků, za kterou se sice poškozená společnost zavázala formálně zaplatit společnosti obviněného samostatnou kupní cenu, ovšem reálně tato cena neměla být placena, neboť uzavřená smlouva u každé dodávky předpokládala, že se provede započtení ceny za kůži do ceny za hotový výrobek. Cenu plnění poškozené společnosti, jehož vylákání je předmětem skutku, prý proto nemůže představovat částka 12.858,- EUR, ale rozdíl vzájemné fakturace ve výši 4.527,- EUR. Pokud pak soudy naznačily, že poškozená společnost mohla vzhledem k dřívějším neuhrazeným závazkům svůj závazek z faktury ze dne 6. 4. 2005 použít k započtení starších závazků společnosti obviněného, pak jde o úvahu k otázce výše škody zásadně nesprávnou. Dodávku kůže vyúčtovanou fakturou ze dne 6. 4. 2005 a zpětnou dodávku hotových výrobků vyúčtovanou fakturou ze dne 15. 4. 2005 prý od sebe nelze oddělovat – jde o jeden obchodní případ, představující jednotné jednání obviněného, spojené tou nejužší věcnou i časovou souvislostí. Naznačované zápočty na starší závazky společnosti obviněného jsou v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními soudů o vázanosti zápočtů na konkrétní dodávky sedaček.
Obviněný je přesvědčen, že soudy obou stupňů v rámci právního hodnocení ignorovaly skutková zjištění o sjednané výhradě vlastnictví. Pokud totiž nebyl materiál výrobcem (poškozenou společností) zaplacen, zůstal ve vlastnictví odběratele a sloužil právě ke krytí pohledávek výrobce z odběru nezaplaceného zboží. Přitom bylo také zjištěno, že faktura za kůži dodanou pro výrobu sedaček nebyla ani v den jejich expedice ze strany poškozené společnosti uhrazena. Způsobená škoda tak prý nemohla dosáhnout výše 12.835,- EUR a nemohla tudíž přesáhnout kvalifikační hranici 500.000,- Kč, zjištěný skutkový stav tak nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
V závěru svého obsáhlého podání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu, stejně jako předcházející rozsudek soudu prvého stupně, a aby podle §265l odst 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a poté, co shrnula obsah podání, uvedla, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn oběma soudy, se znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. evidentně koresponduje.
Toto tvrzení státní zástupkyně upřesnila tak, že pokud jde o bod 1) rozsudku Okresního soudu v Přerově, obchodní smlouva uzavřená dne 1. 10. 2004 mezi společností I. – Č., s. r. o., a M. D., s. r. o., nevylučovala, aby hodnota započítávaného materiálu na jednotlivé dodávky musela respektovat hodnotu skutečně použitého materiálu, neboť jak je citováno v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, výrobce byl oprávněn hodnotu započítávaného materiálu zvýšit z důvodu započítání celé fakturované sumy na jedné faktuře a byl rovněž oprávněn požadovat od odběratele krytí vyfakturovaného a nezaplaceného výrobku dodaným materiálem anebo bankovní zárukou či akreditivem. V případě neplnění povinnosti odběratele byl výrobce oprávněn neexpedovat zboží a dohodnuté termíny přestaly být pro něj závazné a současně byl výrobce oprávněn si jednostranně započítat materiál dodaný odběratelem a použít ho pro vlastní potřeby, resp. pro prodej ve svůj prospěch. Na základě smlouvou dovoleného postupu došlo k situaci, že ke dni plánovaného vyexpedování zboží neměla poškozená společnost v držení ve svém skladu žádné materiálové krytí již zhotovené zakázky a bankovní záruka ani dokumentární akreditiv nebyl ze strany odběratele zajištěn. Jestliže tedy obviněný jako odběratel neposkytl žádné materiálové krytí zhotovené zakázky a byl současně v prodlení s úhradou předchozí faktury, poškozená společnost využila svého oprávnění a hodlala neexpedovat zhotovené zakázky do doby odstranění porušení smluvních povinností ze strany společnosti obviněného. V této situaci byla poškozená společnost oprávněna požadovat plnou úhradu kupní ceny zhotovené zakázky, a pokud obviněný ve snaze dosáhnout vydání tohoto zboží pouze předstíral částečnou úhradu zálohy v požadované výši 5.000,- EUR, dopustil se podvodného jednání, a to vzhledem k celé kupní ceně zhotovené zakázky.
K bodu 2) odsuzujícího rozsudku státní zástupkyně uvedla, že také průběh obchodní spolupráce s dopravní společností E. C. C., s. r. o., nasvědčuje tomu, že obviněný podvodně vylákal přepravu na této společnosti předstíraje, že objednanou přepravu uhradil.
K námitce obviněného, že nemohl jednat ke škodě cizího majetku, když byl až do uhrazení kůží v souladu s výhradou vlastnického práva jejím vlastníkem, státní zástupkyně poznamenala, že přes výhradu vlastnického práva vlastnictví obviněného ke kůžím zaniklo zpracováním ve smyslu §130b občanského zákoníku.
Vzhledem k tomu, že v daném případě byla škoda stanovena v souladu s ustanovením §89 odst. 11, 12 tr. zák. a její výše evidentně vyplývá ze skutkových zjištění i právních poměrů mezi dotčenými společnostmi, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což obviněný učinil, neboť uplatnil dovolací důvod pod písm. g) tohoto ustanovení.
Dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný své dovolací námitky zaměřil výhradně proti právnímu posouzení objektivní stránky trestného činu, a to zejména výše způsobené škody, resp. překročení kvalifikační hranice značné škody ve smyslu §89 odst. 11 a §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., a že také brojil proti naplnění znaku „cizího majetku“ ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Jelikož takto formulované výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jimi zabýval; shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek (značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. účinného v době spáchání skutku rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč).
Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. (O využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán.)
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, tedy majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu, po subjektivní stránce se u něho vyžaduje úmysl; úmyslné zavinění pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Z hlediska vzniku škody na cizím majetku je důležitý okamžik dokonání trestného činu. Trestný čin podvodu je dokonán tehdy, jestliže došlo k obohacení pachatele.
Obviněný ve svém podání k bodu 1) výroku odsuzujícího rozsudku mimo jiné namítl, že soudy bez jakéhokoliv civilněprávního posouzení smluvních vztahů jeho společnosti a poškozené společnosti přistupovaly k šedesáti kusům kožených sedaček jako k části cizího majetku ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. a automaticky převzaly cenu za dodávku sedaček na faktuře poškozené společnosti.
S takovou výhradou však nelze souhlasit, neboť již soud prvého stupně se rozborem vzájemných obchodních vztahů podrobně zabýval. Právě z jím učiněných skutkových zjištění na č. l. 29 trestního spisu vyplývá, že strany uzavřely dne 1. 10. 2004 „Obchodní smlouvu“, jejímž předmětem byla výroba, prodej a služby související s manipulací a skladováním dohodnutých výrobků. V čl. VI. nazvaném „Platební podmínky“ se strany mimo jiné dohodly, že vyhodnocovat vzájemné závazky budou každý týden, a to písemnou formou, že započítávat se bude jen materiál dodaný kupujícím v množství spotřebovaném na výrobu započítávaného výrobku, přičemž výrobce může hodnotu započítávaného materiálu zvýšit z důvodu započítání celé fakturované sumy na jedné faktuře, a že výrobce má právo požadovat od kupujícího krytí vyfakturovaného a nezaplaceného výrobku dodaným materiálem anebo bankovní zárukou, příp. akreditivem. Soud dále zjistil, že vzájemná spolupráce probíhala tak, že společnost I. – Č., s. r. o., dodá výrobci společnosti M. D., s. r. o., kůži a další komponenty, přičemž výrobce vystaví odběrateli fakturu za dodané kožené sedací soupravy, kdy od ceny výrobků odečte náklady spojené s dodáním kůže a dalších komponentů objednatelem. Z dokumentů předložených soudu (č. l. 467 – 474 spisu) také vyplývá, že praxí obou společností bylo započítávání si všech svých vzájemných pohledávek a závazků, včetně pohledávek nesplatných. Z přehledu stavu pohledávek těchto dvou společností ke dni 18. 1. 2005 lze dospět k závěru, že pohledávky společnosti I. – Č., s. r. o., činily ke dni 24. 2. 2005 částku 31.975,06 EUR, naproti tomu pohledávky M. D., s. r. o., částku 28.861,72 EUR. Rozdíl pohledávek ke dni 25. 2. 2005 tedy činil částku 3.113,34 EUR jako závazek společnosti M. D., s. r. o., což potvrdily obě strany. Z dalšího přehledu na č. l. 470 spisu plyne pohledávka M. D., s. r. o., vůči I. – Č., s. r. o., ve výši 12.305,68 EUR, po započtení všech vzájemných pohledávek. Do této částky byla kromě rozdílu pohledávek ve výši 7.305,60 EUR započítána také záloha na fakturu ze dne 15. 4. 2005 ve výši 5.000,- EUR, kterou obviněný neuhradil. Tento účetní zůstatek ke dni 15. 4. 2005 byl přitom odsouhlasen za společnost I. – Č., s. r. o., P. M. (č. l. 473 spisu).
Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněného, že soudy paušálně posoudily plnění za dodávku sedaček jako plnění z běžné kupní smlouvy, že do celkové ceny výrobků nepromítly hodnotu materiálu a že ignorovaly sjednanou výhradu vlastnického práva. Soudy obou stupňů předmětnou rámcovou obchodní smlouvu nehodnotily jako smlouvu kupní, ostatně to ani nevyplývá z jejího obsahu, když předmětem smlouvy byla výroba, prodej a služby související s manipulací a skladováním dohodnutých výrobků. Takto koncipovaná smlouva se blíží spíš smlouvě o dílo. Také rozsah práv a povinností smluvních stran je popsán natolik kuse a neurčitě, že umožňuje různý výklad. Ve smlouvě se rovněž nenachází sjednání výhrady vlastnického práva, což svědčí o tom, že vzájemný obchodní vztah mezi stranami byl z velké části určován zavedenou praxí a zvyklostmi. Z výpovědi svědkyně J. M. i z listinných důkazů v této souvislosti jednoznačně vyplynulo, že společnost M. D. nakupovala od společnosti I. – Č., s. r. o., materiál na výrobu sedaček, přičemž tento materiál byl vyúčtován samostatnou fakturou, kterou poškozená společnost buď přímo uhradila nebo provedla vzájemný zápočet své pohledávky za vyrobené sedačky vůči společnosti obviněného. Jak je uvedeno shora, z přehledů o účetním stavu zároveň vyplývá způsob zápočtu vzájemných pohledávek společností, tedy že vzájemné zápočty pohledávek se prováděly úhrnem, přičemž se započítávaly pohledávky splatné i nesplatné. Jestliže obviněný ve svém dovolání poukazoval na neuhrazenou fakturu za kůže ze dne 6. 4. 2005 na částku 7.779,- EUR vystavenou společností I. – Č., s. r. o., a fakturu ze dne 11. 4. 2005 s doúčtovanou částkou 552,- EUR s tím, že výrobce měl tuto částku za kůže započíst do celkové ceny za výrobu sedaček, pak je nutné zdůraznit, že tyto pohledávky společnosti I. – Č., s. r. o., byly započteny na dřívější neuhrazené pohledávky společnosti M. D., s. r. o., (srov. č. l. 470, 473, 474).
Na základě uvedeného lze uzavřít, že pokud byla poškozená společnost podle obchodní smlouvy oprávněna požadovat od společnosti obviněného krytí vyfakturovaného a nezaplaceného výrobku dodanou kůží a štípenkou anebo bankovní zárukou a v době expedování objednávky, tedy dne 15. 4. 2005, neměla na skladě žádné materiálové krytí, byla oprávněna požadovat plnou úhradu kupní ceny. Dokonáním trestného činu podvodu tak obviněný poškozené společnosti způsobil škodu na cizím majetku ve výši 384.261,30 Kč.
Ve světle shora uvedených skutečností proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám obviněného. Ten naplnil všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu tím, že opakovaně naléhal a ujišťoval poškozenou společnost M. D., s. r. o., o zaplacení zálohy 5.000,- EUR, předstíral realizaci této platby faxem odeslanou listinou o autorizaci platby, přestože věděl, že na jeho bankovním účtu se nachází pouze částka 630,- EUR, a že přes sjednanou dohodu a učiněné přísliby platbu neprovedl ani ve lhůtě splatnosti ani přes četné urgence. Přitom uhrazení zálohové platby bylo podmínkou pro vyskladnění a odebrání předmětného zboží.
V podstatě stejným (podvodným) jednáním se obviněný dopustil také dílčího skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, když po předchozím ujištění o řádném a včasném zaplacení objednané nákladní přepravy a po předstírané realizaci plateb (což deklaroval faxem zaslanými listinami o autorizaci těchto plateb) nechal pro svoji společnost provést zahraniční přepravu zboží, avšak i přes sjednanou dohodu a své přísliby výše uvedené platby neuhradil.
Obviněný tak celkovým jednáním oběma poškozeným způsobil škodu v souhrnné výši 524.681,30 Kč, čímž naplnil i znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. V podrobnostech stačí odkázat především na výstižnou argumentaci v obsáhlém odůvodnění odsuzujícího rozsudku, s níž se dovolací soud ztotožnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a