ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.51.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2008 o dovolání obviněného R. C., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 64/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 34 T 7/2006, byl obviněný R. C. uznán vinným trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněných F. Š. a J. L.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný R. C. trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. dopustil společně se spoluobviněnými F. Š. a J. L.tím, že
dne 29. 3. 2006 kolem 03.30 hodin dojeli s nákladním vozidlem MAN modré barvy, z něhož byly sejmuty registrační značky, s nástavbou na přepravu kontejnerů, ke sběrně kovových odpadů B. H. v k. ú. obce B., okres T., kde po předchozí vzájemné dohodě o tom, že spoluobviněný F. Š. za použití fyzického násilí zneškodní poškozeného Z. K., který obýval stavební buňku umístěnou v objektu, tak, že poškozeného vyláká z buňky a sváže jej a poté všichni obvinění naloží do vozidla barevné kovy umístěné ve sběrně, odvezou je, prodají a o získané finanční prostředky se rozdělí, a poté, co si všichni obvinění aplikovali pervitin, z vozidla vystoupili spoluobvinění F. Š., který byl maskován kuklou a rukavicemi a nesl plastový obušek, a J. L., obviněný J. L. přinesenými pákovými nůžkami přestřihl řetěz zabezpečení vedlejší brány objektu a vrátil se do vozidla, kde společně s obviněným R. C. vyčkávali, zatímco obviněný F. Š. pokračoval sám ke stavební buňce, zde zabouchal a vykřikl \"hoří\" a poté, co ze stavební buňky vyběhl poškozený Z. K., jej obviněný F. Š. napadl údery obuškem do hlavy, když poškozený při obraně upadl na zem, obviněný F. Š. jej opakovaně bil obuškem do hlavy a do ruky, v průběhu útoku se podařilo poškozenému Z. K. vyběhnout ven z objektu S. s., obviněný F. Š. jej však dostihl a opět fyzicky napadl dalšími údery a svého jednání zanechal až po příjezdu hlídky Policie ČR OO B., okres T., kterou byli na místě činu všichni obvinění zadrženi, takže k odcizení věcí nedošlo, při fyzickém útoku obviněný F. Š. způsobil Z. K. nejméně 12 rozsáhlých tržnězhmožděných ran v oblasti vlasaté části hlavy i čela, prasklinu šupiny týlní kosti vpravo, poúrazové krvácení nad tvrdou plenu mozkovou v oblasti zadní jámy lební a nad týlním lalokem mozku vpravo od střední čáry, zlomeninu záprstní kosti 5. prstu s posunem kostních úlomků, pruhovitou podlitinu v oblasti pupku vpravo, plošnou podlitinu v oblasti levé lopatky a hluboký oděrek na pravém koleni a v důsledku těchto zranění, zejména útoků vedených proti hlavě poškozeného, byl bezprostředně ohrožen život poškozeného (bod 1. výroku o vině);
trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. měl spáchat tím, že
dne 28. 3. 2006 v době od 21.00 do 23.00 hodin v T., P., v bytovém domě, v obývací místnosti bytu, který užíval obviněný F. Š., během domluvy o spáchání trestného činu popsaného v bodě 1. rozsudku, tomuto bezúplatně poskytl k aplikaci vdechnutím látku pervitin opatřenou z nezjištěného zdroje v přesně nezjištěném množství, kterou nasypal na CD a obviněný si drogu aplikoval, přičemž pervitin obsahuje metamfetamin, jenž je zařazen v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako psychotropní látka a obviněný R. C. není držitelem oprávnění k nakládání s touto látkou (bod 2. výroku o vině).
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění F. Š. a R. C. odvoláními, která zaměřili do výroků o vině i trestech. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 10 To 64/2007, byla obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. C. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv tento rozsudek spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel měl za to, že jeho jednání pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně mělo být posouzeno jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zák., nikoliv jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že pro posouzení byla rozhodná doba od okamžiku údajného setkání v bytě spoluobviněného F. Š. do okamžiku, kdy obviněný F. Š. opustil kabinu nákladního vozu a vydal se směrem ke sběrně druhotných surovin. Připustil jistou dohodu stran vloupání do objektu sběrných surovin, avšak poukázal na rozdílnost výpovědí, které učinil on a které učinil obviněný F. Š., ohledně obsahu dohody, způsobu provedení činu, úlohy jejích jednotlivých účastníků, označení iniciátora trestné činnosti jakož i motivů jednání. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že věděl o tom, že jedou krást, k tomu se také přiznal a s touto skutečností podle jeho názoru korespondují i výpovědi spoluobviněných. Soudy stran obsahu obviněných nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo a nesprávně vzaly za prokázané skutkové závěry, které nemají v potřebné míře oporu v provedených důkazech. Upozornil na nekonzistentnost výpovědí obviněného F. Š., který uváděl různé verze skutkového děje, označil ho za osobu nevěrohodnou, a proto soudy neměly své závěry opírat o jeho výpověď. Přestože soudy obou stupňů připustily nedostatek důkazů o předmětné dohodě, nesprávně upřednostnily výpověď obviněného F. Š., aniž pro takový postup existoval relevantní důvod. Vytkl též, že se odvolací soud důsledně nevypořádal se skutečnostmi namítanými v jeho odvolání a nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování o opětovný výslech obviněného F. Š. a taktéž jeho výpověď.
Stran skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně namítal, že drogu do bytu obviněného F. Š. nepřinesl, toliko ji rozdělil na tzv. lajny a sám si drogu neaplikoval. Připomenul, že k inkriminovanému jednání se vyjadřovaly celkem tři osoby: on, obviněný F. Š. a svědek T. K. Obviněný F. Š. hovořil o podání drogy, svědek T. K. potvrdil pouze to, že došlo k aplikaci drogy, avšak nepotvrdil, kdo drogu přinesl a kdo ji měl ve svém držení před tím, než byla aplikována, a on podání drogy vylučuje. Z toho dovolatel vyvozoval, že ani v tomto případě nebylo možno učinit závěr, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák., neboť důkazy provedené v hlavním líčení takovému právnímu názoru neodpovídají.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného R. C. nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. V podstatě totiž vytkl, že soudy neaplikovaly důsledně zásadu in dubio pro reo, nezjistily skutkový děj tak, aby o jeho průběhu nebyly důvodné pochybnosti, a to zejména o dohodě, která jednání obviněných předcházela. Poukazoval na to, že nedostatky soudu prvního stupně neodstranil ani odvolací soud, který nevyhověl jeho návrhu na opakované výslechy spoluobviněného F. Š. i jeho. Měl za to, že soudy při hodnocení důkazů ve vztahu k oběma skutkům nesprávně vycházely z rozporuplných výpovědí spoluobviněného F. Š. z přípravného řízení a z hlavního líčení, aniž by přesvědčivě odůvodnily, proč tyto výpovědi favorizovaly před jeho výpověďmi.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Lze připustit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 17 až 20, 29 až 31 rozsudku soudu prvního stupně, strana 6 napadeného usnesení odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily.
Oproti skutkovým zjištěním soudů, podle nichž obvinění R. C., F. Š. a J. L. jednali na podkladě předchozí dohody o tom, že za použití fyzického násilí zneškodní poškozeného Z. K., který obýval stavební buňku umístěnou v objektu sběrny kovových odpadů, tak, že poškozeného vylákají z buňky a svážou jej a poté všichni obžalovaní naloží do vozidla barevné kovy umístěné ve sběrně, odvezou je, prodají a o získané finanční prostředky se rozdělí, která je určující pro právní posouzení skutku dovolatele jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dovolatel tvrdil, že se spoluobviněnými plánovali toliko vloupání do objektu, v důsledku čehož měl být skutek posouzen jako pokus trestného činu krádeže.
Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání obviněného R. C. evidentně vykazovalo všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Je zjevné, že nesouhlas dovolatele s právním posouzením skutku je založen na odlišné skutkové verzi předkládané obviněným jako součást jeho obhajoby.
Soudy, zvláště pak soud prvního stupně, zevrubně hodnotily postupně složené výpovědi obviněných a přesvědčivě z výpovědí obviněných vyvodily a zdůvodnily, že obviněný R. C. byl iniciátorem celého jednání (strana 19, odstavec první rozsudku soudu prvního stupně) a že mezi spoluobviněnými existovala nejméně rámcová dohoda o způsobu provedení činu (strana 21 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný R. C. nejlépe znal místo činu, měl možnost realizovat prodej získaného materiálu a zanedbatelný není ani zřetelný vztah nadřízenosti obviněného R. C. spoluobviněnému F. Š., který na něm byl jako jeho zaměstnanec finančně závislý. Ve vztahu k existenci předchozí dohody obviněných logicky argumentoval nejen výpovědí obviněného F. Š. z přípravného řízení, ale i konkrétním počínáním obviněných: obviněný F. Š. se na cestu vybavil kuklou, obviněný R. C. mu opatřil obušek k překonání případného odporu osoby, která by se měla na místě činu nacházet.
Soud prvního stupně vyložil, proč vycházel z výpovědi obviněného F. Š. z přípravného řízení (ze dne 30. 3. a 31. 3. 2006), z níž lze usuzovat jak na předchozí domluvu obviněných F. Š. a R. C., tak i její obsah a vědomost obviněného R. C. o tom, že půjde o loupežné přepadení („el paso“). Na výpověď obviněného F. Š. z přípravného řízení odkázal i odvolací soud a i on shledal, že je jí obhajoba obviněného, že jel pouze krást, nikoliv loupit, vyvrácena (strana 6 usnesení). Na správnosti závěrů soudů obou stupňů nemůže nic změnit ani skutečnost, že odvolací soud nevyhověl návrhu obviněného na opakovaný výslech obviněného F. Š. a současně též jeho.
Odmítnout je třeba i výhrady, kterými obviněný R. C. zpochybnil závěr o tom, že to byl on, kdo předal spoluobviněnému F. Š. drogu pervitin v jeho bytě. Obviněný namítal, že z výpovědí osob přítomných v bytě F. Š. nikdo neuvedl, že drogu přinesl právě R. C. Soudy tento závěr opřely o výpověď svědka T. K. z přípravného řízení, která korespondovala s výpovědí spoluobviněného F. Š., tj. že obviněný R. C. poskytl obviněnému F. Š. pervitin, a ani Nejvyšší soud nemá žádný důvod skutkové zjištění soudů zpochybnit. Relevantní námitku proti právnímu posouzení skutku pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovolatel neuplatnil.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková