ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.595.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 595/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání obviněného Ing. J. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 To 41/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 9 T 14/2006, byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným V. V. Obviněný Ing. J. R. byl za tento trestný čin odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva na tři roky. Dále bylo rozhodnuto o vině, trestu a ochranné léčbě spoluobviněného V. V.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obvinění Ing. J. R. i V. V. a jednak státní zástupkyně, která tak učinila v neprospěch obviněného Ing. J. R. a zaměřila je proti výroku o trestu. Vrchní soud v Praze z jejich podnětu rozhodl rozsudkem ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 3 To 41/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby; obviněného Ing. J. R. podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněného V. V. podle §148 odst. 1 tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění, jež znovu vymezil, se obvinění uvedených trestných činů dopustili tak, že v době od měsíce listopadu 2005 do měsíce prosince 2005 v P., H. K. a jinde obviněný V. V. jako jediný společník a jednatel společnosti V., spol. s r.o., se sídlem P., M. n. (dále jen „společnost V.“) s předmětem podnikání – v. a n., p. a s. p. a m., a obviněný Ing. J. R. jako ředitel této společnosti, v úmyslu získat finanční prostředky poté, co dosáhli vydání rozhodnutí C. ř. v H. K. ze dne 19. 8. 2005 o zajištění daně ve výši 1.050.000,- Kč a rozhodnutí C. ř. v H. K. ze dne 22. 9. 2005 o vydání nového povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně s předpokládaným ročním objemem 900.000 litrů minerálních olejů nomenklatury KN 271… (motorových a dalších benzinů), postupně nakoupili za společnost V. od německého dodavatele, společnosti B. M. V. mbH, B., minerální oleje podléhající spotřební dani, konkrétně automobilový benzin v celkovém množství 1.117.014 litrů v režimu podmíněného osvobození od daně, čímž byla mnohonásobně překročena stávající výše zajištění daně, nakoupený benzin obratem prodali odběratelům za cenu obsahující spotřební daň a daň z přidané hodnoty, a nesplnili svou zákonnou povinnost podat správci spotřební daně C. ú. v P. řádné daňové přiznání ke spotřební dani za měsíce listopad a prosinec 2005 a daň ani neuhradili, a rovněž nepodali správci daně z přidané hodnoty F. ú. v P. daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2005 a daň ani neuhradili, přestože odběratelé kupní cenu včetně spotřební daně a daně z přidané hodnoty uhradili na účty společnosti V., a postupně vybrali z účtů společnosti finanční hotovost v celkové výši cca 17 mil. Kč, kterou použili na dosud nezjištěné účely, čímž České republice zastoupené C. ú. v P. způsobili na spotřební dani škodu ve výši 12.175.400,- Kč a dále České republice zastoupené F. ú. v P. způsobili škodu na dani z přidané hodnoty ve výši 4.384.314,- Kč.
Obviněný Ing. J. R. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 500.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Rovněž odvolací soud rozhodl o vině, trestu a uložení ochranného léčení u obviněného V. V.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal obviněný Ing. J. R. prostřednictvím obhájce Mgr. M. L. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obviněného spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Tuto vadu obviněný shledal v tom, že věc je po právní stránce nesprávně posuzována po celou dobu trestního řízení. Obviněný rozsudku soudu druhého stupně vytkl, že pokud se trestného jednání dopustil společně s V. V., není ve výroku o vině uvedeno ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., a tedy vyjádřeno to, že se činu dopustil ve spolupachatelství, které vyžaduje společný úmysl zahrnující jak společné jednání, tak sledování společného cíle. Tyto podmínky však v projednávané trestní věci splněny nebyly, neboť společný úmysl obou obviněných nebyl nejen prokázán, ale ani tvrzen. Z provedených důkazů naopak plyne, že k naplnění zákonných znaků spolupachatelství nemohlo při zhodnocení jednání obou obviněných v žádném případě dojít, což odvolací soud zřejmě shledal, když přes konstatování společného jednání spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve výroku o vině nevyjádřil.
Obviněný dále namítl, že i přesto, že pachatelem či spolupachatelem trestného činu, jímž byl uznán vinným, může být nejen subjekt daně, ale i jiná osoba, která svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu, případně jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a tím došlo ke zkrácení daně, soudy tuto skutečnost dostatečně neobjasnily, neboť se omezily na pouhé její konstatování, aniž by vysvětlily, z čeho konkrétně takový závěr činí. Pokud má být pachatelem takového trestného činu osoba odlišná od subjektu daně, je třeba vysvětlit, z čeho konkrétně je její trestní odpovědnost za daný čin dovozována. K tomu však soudy obou stupňů prakticky vůbec nepřistoupily, což v souhrnu s nedostatky ohledně společného jednání obou obviněných pouze zvýrazňuje právní neudržitelnost odůvodnění napadeného rozsudku. Subjektem daně je v tomto případě společnost V., přičemž jejím statutárním orgánem a jejím jediným jednatelem byl obviněný V. V. Jedině ten byl osobou, která byla odpovědná mimo jiné i za plnění veškerých zákonných daňových povinností vůči správci daně. Dovolatel však ve společnosti působil toliko jako zaměstnanec, a ve vztahu k daním neměl za společnost V. žádnou zákonnou ani smluvně určenou povinnost.
Obviněný rovněž vyjádřil, že daňové přiznání je pouze jedním z institutů, na jehož základě dojde k vyměření daně. Za stávající právní úpravy nelze dovodit, že nepodání daňového přiznání by snad mělo, nebo mohlo vést správce daně k domnění, že daňovou povinnost subjekt vůbec nemá, případně, že ji má nižší. K eventuelnímu nevyměření daně a jejímu zkrácení ve smyslu §148 tr. zák. v takovém případě nedojde v příčinné souvislosti s nečinností poplatníka daně, ale v příčinné souvislosti s nečinností správce daně, který nezahájil řízení a nepřistoupil k vyměření daně. Obviněný též poukázal na to, že se snažil kontaktovat obviněného V. V. jako jednatele společnosti V., a když se mu to nepodařilo, sám nad rámec svých povinností učinil ve vztahu k oběma správcům daně naprosté maximum, když zajistil vyhotovení daňových přiznání k dani spotřební i k dani z přidané hodnoty, obě tato přiznání opatřil razítkem společnosti a odevzdal je příslušným správcům daně, avšak bez podpisu oprávněné osoby. Otázka věcné správnosti těchto podání nebyla předmětem přezkumu orgánů činných v trestním řízení, přestože nebyla zkreslena a nedošlo k zatajení podkladů sloužících ke správnému vyměření daně. Následná výměra příslušných správců daně byla takřka shodná s jím podanými daňovými přiznáními, a tudíž ke krácení daně v jeho případě nedošlo.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby bylo rozhodnuto o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť žalovaný skutek není trestným činem, a dále požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který za právně relevantní námitky označil ty, jimiž obviněný vytkl soudu druhého stupně nesprávné právní posouzení ohledně neexistence společného úmyslu a společného jednání ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že obviněný neměl žádnou povinnost ve vztahu k přiznání či zaplacení daně za společnost V. Ostatní námitky označil za nekorespondující s dovolacími důvody. Zdůraznil, že závěr o společném jednání ve smyslu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. plně obstojí, a poukázal jednak na skutkové okolnosti a podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu straně 9 a 15. Konstatoval, že spoluobviněný V. V. v předmětné trestní věci figuroval jako tzv. bílý kůň, jehož činnost řídil obviněný Ing. J. R., který byl naopak osobou, která přijímala rozhodnutí a realizovala obchody s minerálními oleji podléhajícími spotřební dani. Byl to jedině obviněný Ing. J. R., který měl přehled o skutečném množství dovezených pohonných hmot a následně jednal i se správcem daně a nepravdivě uváděl, že obviněný V. V. se dlouhodobě zdržuje v cizině, a je proto nekontaktní. Právě tuto skutečnost považoval za důležitou i s ohledem na obhajobu o předložení daňových přiznání, jež opatřil razítkem a odevzdal je příslušným správcům daní, aniž by splnění těchto povinností myslel vážně. Za pravý cíl obviněného Ing. J. R. považoval zastření jeho skutečné role při krácení daní, ve snaze svalit veškerou odpovědnost na spoluobviněného V. V. Státní zástupce poukázal na ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. a na to, že pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., může být nejen subjekt daně ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Zabýval se i tím, že daně, o něž se v dané věci jedná, lze zkrátit tak, že pachatel sice uplatní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ), a tak zaplatil nižší daň. Ke zkrácení těchto daní však může dojít již tím, že povinná osoba nepodá daňové přiznání a následně nezaplatí tuto daň, ačkoli obdržela zdanitelné plnění, které podléhalo této dani, např. plnění v rámci podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, přičemž uvedená osoba byla ohledně tohoto plnění povinna podat daňové přiznání a zároveň z něj zaplatit daň. S ohledem na uvedené právní úvahy uvedl, že soudy věnovaly okolnostem, za nichž došlo k nepřiznání spotřební daně a DPH, dostatečnou pozornost a závěry soudů obou stupňů vztahující se k vině obviněného označil za správné. Protože obviněný Ing. J. R. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněným uplatněné výhrady dopadají na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své odvolání opřel. Se zřetelem na to, že dovolání lze podle označeného důvodu podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, na označený dovolací důvod nedopadají výhrady obviněného, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, nebo vytýkal způsob, jak byly provedené důkazy hodnoceny, a nebo jestliže dokazování nepovažoval za úplné. Těmito výhradami obviněný své dovolání postavil mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., protože na podkladě žádného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud z těchto důvodů uvedenou část dovolání, resp. věcnou správnost těchto námitek, nemohl přezkoumávat.
Obviněný však označený dovolací důvod naplnil tím, když vznesl výhrady proti tomu, že se činu nedopustil ve spolupachatelství a odmítal svou trestní odpovědnost s ohledem na to, že neměl ze zákona ani jinak určenou povinnost k přiznání a placení daní. V této části dovolání obviněný vytýkal právní vady, protože poukázal na nedostatky v použité právní kvalifikaci, a Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Protože námitky obviněného směřují proti správnosti použité právní kvalifikace, je nutné uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl obviněný Ing. J. R. uznán vinným, se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní povinnou platbu, způsobí-li škodu velkého rozsahu.
Pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §148 tr. zák. může být nejen subjekt daně, poplatku a podobné povinné platby (dále jen „daň“), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. Subjekt daně a subjekt trestného činu krácení daně nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou povinnost za krácení daně. U spolupachatelů daného trestného činu je lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé či jen některý z nich, anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je také lhostejné, zda subjekt daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácené daně či jen do její části (rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).
Podle §9 odst. 2 tr zák. jde o spolupachatelství tehdy, byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, když každá z nich odpovídá jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí však vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 18/1994, 1/1980, 23/1994 Sb. rozh. tr. a č. Bulletinu Nejvyššího soudu č. 2/1980-12).
Pro úplnost je též vhodné uvést, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (na rozdíl od přípravy k trestnému činu podle §7 tr. zák., pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. nebo účastenství podle §10 tr. zák., které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu), nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, uveřejněné v Trestněprávní revue, roč. 2004, č. 5 str. 152).
Jestliže obviněný vytýkal rozsudku soudu druhého stupně, že dostatečně neobjasnil otázky spolupachatelství tím, že ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. neuvedl ve výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku, a že se odvolatel nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. proto, že byl ve vztahu ke společnosti V., která byla plátcem uvedených daní, toliko v postavení ředitele této společnosti, a proto nebyl k takové povinnosti zavázán, je nutné uvést, že soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně uvedené výhrady obviněného v souladu se shora zmíněnými zásadami vyvrátily. Oba soudy se v potřebné míře zabývaly tím, proč obviněný čin spáchal ve společném jednání se spoluobviněném V. V. a z jakých skutečností a důvodů lze dovodit trestní odpovědnost obviněného Ing. J. R. Oba soudy velmi pečlivě zkoumaly všechny okolnosti, za nichž k činu došlo. Zejména otázce vztahu obviněného Ing. J. R., co by ředitele společnosti V. a spolupachatele V. V., co by jednatele této společnosti, věnovaly soudy potřebnou pozornost, přičemž vycházely ze specifického a neobvyklého rozvržení úkolů a činností při realizování obchodních vztahů těchto dvou představitelů dané společnosti. Zjištěné souvislosti velmi pečlivě zkoumaly ze všech rozhodných skutečností majících význam pro posouzení jednak vzájemného propojení obou spolupachatelů a jednak pro závěr o společném jednání naplňujícím znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Zvýšenou pozornost soudy věnovaly i otázce trestní odpovědnosti obviněného Ing. J. R., k níž, jak v rámci prováděného dokazování a hodnocení provedených důkazů, tak i z hlediska shora uvedených právních úvah a v souladu s nimi, shledaly naplnění znaků trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák.
Oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutích zabývaly zejména tím, že obviněný Ing. J. R., byť v pozici ředitele společnosti V., se trestného činu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil.
Soud prvního stupně v této souvislosti důvodně poukázal na výpověď J. N. pracovníka C. ú. v P., oddělení právní podpory správy příjmů, podle něhož C. ú. s obviněným Ing. J. R., který byl k tomu zplnomocněn, jednal, avšak podával celnímu úřadu nepravdivé informace o objemu jednotlivých přeprav, když tvrdil, že ke dni 25. 11. 2005 bylo provedeno 11 přeprav minerálních olejů, přičemž však celním úřadem bylo následně zjištěno, že přeprav bylo ve skutečnosti 25. Jelikož společnost V. navýšila objemy zboží a neoznamovala změny, a v rozporu se svojí povinností sama nenavýšila zajištění daně, vydal C. ú. P. dne 7. 12. 2005 zajišťovací příkaz na zajištění daně podle přeprav provedených v listopadu 2005. Soud kromě toho vycházel i z výpovědi svědků R. H. a P. V., kteří uvedli, že veškerou činnost společnosti V. řídil právě Ing. J. R.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 10 až 15 rozvedl, jak se utvářely vztahy dovolatele ke zmíněné společnosti zastupované jako jednatelem V. V., který byl podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. E. Č. v důsledků pokročilé závislosti na alkoholu stižen trvalou duševní poruchou se somatickými projevy. V důsledku této choroby nebyl schopen zajistit řádně ani běžný chod jmenované společnosti, natož ji řídit, neboť vedení firmy nerozuměl. Nebyl schopen si uvědomit ani to, co je nutné pro splnění daňové povinnosti a jaké následky by mohly nastat v případě jejich nesplnění. Stal se zcela závislým na osobě obviněného Ing. J. R., na něhož zcela spoléhal a jemuž též podléhal, neboť jak bylo též potvrzeno znaleckým posudkem z odvětví psychologie, jednalo se o osobu, která při řešení složitých situací, jež neznala z reálného života, byla zcela bezradná a plně závislá na osobě, jíž důvěřovala. Přitom inklinovala k podřízené roli ve vztahu k uznávané autoritě, kterou v rámci obchodních transakcí byl právě obviněný Ing. J. Ra. Právě z těchto zjištění odvolací soud vycházel při posuzování trestní odpovědnosti dovolatele, zejména ve vztahu k jeho obchodním aktivitám, i ve vztahu k daňové povinnosti z nich posléze vyplývající.
Soud druhého stupně proto zcela v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy, k záměru obviněného provést veškeré kroky tak, aby nebyla za společnost V. daňová povinnost splněna, vyjádřil, že „do nástupu právě obviněného Ing. J. R. firma nepodnikala, neboť k tomu (její zástupci obviněný V. V. a P. V.) neměli patřičné dovednosti a znalosti. Právě obviněný Ing. J. R. byl tou osobou, která vše, co souviselo s předmětným obchodem zajišťovala“. Toto zjištění koresponduje i s tím, že uvedený kontrakt sehnal a zajistil dovolatel, přičemž při jednání, které proběhlo se stranou dodavatele pohonných hmot, měl obviněný V. V. zcela podružnou roli, protože celý průběh tohoto obchodního setkání řídil a organizoval právě obviněný Ing. J. R. V. V. neměl přímý kontakt na účetní firmy, a vykonával jen podřadné úkoly pod vedením dovolatele, či to byl opět jen dovolatel, který měl přehled o skutečném množství dovezených pohonných hmot. Odvolací soud rovněž zdůraznil souvislosti vztahující se k dvěma výběrům finančních částek v P. a v L., z nichž dovodil, že peníze byly z účtů odčerpány podle pokynů obviněného Ing. J. R. a předány neznámé osobě.
Na základě všech podrobně rozvedených souvislostí odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný Ing. J. R. byl jedinou osobou, která měla dokonalý přehled o obchodování s pohonnými hmotami ve společnosti V. a též i o toku finančních prostředků a jejich použití. Způsob, jakým dovolatel s finančními prostředky uvedené společnosti nakládal, vedl odvolací soud k závěru, že vyloučil, že by obviněný chtěl zaplatit příslušné daně. Pokud obviněný v konečné fázi správcům daně předložil daňové přiznání, které nemělo potřebné náležitosti, zejména na nich chyběl podpis jednatele, vyhodnotil tuto skutečnost odvolací soud jako účelové jednání, protože si byl obviněný vědom, že daně nemohou být kromě jiného i pro nedostatek finančních prostředků, jež neoprávněně odčerpal, uhrazeny. Odvolací soud mimo to též zdůraznil, že to byl dovolatel, kdo komunikoval s příslušnými orgány, uváděl nepravdivé údaje k prováděným dovozům a byl si vědom toho, že spoluobviněný V. V. s ohledem na jeho psychický stav a dostatečnou neorientovanost se v předmětných obchodních vztazích, které měl ve svých rukou jedině obviněný Ing. J. R., není schopen, byť jako jednatel uvedené společnosti, za tuto společnost její daňovou povinnost splnit. Odvolací soud současně z těchto souvislostí dovodil, že právě tato skutečnost byla významným momentem, neboť obviněný Ing. J. R. právě s vědomím všech těchto okolností jednal. Soud proto v souladu se všemi takto prokázanými skutečnostmi učinil závěr, že obviněný se uvedeného činu dopustil v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu druhého stupně plně ztotožnil, neboť korespondují jak s provedeným dokazováním, tak i s okolnostmi, které z jeho výsledku vyšly najevo a jsou plně v souladu i s výše uvedenými právními zásadami, podle nichž je nutné trestné jednání, jehož se obviněný dopustil, z hlediska právní kvalifikace trestným činem podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. posuzovat.
Nad rámec v rozhodnutí soudů obou stupňů učiněných závěrů a shora rozvedených úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že podle §6 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.) se daňovým subjektem rozumí poplatník, plátce daně a právní nástupce fyzické či právnické osoby, která je jako daňový subjekt vymezen zákonem. Ve smyslu §4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zák. č. 337/1992 Sb.“) a §5 zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zák. č. 235/2004 Sb.“) byla v daném případě povinnou daňová přiznání podat a následně také spotřební daň a daň z přidané hodnoty zaplatit společnost V. Podle §9 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn za ni jednat. Kdo je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je stanoveno v §133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zák. č. 513/1991“), podle kterého je statutárním orgánem společnosti jeden nebo více jednatelů. Je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně, nestanoví-li společenská smlouva nebo stanovy jinak. V §10 zák. č. 337/1992 Sb. je upraveno zastoupení daňových subjektů, kdy podle odst. 3 tohoto zákona platí, že daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem, jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
Na základě skutečností v této věci zjištěných, je tak zřejmé, že jedinou osobou, která v té době mohla v daňovém řízení za společnost V. podle §9 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. jednat ve vztahu k přiznání daňové povinnosti, byl její statutární orgán, jímž byl podle §133 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. jednatel společnosti V. V.
Skutečnost, že obviněný Ing. J. R. jako ředitel společnosti V. neměl zákonnou povinnost za danou společnost spotřební daň a daň z přidané hodnoty přiznat a následně i zaplatit, jej však se zřetelem na všechny zjištěné okolnosti, za nichž byl čin spáchán, trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. nezbavuje. S ohledem na shora uvedený právní závěr o tom, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu podle §148 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla řádně splněna, protože subjekt daně a subjekt trestného činu krácení daně nemusí být totožný, byl obviněný tou osobou, která zapříčinila vědomým jednáním, že daně uhrazeny nebyly.
Nejvyšší soud proto považuje za správné, že soudy dovodily, že ačkoli obviněný Ing. J.R. neměl zákonnou povinnost k podání daňových přiznání a zaplacení daně, z učiněných skutkových zjištění plyne, že jmenovanou společnost po obchodní, finanční a ekonomické stránce řídil a sám také o všem rozhodoval, zatímco obviněný V. V. těchto aktivit s ohledem na svůj velmi neblahý psychický stav nebyl schopen.
Soudy proto nepochybily, pokud shledaly, že obviněný Ing. J. R. svým jednáním společně s obviněným V. V. úmyslně způsobili, že došlo ke zkrácení daně, čímž České republice zastoupené C.ú. v P. způsobili na spotřební dani škodu ve výši 12.175.400,- Kč a České republice zastoupené F. ú. v P. na DPH způsobili škodu v celkové výši 4.384.314,- Kč.
Pochybnosti nevzbuzuje ani závěr obou soudů o tom, že obviněný Ing. J. R. uvedený čin spáchal v rámci společného jednání se spoluobviněným V. V. ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť je patrné, že oba obvinění, zejména však dovolatel, jehož trestní odpovědnost je nyní přezkoumávána, čin spáchal za podmínek společného jednání, jak jsou shora vyjádřeny.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů shledal, že obviněný Ing. J. R. činem, jímž byl uznán vinným, po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. Argumenty, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou již jen opakováním námitek uvedených i v řádném opravném prostředku, k nimž se v dostatečné míře odvolací soud vyjádřil. Nejvyšší soud proto dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nemá opodstatnění ani žádost obviněného o odklad výkonu trestu (§265o tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová