ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.737.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 737/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2008 o dovoláních, která podali obvinění N. Y., a A. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 6 To 194/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 9 T 81/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 9 T 81/2004, byli obvinění N. Y., A. D. a P. I. (nyní P. T.) uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byli odsouzeni obvinění N. Y. a A. D. shodně podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky a šest měsíců; obviněný P. I. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle §59 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu. V dalším bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného P. I.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu vydírání dopustili společně tím, že v P. v době od 15. 3. 2004 do 15. 4. 2004 nejméně ve 4 případech navštívili v restauraci S. na N. H. a na ubytovně v P., D., občany U. I. T. a O. T., po nichž požadovali pod pohrůžkami násilí zastřelením a podřezáním placení částek 7.000,- Kč a 4.000,- Kč měsíčně, přičemž poškozený T. po nahlášení incidentů na policii předal dne 15. 4. 2004 částku P. I. a následně byli všichni obvinění zadrženi policií.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli státní zástupce a obvinění P. T., N. Y. a A. D. odvoláními. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 6 To 194/2007, byla odvolání státního zástupce i všech obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
Dlužno dodat, že se jednalo již o v pořadí druhé rozhodnutí, jímž Krajský soud v Plzni v projednávané věci rozhodl o odvolání. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 6 To 411/2005, byl k odvoláním, která podali obvinění P. T., N. Y. a A. D. rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 9 T 81/2004, podle §258 odst. 1 písm. a) až c), odst. 2 tr. ř. zrušen v odsuzující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu prvního stupně. Jinak zůstal tento rozsudek beze změny.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 6 To 194/2007, podali obvinění N. Y. a A. D. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný N. Y. odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný vytkl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž se vůbec nebo alespoň uspokojivým způsobem vypořádal s podstatnou částí jeho argumentace. Nereagoval na jeho výhrady, že rozsudek soudu prvního stupně je zčásti nepřezkoumatelný a že skutkové vymezení jednání, jehož se měl dopustit, je neurčité a nepřesné. Nevypořádal se ani s námitkou, že soud prvního stupně nesprávně provedl k důkazu výpověď svědka O. T. z přípravného řízení, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem. Svědek se totiž k soudu osobně dostavil, uvedl, že nemá žádný důvod k odepření výpovědi ve smyslu poučení soudu, ale že k věci vypovídat nechce, poněvadž má údajně obavu o svoji bezpečnost, přičemž ale současně uvedl, že mu žádný z obviněných v souvislosti s podáním svědecké výpovědi nevyhrožoval. Obviněný vytkl, že v případě tohoto svědka nebyl dán žádný zákonem stanovený důvod pro odepření výpovědi a soud prvního stupně se měl pokusit svědka přimět k výpovědi pomocí pořádkové pokuty, event. se měl pokusit vyslechnout jej v nepřítomnosti obviněných. Měl rovněž za to, že nebyly splněny ani předpoklady pro čtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení, a to přinejmenším proto, že protokol o výpovědi tohoto svědka neobsahuje jeho výslovné prohlášení, že nevyužívá svého práva nevypovídat; jeho prohlášení, že „po provedeném poučení chce vypovídat k dané věci“, nepovažoval za dostatečné. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak podle něj založeno na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Vytýká mu totiž neurčité a paušální vymezení skutku, ve kterém je spatřován trestný čin, poněvadž ve výroku o vině není konkretizována a individualizována jeho úloha. Současně ale spočívá i na nesprávném právním posouzení věci, protože chybně právně posoudil procesní použitelnost výpovědi svědka O. T. z přípravného řízení.
Obviněný A. D. uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen a že „byl odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí“. Rekapituloval, že skutkový základ, z něhož vycházel soud prvního stupně, je tvořen dvěma okruhy důkazů. Na straně jedné jsou to skutečnosti, které uvádějí svědci I. T. a O. T., na straně druhé pak skutečnosti udávané obviněnými, jež jsou podpořeny i dalšími svědeckými výpověďmi. Upozornil, že svědek I. T. svoji výpověď měnil, přizpůsoboval ji postupně kladeným a již zodpovězeným otázkám, nebyl s to vyjádřit se ke konkrétní osobě, jež mu měla vyhrožovat, žádnou zbraň ani neviděl, z čehož dovozoval, že jeho výpovědi trpí vážnými rozpory. Obdobně jako obviněný N. Y. poukazoval na procesní pochybení spojované s postupem soudu prvního stupně, četl-li protokol o výpovědi svědka O. T. z přípravného řízení, ač pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. Připustil, že posouzení otázky přípustnosti či oprávněnosti provedení a připuštění výpovědi svědka T. sice nespočívá v právní kvalifikaci skutku, ale jde o významnou skutkovou okolnost, která má zásadní význam pro hmotně právní posouzení jednání obviněných. Opakoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednání obviněných ve shodě za účelem vydírání, získání nějakého prospěchu. Pouhá přítomnost dovolatele v restauraci S. na N. H. a před ubytovnou nemůže bez dalšího zakládat jeho trestní odpovědnost. Skutkový stav, jak byl zjištěn, nenasvědčuje tomu, že jeho jednání je trestným činem. Připomněl, že právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání předpokládá zavinění ve formě úmyslu; v jeho případě se ale jednalo pouze o poskytnutí dopravy spoluobviněnému I., žádné další konkrétní jednání směřující proti poškozenému T. za účelem získání finančních prostředků prokázáno nebylo.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného A. D. uvedl, že podstatou námitek tohoto obviněného jsou výtky vůči skutkovým závěrům soudů obou stupňů, pokud jimi nebyla akceptována jeho obhajoba, že se skutek, který byl předmětem trestního stíhání, nestal. Opakoval své tvrzení o tom, že skutkový stav byl vybudován na základě neúplného dokazování a nesprávně hodnocených důkazů, jakož i dalších procesních pochybení zpochybňujících správnost učiněných závěrů. Všechny tyto námitky primárně směřují ke změně skutkových zjištění a prosazují skutkový stav věci v odlišné podobě, než kterou shledaly soudy obou stupňů. Na základě těchto tvrzených vad zpochybňuje obviněný správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a tvrdí, že se skutek nestal, proto nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Poznamenal, že názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu vydírání je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností, než vzaly za prokázané soudy. I v této části námitek obviněný podstatu dovolacího důvodu, který slouží k nápravě právních chyb, podle něj shledává výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů a deklarovaný dovolací důvod jimi ve skutečnosti naplněn není. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného A. D. nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje.
Odvolání tohoto obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný ostatně na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obvinění deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnili výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud Plzeň - město a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni. V zásadě totiž namítli, že soudy vyšly z nesprávných a neúplných skutkových zjištění a své závěry opřely o nevěrohodnou výpověď svědka I. T. a procesně chybně provedenou výpověď svědka O. T.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obvinění v dovoláních uplatnili námitky skutkové či procesně právní povahy, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného činu vydírání nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Jimi vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnili, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolatelům lze do jisté míry přisvědčit, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně a strana 5 napadeného usnesení odvolacího soudu), který svědčí pro závěr, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vědom si složitosti důkazní situace, vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněných, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Je zjevné, že skutkové okolnosti, z nichž obvinění vyvozovali, že se nedopustili trestného činu vydírání, jsou jejich vlastní skutkovou verzí, s níž se soud prvního stupně neztotožnil, a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč jí neuvěřil. Odvolací soud jeho závěry označil za správné.
Oba obvinění namítli, že skutková zjištění soudů jsou nepřesvědčivá, poněvadž byla opřena o výpovědi svědků - poškozených I. T. a O. T., které jsou nevěrohodné. U svědka O. T. nebyl dán žádný zákonný důvod pro odepření výpovědi a soud prvního stupně měl svědka přimět k výpovědi ať už uložením pokuty či jeho výslechem v nepřítomnosti obviněných; svědek navíc nebyl v přípravném řízení řádně poučen, jeho vyjádření, že „po provedeném poučení chce vypovídat v dané věci“ nepokládali za dostačující a obviněný A. D. navíc dodal, že nebyla ani splněna podmínka přítomnosti obhájců.
Z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 6. 2006 (č. l. 531, 532) se podává, že svědek O. T. po poučení podle §100 odst. 2, §101 odst. 1 a §103 tr. ř. uvedl, že poučení porozuměl a nemá důvod odepřít výpověď a bude vypovídat. Hned na to ovšem pokračoval, že nechce vypovídat, má obavy o svoji bezpečnost, aniž by konkretizoval, zda mu takové nebezpečí skutečně hrozí, a dodal, že mu nikdo ničím nevyhrožoval, ale všechno se může stát. Z obavy o svůj život proti obviněným svědčit nechtěl, a to ani za situace, že by mu soud uložil pokutu, a vypovídat nechtěl ani v nepřítomnosti obviněných. Soud proto protokol o výpovědi svědka četl; v protokole o hlavním líčení je zaznamenáno, že tak učinil podle §211 odst. 4 tr. ř., v odůvodnění rozsudku však soud prvního stupně vysvětlil, že správně mělo být uvedeno, že postupoval podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Svědek na přečtenou výpověď reagoval tak, že „na policii vypovídal bez nátlaku podle pravdy, měl tehdy strach, ale co měl dělat jiného“.
Podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. se protokol o dřívější výpovědi svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat a obhájce nebo obvinění měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Smyslem této úpravy je, aby soud mohl využít důkazní hodnotu předchozí svědecké výpovědi učiněné v procesní formě a aby se k ní mohl obviněný u hlavního líčení vyjádřit.
Výhrady obviněných, jež spojovali s výslechem svědka v přípravném řízení, nejsou opodstatněné. Především je třeba poznamenat, že výslech svědka O. T. se dne 16. 4. 2004 konal v přítomnosti obhájců obviněných Mgr. S. i Mgr. P. Svědek byl podrobně poučen mimo jiné i podle ustanovení §97, §100 odst. 1, 2, §101 odst. 1 tr. ř. , prohlásil, že poučení rozumí, nežádal dalšího vysvětlení. Výslovně uvedl, že „po provedeném poučení chce k dané věci vypovídat“, jak ostatně reprodukovali i dovolatelé (č. l. 136 až 139). Toto vyjádření svědka nelze interpretovat jako vadu, jež by znemožňovala přečíst protokol o jeho výpovědi v pozdějších stadiích řízení. Svědek zjevně nebyl v postavení, jež by odůvodňovalo jeho právo odmítnout či odepřít výpověď ve smyslu §100 odst. 1 či 2 tr. ř., a proto lze jeho vyjádření pokládat za dostačující v tom smyslu, že neexistovala překážka, která by mu bránila vypovídat. Pakliže v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat, jak uvádí i soud prvního stupně, byly splněny zákonné předpoklady pro přečtení protokolu o jeho výpovědi podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Z postupu soudu prvního stupně také vyplývá, že vzal v úvahu i možnost přimět svědka k výpovědi uložením pořádkové pokuty či jeho výslechem v nepřítomnosti obviněných, ale s ohledem na vyjádření svědka by ani tyto postupy nemohly být úspěšné.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, jak soud hodnotil výpověď svědka I. T., o niž především opřel své rozhodnutí o vině obviněných, v kontextu ostatních provedených důkazů, s nimiž se rovněž náležitým způsobem vypořádal, a jeho závěry jsou logické. Soud prvního stupně také vysvětlil, jak nahlížel na povahu jednání dovolatelů. Jasně konstatoval, že v jejich jednání spatřuje nejméně konkludentní dohodu ohledně vydírání poškozených. Na tento závěr usuzoval především ze zjištění (které ostatně nebylo zpochybněno ani dovolateli), že se na místa dostavovali vždy všichni obvinění a jejich počet měl demonstrovat sílu; v jednom případě se do vydírání zapojil i obviněný N. Y., což také svědčí pro koordinovanost jednání. Třebaže i on viděl stěžejní roli spoluobviněného P. I. (nyní T.), nepřisvědčil tomu, že dovolatelé tohoto spoluobviněného pouze doprovázeli, a jejich obhajobě neuvěřil. Odvolací soud shrnul, že podstata jednání všech obviněných spočívá především v účasti na společné akci, přičemž přítomnost všech tří obviněných měla umocnit konečný efekt při pohrůžkách vůči poškozeným. Za této situace nebylo tedy nezbytně nutné, aby soud prvního stupně v tzv. skutkové větě rozváděl konkrétní jednání každého ze spoluobviněných - spolupachatelů trestného činu vydírání, jak vytýkal obviněný N. Y.
Z výše uvedeného taktéž vyplývá, že jako relevantní námitka právní nemůže obstát ani výhrada obviněného A. D., že nebyla učiněna taková zjištění, z nichž by vyplýval závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vydírání. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která jej označila jako osobu, která společně se spoluobviněnými P. I. a N. Y. v rozhodné době navštívila poškozené na ubytovně, kde po nich požadovali pod pohrůžkou zastřelením a podřezáním placení částek 7.000,- a 4.000,- Kč měsíčně a která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho úmyslném zavinění, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění. Obviněný vytýkal, že pouhé poskytnutí dopravy spoluobviněnému I. a jeho přítomnosti v restauraci S. na N. H. a před ubytovnou nemůže znaky tohoto trestného činu zakládat. Soud prvního stupně ale ani odvolací soud této obhajobě neuvěřily a přesvědčivě dovodily, že jednání tohoto obviněného bylo součástí společného jednání všech tří obviněných, jehož zřetelným záměrem bylo při společné demonstraci síly zastrašit poškozené a pod pohrůžkami násilí je tak přimět k placení požadovaných peněžních částek, což objektivně vzato žádné pochybnosti o úmyslné formě zavinění nevyvolává a v této podobě úmyslné zavinění nebylo zpochybněno ani obviněným A. D.
Protože dovolání byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková