ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.899.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 899/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2008 o dovolání obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 81/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 79/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. S. podala v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 9 To 81/2008, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 1. 2008, sp. zn. 7 T 79/2007. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byla podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustila tím, že
1) dne 13. 6. 2006 po 18.00 hodin v Ch., v M., klíči, které jí svěřil V. K. s tím, aby došla do bytu poškozené M. K., si tento byt odemkla, využila toho, že nebyl nikdo doma, a z košíku na konferenčním stolku v obývacím pokoji vzala nejméně 1 ks zlatého prstenu se vsazeným růžovým kamenem v hodnotě 3.200,- Kč, 1 ks zlatého prstenu s výliskem ve tvaru dukátu v hodnotě 1.500,- Kč, 1 ks zlatého prstenu, slabšího, v hodnotě 1.200,- Kč, které následně ve společnosti V. K. prodala do zastavárny K. na n. K., a poškozené M. K. tak způsobila škodu v celkové výši 5.900,- Kč,
trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. měla v jednočinném souběhu spáchat tím, že
2) dne 6. 10. 2006 kolem 9.40 hodin v Ch., v K., vstoupila bez souhlasu a vědomí poškozeného B. S. otevřenými dveřmi do poškozeným užívaného bytu, kde po poškozeném požadovala vydání finanční hotovosti, když poškozený odmítal, začali se vzájemně strkat, přičemž poškozený trval na tom, aby obviněná byt opustila, obviněná přitom zavřela vchodové dveře a tyto zamkla klíči poškozeného, které byly v zámku zevnitř, do poškozeného stále strkala ve snaze vzít poškozenému věci, které měl v kapse na břiše a které si poškozený rukou chránil, s poškozeným se dostrkala do vedlejšího pokoje, kde poškozeného strčila tak, že tento upadl do křesla, přitom opakovaně požadovala vydání peněz, nejdříve částky 200,- Kč, pak 100,- Kč a vyhrožovala mu odcizením televizoru a vyhozením francouzských holí, které přitom poškozenému vzala, poté vzala ze stolu malý nožík a hrozila poškozenému, že jej bodne, načež poškozeného bodla do stehna pravé nohy, poškozený se přestal bránit a obviněná mu z kapsy na břiše vzala mobilní telefon zn. Siemens A50 se SIM kartou v celkové hodnotě 750,- Kč a dále peněženku, kterou prohledala a ze které vzala finanční hotovost ve výši 300,- Kč, a následně byt opustila, a poškozenému tak způsobila škodu v celkové výši nejméně 1.050,- Kč.
Obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., předeslala, že odvolací soud vycházel ze závěru, že obviněná žila nejméně jeden rok v domácnosti poškozené a musela vědět, že prsteny patří jí; i kdyby byla pravda, že prodejem prstenů chtěla opatřit prostředky na nákup věcí pro zatčeného M. K., nic to nemění na tom, že odcizila prsteny, o kterých věděla, že nepatří jí ani V. K. S tímto názorem nesouhlasila, odvolávajíc se na znalecký posudek o jejím dušením stavu, v němž bylo konstatováno, že její inteligence se nachází v pásmu podprůměru. Z toho vyvozovala, že nemusí být schopna správně pochopit meze, ve kterých jsou osoby odlišné od vlastníka oprávněny nakládat s vlastníkovou věcí, a to zejména za situace, kdy jednala na popud V. K., o kterém mohla přepokládat, že má souhlas matky prsteny zcizit. Podle jejího názoru jednala ve skutkovém omylu negativním, a proto jí nelze přičítat odpovědnost za trestný čin krádeže. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) posouzenému jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. vytkla, že soudy nehodnotily důkazy v souladu se zásadami uvedenými podle §2 odst. 6 tr. ř. Stěžejní pochybnosti shledávala v hodnocení výpovědi svědkyně V. G., jejíž výpověď nepotvrdila užití násilí ze strany dovolatelky, a v přiznání vysoké míry věrohodnosti výpovědi poškozeného. Upozornila na rozpor mezi výpovědí poškozeného a svědkyně V. G.; poškozený tvrdil, že dveře bytu zavřela obviněná, a svědkyně V. G. vypověděla, že dveře zavřel poškozený, což by vylučovalo, že došlo ke „strkání do vedlejšího pokoje“. Pochybnosti podle obviněné panují i ohledně bodnutí do pravého stehna nohy poškozeného. Poškozený je osobou, která se pohybuje za pomoci francouzských holí, jeho hybnost je tak výrazně omezena, stejně tak jako možnost jeho obrany proti fyzickému útoku. Pokud by se chtěla zmocnit jeho věcí, nemusela by použít nůž, protože poškozený měl být v okamžiku útoku v křesle a byl v podstatě bezbranný.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby sám rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. a), popř. písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně Nevyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné měla za to, že její výhrady směřovaly především do skutkových zjištění soudů. Ve vztahu ke skutku posuzovanému jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. zdůraznila, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že obviněná si přisvojila cizí věc, ke které neměla žádný vztah ani právo s ní disponovat. Byla si vědoma toho, že prsteny nepatří ani V. K., z jehož popudu jednala. Pokud prsteny následně prodala, musela si být vědoma toho (a byla si toho vědoma), že nakládá s nimi podle své vůle a zároveň, že je odnímá z dispozice oprávněného vlastníka. Pokud se v dovolání poukazuje na „intelekt obviněné“, a to v návaznosti na skutková zjištění soudu, který vychází ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, mohlo by se jednat o námitku směřující do trestní odpovědnosti a potažmo tak i důvodnosti vedeného trestního stíhání, pokud by ovšem nešlo o hodnocení znaleckého posudku, což je v podstatě obsahem námitky. Poukázala na znalecký posudek MUDr. F. Č., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z jehož závěrů vyplynulo, že obviněná netrpěla duševní chorobou v pravém smyslu, netrpěla jí ani v době spáchání trestných činů a je schopna účasti v trestním řízení. Pokud je poukazováno na její „nízký intelekt“, nezbývá než souhlasit s tím, že není duševně na tom tak, aby nevěděla, že nesmí zcizit cizí věc, a že by potažmo nevěděla, že prsteny, které odnesla z bytu, nejsou její a nejsou ani V. K. Měla tedy za to, že i takto koncipovaná námitka směřuje do hodnocení provedeného důkazu. Pokud jde o námitky dovolatelky ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestné činy porušování domovní svobody dle §238 odst. 1 tr. zák. a loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák., nezbývá podle ní než konstatovat, že v posuzované věci dovolatelka své námitky směřuje výlučně do oblasti skutkových zjištění. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání obviněné je ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který byl právně kvalifikován jako trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněná uplatnila výlučně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a tím i proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Chebu a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Plzni. Právě takovou povahu mají její výhrady, jestliže vytkla, že soudy nesprávně nahlížely na výpověď svědkyně V. G. a přecenily přesvědčivost výpovědi poškozeného B. S.
Ačkoli obviněná v dovolání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky tak uplatnila námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (neměla důvod proti poškozenému použít fyzického útoku a nože za situace, kdy tento byl v podstatě bezbranný, a mohla se tak zmocnit, čeho chtěla), a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustila. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 usnesení odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Způsob hodnocení důkazů rozhodně nevykazuje znaky jejich svévolného hodnocení. Výhrady obsažené v dovolání obviněné tvořily součást její obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně zevrubně vysvětlil, proč své závěry o vině obviněné stran tohoto skutku opřel zejména o výpověď poškozeného B. S., kterou podporovala i výpověď svědků M. T. a V. G., jakož i opatřené listiny (lékařské zprávy, protokol o ohledání místa činu). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a přesvědčivými je shledává i dovolací soud. Z výpovědi svědkyně V. G., jíž se obviněná dovolávala ku podpoře své obhajoby, vyplynulo toliko, že obviněná v rozhodné době poškozeného navštívila, vešla k němu do bytu; dveře podle ní zavíral poškozený, ale neslyšela, že by byly zamykány, a posléze vnímala, že poškozený „vyběhl na chodbu a křičel, že byl pobodaný a že mu něco vzala“ (č. l. 245). Tato výpověď tedy rozhodně nemohla zpochybnit závěr soudů o hodnověrnosti výpovědi poškozeného, sama okolnost, kdo dveře bytu zavřel, nic významného nevypovídá o jednání obviněné uvnitř bytu. Z výpovědi poškozeného však vyplývá, že k uzamčení dveří došlo až v průběhu pobytu obviněné v jeho bytě (č. l. 242) a v té době již byla svědkyně opět ve svém bytě, v důsledku čehož se k případnému zamykání nemohla ani vyjádřit.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněná v podstatě tvrdila, že jednala ve skutkovém omylu negativním, a proto jí nelze přičítat odpovědnost za úmyslný trestný čin krádeže. Tato námitka však nemůže obstát.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se ji zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.); v případě trestného činu krádeže tak zákon nestanoví, a proto je třeba úmyslného zavinění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné všechny uvedené zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody 5.900,- Kč (tj. škody nikoli nepatrné) také jednání obviněné, které spočívalo v tom, že klíči, které jí svěřil V. K. s tím, aby došla do bytu poškozené M. K., si tento byt odemkla, využila toho, že nebyl nikdo doma, a vzala zde nejméně tři zlaté prsteny, které následně ve společnosti V. K. prodala.
Obviněná nezpochybnila, že svým jednáním naplnila znaky trestného činu krádeže po stránce objektivní. Její výhrady, že s ohledem na svůj intelekt „nemusela být schopna správně pochopit meze, ve kterých jsou osoby odlišné od vlastníka oprávněny nakládat s vlastníkovou věcí, a to zejména za situace, kdy jednala na popud V. K., syna poškozené, o kterém mohla důvodně předpokládat, že má souhlas matky prsteny zcizit“ a že tedy jednala ve skutkovém omylu negativním, ve své podstatě směřovaly vůči existenci potřebného zavinění. Takové námitky byly součástí její dosavadní obhajoby (s jistou modifikací, poněvadž před soudem prvního stupně tvrdila, že se domnívala, že prsteny jsou majetkem V. K.) a již soud prvního stupně se touto námitkou zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal.
Soud prvního stupně v této souvislosti jako nevěrohodnou odmítl obhajobu obviněné, že se domnívala, že prsteny patří V. K. Poukázal na to, že se jednalo o prsteny dámské, obviněná věděla a sama to uváděla, že V. K. jako uživatel drog peníze neměl a tyto si opatřoval právě zcizováním a následným prodejem věcí v domě své matky, což vylučuje možnost, aby mohla obviněná předpokládat, že by tento měl ve vlastnictví nějaké prsteny. Nepřehlédl ani to, že podle sdělení obviněné tato žila v bytě poškozené nejméně jeden rok, znala chod domácnosti, osazenstvo bytu, musela vědět, kam poškozená prsteny, které běžně nosila, ukládá. Za podstatné označil skutečnosti, že obviněná odcizila prsteny, které jí nepatřily a zjevně nepatřily ani V. K., a tyto prodala. Na základě těchto okolností zcela opodstatněně námitku absence subjektivní stránky a tedy úmyslného zavinění neakceptoval.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí již reagoval konkrétně na námitku obviněné, opírající se o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že jednala ve skutkovém omylu negativním a nelze jí tedy přičítat odpovědnost za trestný čin krádeže (strana 3). V těchto souvislostech uvedl, že obhajoba obviněné nemůže obstát, poněvadž obviněná na tom není duševně tak, že by nevěděla, že nesmí zcizovat cizí věci, že by nevěděla, že prsteny, které z bytu odnesla, nejsou její a nejsou ani V. K. Ve shodě se soudem prvního stupně upozornil, že obviněná se v předmětném bytě zdržovala po delší dobu, znala věci osob v bytě žijících i jejich zvyklosti a ztotožnil se i s jeho závěry, na jejichž podkladě vyvozoval, že obviněná věděla, že není oprávněna s prsteny disponovat. Závěry odvolacího soudu jsou přiléhavé.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že o omylu skutkovém lze hovořit tehdy, jestliže pachatel měl nesprávnou představu o skutečnostech podmiňujících jeho trestní odpovědnost. Buď je neznal, nebo je naopak mylně předpokládal. Neznalost uvedených skutečností musí mít vliv na trestní odpovědnost, především pokud jde o takové formy zavinění, které vyžadují vědomí pachatele o nich. Skutkový omyl negativní nastane tehdy, jestliže pachatel nějakou skutečnost požadovanou pro naplnění znaků uvedených v trestním zákoně nezná nebo nezná okolnosti podmiňující jeho trestní odpovědnost. V takovém případě je podle trestněprávní nauky i praxe soudů vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin a za trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti (není vyloučena odpovědnost z nedbalé nedbalosti).
Ze zjištění soudů, pečlivě rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí, však rozhodně nevyplývá nic, na čem by bylo možné závěr o tzv. negativním skutkovém omylu založit. V jeho prospěch nesvědčí ani intelektové schopnosti obviněné, ani skutkové okolnost provázející spáchání jejího činu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. F. Č. vyplývá, že u obviněné jednak nebyly zjištěny žádné příznaky duševní choroby v pravém slova smyslu, ale nebyla u ní zjištěna ani mentální retardace. Byla zjištěna podprůměrná úroveň rozumových schopností se známkami značné výukové zanedbanosti, oslabení schopnosti koncentrace a výdrže pozornosti a též narušení morálně volních složek osobnosti ve smyslu dissociální poruchy osobnosti s rysy nestálosti, nezdrženlivosti, impulzivity. To ve svých důsledcích skutečně neznamená, že by obviněná nevěděla, že nesmí zcizit cizí věc, že by nevěděla, že prsteny, jichž se v bytě zmocnila, nepatří ani jí ani V. K., že jsou poškozené, která ji jejich prodejem nepověřila, a že s nimi nemůže nakládat jako s věcmi vlastními. Způsob jednání obviněné při činu ostatně znalec sám hodnotil jako racionální, v souladu s její osobností a s tímto hodnocením se ztotožňuje i dovolací soud. Nelze tedy než souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že obviněná jednala vědomě, že si byla dobře vědoma toho, že její jednání je protiprávní, že může být trestné, a byla nejméně srozuměna s tím, že svým jednáním jiné osobě způsobí škodu na jejím majetku, a že tedy jednala v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Je evidentní, že znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. svým jednáním naplnila jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné (jako celek) podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková