ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.917.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 917/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. července 2008 o dovolání obviněného M. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 6 To 623/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Tm 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. L. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 6 To 623/2007, kterým bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 1 Tm 5/2007. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným dvěma trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 2 T 154/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestních opatřeních ohledně spoluobviněných mladistvých R. L. a M. H.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. L. trestného činu loupeže pod bodem 1) rozsudku dopustil tím, že v přesně nezjištěnou večerní hodinu dne 31. 8. 2006 v M. B. v parku pod R. K. požadoval po M. B. vydání částky 300,- Kč, když tento odmítl, udeřil jej pěstí do obličeje a pokusil se jej kopnout do obličeje, avšak poškozený ustoupil, takže jej nezasáhl, a ze strachu šel rozměnit větší bankovku a peníze obviněnému vydal;
trestného činu loupeže pod bodem 2) tohoto rozsudku se měl jako spolupachatel dopustit spolu s mladistvými R. L. a M. H. tím, že dne 31. 8. 2006 po 21.00 hodině v M. B. na ul. gen. S. v blízkosti domu po předchozí dohodě, že okradou poškozeného M. B., tohoto strhli na zem, klekli si na něj a v době, kdy ležel obličejem k zemi, ze zadní kapsy kalhot mu odcizili peněženku s částkou 1.400,- Kč, z místa utekli, peníze si krátce na to rozdělili a užili pro svou potřebu.
Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá ne nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesouhlasil s právní kvalifikací skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a tvrdil, že toto jednání vykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že neměl úmysl zmocnit se cizí věci za použití násilí, vynucoval si pouze vrácení peněz, které poškozenému půjčil. Poškozený neměl předmětnou částku ani u sebe, jak vyplynulo ze spisového materiálu, a nemohl se tedy ani chtít zmocnit cizí věci. Dovolatel dále uvedl, že prokázaný dluh poškozeného vůči němu je třeba považovat za významný z hlediska naplnění materiální stránky, což odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nevyhodnotil. Zpochybnil věrohodnost poškozeného, poukazoval na skutečnost, že trpí trvalým abúzem alkoholu a toluenu, a namítal, že za takové situace lze mít pochybnosti o respektování požadavků obsažených v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a o správnosti zjištěného skutkového stavu. Za vadné považoval obviněný i právní posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině. Podle jeho přesvědčení měl být kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., poněvadž poškozený byl pod vlivem značného množství alkoholu a toluenu, navíc se jednalo o jeho známého, nebylo tedy důvodu použít proti němu násilí, stačilo mu pouze peněženku vytáhnout z kapsy a místo opustit. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc nově projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ve vztahu k oběma skutkům, u skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výlučně, obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Bruntále a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně hodnotily věrohodnost výpovědi poškozeného, v důsledku čehož nezjistily skutkový stav, o němž by nebylo důvodných pochybností.
Obviněný tak uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění [u skutku pod bodem 1) si vynucoval vrácení věci, aniž by měl v úmyslu se cizí věci za použití násilí zmocnit, u skutku pod bodem 2) vůči poškozenému násilí nepoužil, stačilo mu pouze peněženku vytáhnout z kapsy] vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Takto vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně vysvětlil, proč své závěry o vině obviněného opřel zejména o výpověď poškozeného a proč neuvěřil tvrzením a obhajobě obviněného. Odvolací soud s jeho závěry souhlasil a ani dovolací soud nemá důvod se od nich odchýlit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně pod bodem 1) výroku o vině jeho rozsudku, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., či zda toto jednání vykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Tato zjištění vyjadřují, že obviněný požadoval po M. B. vydání částky 300,- Kč, když tento odmítl, udeřil jej pěstí do obličeje a pokusil se jej kopnout do obličeje, avšak poškozený ustoupil, takže jej nezasáhl, načež poškozený ze strachu z obviněného a jeho možného dalšího útoku šel rozměnit větší bankovku a peníze obviněnému vydal.
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat jím kladený nebo očekávaný odpor. Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Zmocněním věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost volně s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Věci se zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Pro pachatele musí jít o cizí věc. Významné je též připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevyžaduje se ale, aby se pachateli podařilo tento úmysl také uskutečnit. Proto jde o dokonaný trestný čin loupeže i tehdy, když se pachateli nepodařilo zmocnit se cizí věci např. proto, že poškozený nic u sebe neměl (k tomu viz rozhodnutí č. 37/1970, 13/1976, 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).
Jestliže obviněný namítl, že skutková zjištění uvedená v rozsudku soudu prvního stupně nevystihují zákonné znaky skutkové postaty trestného činu loupeže, ale bylo by možné je posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zjevně mu nelze přisvědčit.
O trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. by mohlo jít tenkrát, užil-li by pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věc někdy v budoucnosti. Naproti tomu pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je charakteristické, že pachatel koná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Právě o takovou situaci však v posuzovaném případě šlo. Obviněný, veden záměrem bezprostředně získat od poškozeného peníze, které pro něj představovaly cizí věc, tyto po něm požadoval nejdříve slovně a po jeho odmítnutí jej k vydání peněz nutil za použití fyzického násilí, tj. úderem pěstí a snahou jej kopnout do obličeje. Obviněný tak „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“, jak dovodil soud prvního stupně. Správné jsou rovněž závěry soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky - zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální. Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost, posuzováno z hledisek kritérií §3 odst. 4 tr. zák., je zřetelně vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.). Přihlédnout je třeba nejen k intenzitě, jakou byl porušen zájem chráněný v ustanovení §234 tr. zák., ale také ke způsobu provedení činu, k intenzitě násilí užité vůči osobě a nezanedbatelnou okolností je i poznatek, že obviněný má sklony k páchání takového jednání, a v tomto ohledu pak není směrodatné, zda a že mu poškozený peníze též dlužil.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že skutková zjištění pod bodem 2) výroku o vině soudu prvního stupně byla též správně podřazena pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ani v tomto případě není pochybností o tom, že obviněný proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a že tak činil po předchozí dohodě společným jednáním s mladistvými R. L. a M. H. Jak již bylo uvedeno, pokud obviněný s tímto právním posouzením skutku nesouhlasil a domáhal se jeho právního posouzení jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., činil tak s odkazem na odlišná, pro něj příznivější skutková zjištění. Okolnost, že soudy provedené důkazy hodnotily způsobem odlišným od představ obviněného, neznamená, že právní posouzení jimi zjištěného skutku je vadné.
V konkrétním případě, vycházeje ze skutkových zjištění pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo možno skutek obviněného kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., jehož se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se ji zmocní, a čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě. Naplnění znaků této skutkové podstaty předpokládá, že pachatel se věci, kterou má poškozený u sebe nebo na sobě, zmocní, aniž by bylo užito násilí. Použití násilí, byť i jen velmi malé intenzity, proti poškozenému vylučuje posouzení takové jednání jako trestného činu podle 247 odst. 1 písm. d) tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).
Soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný věděl o tom, že poškozený má u sebe peníze, a proto se domluvil s mladistvými R. L. a M. H., že poškozeného M. B. „okradou“. Poškozeného povalili na zem, klekli na něho a ze zadní kapsy u kalhot mu přes jeho nesouhlas odcizili peněženku s hotovostí ve výši 1.400,- Kč. Sražení a následné přikleknutí poškozeného na zemi představují užití násilí, které vylučuje posouzení jednání obviněných jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Poškozený navíc jednoznačně o odnímání peněženky věděl, nesouhlasil s tím (viz strana 3 napadeného usnesení, kde odvolací soud správně připomenul výpovědi mladistvých, kteří uvedli, že se poškozený bránil), avšak s ohledem na užití fyzické síly ze strany obviněných tomu nemohl zabránit.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (jako celek) odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková