ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.929.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 929/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 4 To 64/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 T 510/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 1 T 510/2006, byl obviněný M. D. uznán vinným, že:
„dne 23. 4. 2006 kolem 18:30 hod. v H. u dětského hřiště před panelovým domem, kde si v tu dobu hrály nezletilé V. A. a M. S., vystoupil z nedalekého lesního porostu tak, aby jej obě nezletilé viděly, stáhl si kalhoty a obnažil svůj pohlavní úd, který uchopil oběma rukama a přímo před nezletilý, masturboval, na což obě nezletilé dívky reagovaly tak, že z dětského hřiště utekly“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §202 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Rozsudek soudu prvého stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 4 To 64/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
S tímto rozhodnutím obviněný (dále případně též „dovolatel“) nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. N. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř.
První z uvedených dovolacích důvodů obviněný spatřoval v tom, že bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti u hlavního líčení. Namítl, že v rozporu s ustanovením §209 odst. 1 tr. ř. mu nebylo umožněno, a to ani prostřednictvím předsedy senátu, klást svědkyni V. A. otázky, neboť byl během jejího výslechu vykázán z jednací síně, a tuto vadu soud prvého stupně nezhojil tím, že mu umožnil vyjádřit se k výpovědi svědkyně. Vyslovil přesvědčení, že tímto postupem mu okresní soud znemožnil jakkoli reagovat i na případné rozpory mezi její výpovědí učiněnou v přípravném řízení a před soudem.
V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů obviněný namítl, že trestní řízení je od počátku zatíženo celou řadou vad. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že se necítí být vinen vytýkanou trestnou činností, neboť v době upřesněné soudem prvého stupně se nacházel na jiném místě. Zdůraznil, že soud nereflektoval jeho návrh na výslech navržených svědků a byl zadržen na cestě od vlastní garáže do místa bydliště za situace, kdy se v prostoru nacházela řada cyklistů. Poukázal rovněž na prvé rozhodnutí okresního soudu, kterým byl zproštěn obžaloby a namítl, že v důsledku odvolání státního zástupce bylo toto rozhodnutí soudem druhého stupně zrušeno. Soud prvého stupně změnil své rozhodnutí, aniž by provedl jakýkoli důkaz, který by svědčil pro jeho vinu. Vyslovil přesvědčení, že celé řízení je zatíženo vadami, které popírají právo obviněného na spravedlivý proces.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud obě rozhodnutí, kterými byl uznán vinným a byl mu uložen trest, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Je vhodné připomenout, že se jedná již o druhé rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým v této věci bylo rozhodnuto o odvolání. V prvém případě Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 4 To 311/2007, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek, jímž byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc (soudu I. stupně – doslovně) Okresnímu soudu v Hodoníně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.]. Obdobně shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., na základě kterého lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z této zákonné citace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Odvolání obviněného bylo zamítnuto až poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle §256 tr. ř. je jako nedůvodné zamítl. Už z toho je zřejmé, že procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu; proto ani nemohlo dojít k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Za této situace bylo možné dovolání podat jen v druhé z uvedených alternativ, tedy byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvého stupně, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 2029).
Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatnil námitky, které nelze podřadit pod něj, ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Jedná se mj. o výhrady procesního charakteru, kterými opakovaně brojil proti blíže nespecifikovaným vadám, které „… měly za následek nesprávný další postup, např. při mém údajném zadržení a ztotožnění svědkyněmi, nebo porušení mých práv na spravedlivý proces v samotném řízení před soudem“.
Námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy (např. že údaj vymezující čas skutku není přesný, či že všechny popisy pachatele byly vyhotoveny až poté, co jej dívky spatřily) a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku.
Argumentaci dovolatele lze přisvědčit pouze v tom, že již v rámci písemného odůvodnění odvolání (č. l. 129 až 131 spisu) nabízel provedení dalších důkazů, a to výslech I. D., M. H., M. S. a V. A., avšak soud druhého stupně se k tomuto návrhu blíže nevyjádřil. Závěry o jeho vině jsou však postaveny na výpovědích svědkyň M. S. a V. A., které pachatele na místě činu usvědčily. Procesně relevantní výpověď nezletilé svědkyně M. S. z přípravného řízení byla u hlavního líčení přečtena v souladu s ustanovením §102 odst. 2 tr. ř. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 29. 5. 2007, č. l. 101 spisu) a svědkyně V. A. byla vyslechnuta u hlavního líčení dne 25. 4. 2007 (č. l. 97 p. v. spisu). Z těchto důvodů nebylo možné případným provedením výslechů I. D. a M. H. zvrátit obsah usvědčujících výpovědí nezletilých svědkyň, nehledě na to, že uvedená námitka je jen polemikou s tím, v jakém rozsahu bylo provedeno dokazování.
Tento závěr nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu, který stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Do ústavně právní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů (k tomu srov. přiměřeně jeho usnesení ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. IV. ÚS 772/2005).
Konkrétní situace s požadavky vyslovenými Ústavním soudem zjevně koresponduje; soudy obou stupňů při zjišťování skutkového stavu nezískaly a posléze ani nepoužily žádný důkaz v rozporu s procesními předpisy a provedené důkazy svévolně nehodnotily. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by jeho dovolání musel odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však uplatnil další dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o který lze dovolání opřít, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Zákon v citovaném ustanovení předpokládá, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno v rozporu se zákonem, ač měla být přítomnost obviněnému umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle první věty tohoto článku má totiž každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Tento dovolací důvod je naplněn také tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak proběhlo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle §209 odst. 1, věta druhá, tr. ř. vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením §209 odst. 1, věta třetí, tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní, ani klást svědkovi otázky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, sešit 8, T 722.).
K předmětné námitce je vhodné nejprve uvést, že podle §209 odst. 1, věta druhá, tr. ř. je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Z ustanovení §209 odst. 1, věta třetí, tř. ř. plyne, že obviněný po návratu do jednací síně musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Otázku nutnosti ochrany svědka v hlavním líčení řeší soud samostatně a podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obviněného z jednací síně podle §209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a je nutné přihlédnout zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobním vlastnostem obviněného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat atd. (srov. shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).
Z uvedených zásad je patrné, že nejsou jednoznačná kritéria pro to, kdy je možné použít postup podle §209 tr. ř., ale je vždy nutné uvážit, jak vážná či důvodná je obava, že v přítomnosti obviněného svědek nevypoví pravdu nebo vyvolá z podaného svědectví hrozbu újmy na zdraví či jiného vážného nebezpečí. Důvodnost takové obavy je nutné posuzovat podle konkrétních okolností, z nichž jsou vztahy svědka k obviněnému nebo jejich předchozí vzájemné negativní kontakty zřejmé, a tedy současně i to, o jak vážný důvod za dané situace jde. Podle zjištěných konkrétních podmínek je nutné posuzovat na jedné straně důvodnost ochrany svědka a na straně druhé dbát minimalizace omezení práv obhajoby.
Vykázání obviněného z jednací síně lze v praxi považovat za nezbytné opatření zejména u svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu nebo že nebude schopen vypovídat vůbec. Toto opatření podle §209 odst. 1 tr. ř. je možné jen na dobu výslechu svědka, u něhož k tomu byl shledán důvod, a obviněnému musí být umožněn návrat do jednací síně ihned po skončení výslechu takového svědka.
Pokud obviněný v podaném dovolání uplatnil námitku týkající se nesprávného použití §209 tr. ř. při hlavním líčení, jde o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v uvedeném směru opodstatněné; shledal však, že tomu tak není.
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že rodiče svědkyně V. A., před výslechem svědkyně požádali soud, aby jejich dcera jako osoba mladší osmnácti let byla vyslechnuta u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2007, č. l. 97 p. v. spisu). Soud prvého stupně se po této informaci rozhodl, že provede výslech jmenované svědkyně odděleně, tedy v nepřítomnosti obviněného, a po dobu jejího výslechu vykázal obviněného z jednací síně.
Takovému postupu nalézacího soudu nelze ničeho vytknout. S ohledem na okolnosti projednávaného případu, zejména se zřetelem na věk jmenované svědkyně, která v době konání hlavního líčení dosáhla patnácti let a jednoho měsíce, na charakter skutku, o němž měla svědkyně vypovídat, existovala důvodná obava, že by svědkyně v přítomnosti obviněného nevypověděla pravdu, příp. by jí mohla hrozit újma na zdraví, a to újma psychická.
Vedle okolností odůvodňujících postup soudu podle §209 odst. 1 tr. ř. je třeba zdůraznit, že v hlavním líčení, ve kterém byla svědkyně V. A. vyslechnuta, měly strany trestního řízení, tedy i obviněný, rovné postavení. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 98 spisu), obviněný byl poté, co se vrátil do jednací síně, seznámen s obsahem výpovědi této svědkyně a mohl jí také prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Tohoto práva však nevyužil a kromě jiného prohlásil, že „Je těžko se vyjadřovat k něčemu, když ten člověk odmítá být přítomen a být konfrontován, … je to sice nezletilá osoba, ale není za své jednání zodpovědná trestně, ona může cokoli říkat, cokoli dělat a nic se nestane“.
Soud druhého stupně se tímto postupem okresního soudu zabýval v rámci námitky uplatněné obviněným v odvolání a shledal jej s ohledem na povahu věci správným. V odůvodnění svého usnesení uvedl (srov. stranu 2), že „… pokud se týká výslechu svědkyně A., rozhodl předseda senátu o vykázání obžalovaného z jednací síně po dobu výslechu této svědkyně ve smyslu §209 odst. 1 tr. ř., po návratu obžalovaného do jednací síně ho však seznámil s obsahem výpovědi svědka tak, aby se k obsahu výpovědi mohl obžalovaný vyjádřit, stejně jako k dalším provedeným důkazům“.
Lze proto uzavřít, že pokud soud prvního stupně za uvedených podmínek postupoval podle §209 odst. 1 tr. ř., neporušil žádné ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a neporušil ani právo obviněného na řádnou obhajobu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Marie Slaná