ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.950.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 950/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 41/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 5/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 46 T 5/2002, byl obviněný uznán vinným v bodě a) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., a v bodě b) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy a za sbíhající se dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 28 T 30/1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 3 To 115/1999, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 28 T 30/1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 3 To 115/1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli v rozsudku vyjmenovaní poškození odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 41/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr ř. zrušil z podnětu odvolání napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného uznal vinným, že:
„v úmyslu přisvojit si svěřený majetek poté, co v měsíci dubnu 1996 získal majoritu ve společnosti U. p. a n. p. K., a. s., a předsedou představenstva mu byla dne 18. 4. 1996 vystavena plná moc k zastupování této společnosti v plném rozsahu, včetně podpisového práva k účtům společnosti, přistoupil k organizovanému masivnímu rozprodeji majetku společnosti, a to výrobních linek a dalšího strojního zařízení, kancelářského zařízení, materiálových zásob, zboží a dalších věcí a takto do 31. 5. 1996, kdy majoritní podíl akcií převedl na další osobu, rozprodal firmě M. – P. K. L., truhlářské výrobky a další zboží ve fakturační hodnotě 256.008,40 Kč, firmě F., s. r. o., nábytkářské výrobky ve fakturační ceně 2.942.418,10 Kč, firmě H.-P., s. r. o., nábytkové dílce a další zboží v ceně 1.774.472, 40 Kč, firmě L. – t., l. s. r. o., suroviny a nábytkářské výrobky za částku 1.036.330,- Kč, svému bratru J. V. osobní automobil zn. Škoda a vozík za osobní automobil za částku 23.790,- Kč, společnosti Z. I. J., dřevotřísku a další materiál za 1.298.657,65 Kč, společnosti L., s. r. o., nářadí, počítače a další věci za 2.608.228, 70 Kč, a společnosti B., s. r. o., soubor truhlářských strojů ve fakturační ceně 33.050.849, 20 Kč, která však nebyla uhrazena, přičemž z takto přijatých plateb na hotovosti získaných rozprodejem majetku U. a. s. si ponechal částku nejméně 9.939.905,25 Kč, když tyto finanční prostředky nepředal do poklady společnosti, dále si rovněž ponechal částku 100.000,- Kč, kterou získal za pronájem dopravních prostředků, ve svůj prospěch také odčerpal hotovost z pokladny společnosti, a to částku 1.049.417,20 Kč, 352,30 slovenských korun a 0,13 DEM, vybral také částku 960.000,- Kč z účtu společnosti u I., a. s., a částku 366.000,- Kč z účtu H. C., a. s., přičemž z tohoto pouze částku 400.000,- Kč použil na výplatu mezd a zbývající takto získanou finanční částku 12.015.322,40 Kč použil zcela ve svůj prospěch ke škodě U. a. s.“.
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a za něj a za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. a pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 28 T 30/1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 3 To 115/1999, který nabyl právní moci téhož dne, mu uložil podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Současně soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. 28 T 30/1998, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 3 To 115/1999, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody odvolací soud nerozhodoval.
Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. F. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný v prvé řadě uvedl, že si je vědom toho, že v rámci dovolání se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, ani přehodnocení provedeného dokazování; ohledně těchto otázek je proto rozhodnut, že podá podnět ke stížnosti pro porušení zákona. K uplatněnému dovolacímu důvodu pak namítl, že skutek není možné považovat za trestný čin, a pokud ano, tak jej nelze kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry. Skutek popsaný ve výrokové části rozsudku totiž neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty, a to zejména znak „přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena“ a „způsobení škody na cizím majetku“. V této souvislosti namítal, že podle zjištění soudu jednal na základě plné moci, která mu byla udělena předsedou představenstva společnosti U. K., a. s., nikde se však nehovoří o tom, že by tuto plnou moc přijal. Zároveň namítl, že mu nebyly svěřeny žádné majetkové hodnoty, neboť jednal pouze na základě plné moc podle §31 a násl. občanského zákoníku. K otázce přijetí, platnosti a způsobu naplňování plné moci nebylo vedeno žádné dokazování, ačkoliv jde o skutečnost významnou pro posouzení naplnění pojmu přisvojení cizí věci nebo jiné hodnoty jemu svěřené. Nebylo ani řečeno, že by jednal proti vůli vlastníka. Dále poukazoval na skutečnost, že byl po určitou dobu majoritním vlastníkem společnosti, tudíž by vlastně způsobil škodu sám sobě; kladl si proto otázku, zda v tomto případě mohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, tedy zda byl naplněn úmysl trvale si peníze ponechat a obohatit se.
Úmysl obohatit se podle názoru obviněného z provedeného dokazování nevyplývá. Nepředání finančních prostředků do pokladny podniku samo o sobě nemůže znamenat, že by měl úmysl peníze nevrátit. Odkázal přitom na judikát Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, publikovaný pod č. 54/1967 – II. Sb. rozh. trest. Je proto přesvědčen, že za této situace měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a provést dokazování k subjektivní stránce trestného činu. Také se měl zabývat otázkou promlčení, protože trestná činnost bylo spáchána v roce 1996.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), „aby se Nejvyšší soud ČR uvedenou věcí zabýval a pokud dospěje k závěru, že dovolání je důvodné, nechť uloží Vrchnímu soudu v Olomouci, aby se předmětnou věcí v naznačeném směru dále zabýval“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že důvodnosti uplatněné argumentace nelze přisvědčit. Zdůraznila především, že udělení plné moci je ve smyslu obecné právní úpravy podle §31 a násl. občanského zákoníku jednostranný právní úkon, a to na rozdíl od dohody o plné moci ve smyslu §23 občanského zákoníku, bez které by k prve uvedenému právnímu úkonu zmocnitele vůči zmocněnci vůbec nemohlo dojít. Předmětné zmocnění se tedy stalo okamžikem jeho udělení v předepsané formě ze strany zmocnitele právně perfektním, přičemž z jeho písemného vyhotovení je navíc ještě zřejmé, že bylo ze strany dovolatele přijato a pravost podpisů zmocněnce a zmocnitele byla opatřena notářskou ověřovací doložkou.
Státní zástupkyně dále uvedla, že právní závěr o tom, zda dovolatel přisouzeným způsobem jednal v postavení zmocněnce, nemůže být zpochybněn ani v této souvislosti se nabízející úvahou, zda se zmocnitel Ing. P. N. v rozhodné době (tj. ke dni 18. 4. 1996) nacházel ve funkci předsedy představenstva U. K., a. s., a tedy zda jednal v postavení jejího statutárního orgánu legitimovaného k udělení předmětného zmocnění. Podle zápisu z valné hromady uvedené akciové společnosti ze dne 15. 4. 1996 na tuto funkci společně s dalšími členy představenstva P. K. a A. J. rezignoval. V návaznosti na to pak nelze akceptovat tu část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle které není rozhodné, zda uvedená valná hromada akciové společnosti proběhla a zda došlo k rezignaci jejího stávajícího představenstva, neboť obviněný se po zakoupení majoritního balíku akcií prokazoval předmětnou plnou mocí a subjekty, se kterými jednal, tuto skutečnost respektovaly (viz odůvodnění rozsudku na č. l. 108 zdola). Taková úvaha sice vyvolává pochybnost o tom, zda se vůbec dotýká diskutované problematiky znaku „svěření“, či zda nesměřuje k možnosti právního posouzení jednání obviněného jakožto podvodného. Na straně druhé zůstává podstatným, že ani taková změna údaje zapisovaného ve smyslu §28 odst. 1 písm. e) obchodního zákoníku (viz zákon č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 1996) nemohla mít konstitutivní účinky ve smyslu §27 odst. 2 obchodního zákoníku v témže znění, pokud by v předmětné veřejné evidenci nebyla formálně zaznamenána. Podle internetové podoby úplného výpisu z Obchodního rejstříku, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, vystupoval Ing. P. N., v postavení předsedy představenstva předmětné akciové společnosti v období od 12. 4. 1996 do 18. 9. 1996 a pokud obviněnému udělil dne 18. 4. 1996 plnou moc k zastupování, pak jednal v souladu se svým oprávněním statutárního orgánu a tedy předmětné zmocnění bylo uděleno zcela legitimním způsobem. Zabývá-li se dovolatel dále otázkou rozsahu takto uděleného zmocnění a na tomto podkladě rozvíjí úvahu, zda jeho případné jednání z mezí předmětného zmocnění vybočující, lze spojovat se zamýšlenými právními účinky, pak je třeba důvodnost takové úvahy odmítnout a odkázat na znění plné moci ze dne 18. 4. 1996, která mu byla udělena k zastupování a. s. U. K. v plném rozsahu, a to včetně podpisového práva na všechny účty společnosti a manipulace s nimi, a tedy bez jakéhokoliv omezení. Přehlédnout dále nelze ani tam vyjádřený účel zmocnění, spočívající v řádném zajištění činnosti společnosti do doby jmenování nového představenstva a dále výslovně vyjádřenou skutečnost, že plná moc se vztahuje na všechny úkony, ke kterým je oprávněn předseda představenstva.
K další námitce obviněného, zda jeho jednání lze označit za přisvojení si cizí věci, státní zástupkyně poznamenala, že i přes jím namítaný majoritní podíl (konkrétně 69,89%) ve shora uvedené akciové společnosti zůstává rozhodným, že mu její majetková podstata nenáležela zcela a tedy že se jeho jednání dotýkalo i zbývajících akcionářů společnosti (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 40/2004). Pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry by dokonce nezabránilo ani jeho případné postavení jediného společníka, způsobil-li by jednáním ve smyslu §248 tr. zák. škodu na majetku takové obchodní společnosti, neboť by i za takové okolnosti jednal proti majetku právního subjektu s odlišnou právní subjektivitou než je ta, která odpovídá jeho právnímu postavení fyzické osoby. Přitom v takovém případě by bylo zapotřebí prve uvedenou okolnost zkoumat z hlediska naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu.
Za daného stavu věci státní zástupkyně považovala dovolatelovo likvidační jednání na úkor poškozené akciové společnosti za odporující nejen vůli vlastníka předmětné akciové společnosti, ale především za jednání v rozporu s účelem svěření jejích majetkových hodnot určených k podnikání (viz shora citované znění plné moci ze dne 18. 4. 1996), pokud v období od 18. 4. 1996 do 31. 5. 1996 nejen převedl svůj majoritní podíl na problematického holandského podnikatele O. J. K., ale veškerý výrobní a kancelářský inventář, materiálové zásoby, hotové výrobky a další hmotné zázemí společnosti rozprodal a částky takto získané si až na nepodstatnou výjimku ponechal ve své dispozici. K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry totiž postačí přisvojení (si cizí svěřené věci) a tedy získání možnosti trvalé dispozice s (uvedeným) předmětem svěření, nikoliv však opatření prospěchu sobě, popř. někomu jinému (odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
K poslední v dovolání uplatněné námitce promlčení trestního stíhání státní zástupkyně konstatovala, že za situace, kdy byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., spadajícím ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., účinného v době skutku, pod desetiletou promlčecí lhůtu, a kdy mu bylo sděleno obvinění dne 4. 2. 2000, se nelze domnívat, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání nepřípustně.
S ohledem na uvedené argumenty státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatelem uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil v zásadě relevantní argumenty, kterými se sice Nejvyšší soud zabýval, avšak shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu podaného dovolání je významná především otázka, zda obviněný skutkem, jak byl zjištěn soudy (a nakonec popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu), naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
V obecné rovině je proto vhodné nejprve uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty formální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Pro trestní odpovědnost podle §248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3 tr. zák.), které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky tohoto trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Platí tedy, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je totiž skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Dovolatel namítl, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu, a to znak „přisvojení cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která mu byla svěřena“ a „způsobení škody na cizím majetku“. Ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně však vyplynulo, že obviněnému byla udělena plná moc dne 18. 4. 1996 k zastupování společnosti v plném rozsahu včetně podpisového práva k účtům společnosti a manipulace s nimi, tedy bez jakéhokoliv omezení. Účelem zmocnění bylo řádné zajištění činnosti společnosti do doby jmenování nového představenstva. Konečně byla v plné moci výslovně vyjádřena skutečnost, že se vztahuje na všechny úkony, ke kterým je oprávněn předseda představenstva (srov. č. l. 6668 spisu). Takto svěřený majetek společnosti začal obviněný hned poté, co vyhlásil celozávodní dovolenou na dny 15. 4. 1996 až 9. 5. 1996, rozprodávat, včetně výrobních linek, strojního zařízení, kancelářského vybavení, materiálových zásob, zboží a dalších věcí. Peníze získané prodejem tohoto majetku (znalec zjistil, že jejich cena byla stejná nebo vyšší než cena uváděná v inventárních soupisech) však nevložil do pokladny společnosti ani na její účty, z nichž naopak všechny prostředky vybral. Takto popsaným jednáním si přisvojil věci nebo jiné majetkové hodnoty, které mu byly svěřeny, a způsobil škodu na cizím majetku.
Pokud dovolatel brojil proti plné moci, která mu byla udělena předsedou představenstva společnosti U. K., a. s., především pak proti tomu, že nebylo náležitě zkoumáno přijetí této plné moci, její platnost a způsob naplňování, je nutno uvést (v zásadě v souladu s vyjádřením státní zástupkyně), že udělení plné moci podle §31 a násl. občanského zákoníku je jednostranný právní úkon zmocnitele, kterým prohlašuje vůči třetí osobě, resp. třetím osobám, že zmocnil jinou osobu jako zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 356/2000). Navíc podle jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 360/2006 je nutné rozlišovat mezi dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné moci (zastoupení či zmocnění). Zatímco pro uzavření dohody o plné moci (zastoupení či zmocnění) zákon nepředepisuje určitou formu, plná moc musí být v případech uvedených v ustanovení §31 odst. 4 občanského zákoníku udělena písemně. K této námitce dovolací soud ještě dodává, že obviněný následným jednáním po udělení plné moci stvrdil, že s jejím udělením souhlasí.
Také námitka dovolatele, že pokud byl majoritním akcionářem společnosti, nemohl způsobit škodu na cizím majetku, je lichá. Akciová společnost je ryze kapitálovou společností, její existence není vázána na osoby společníků ani na jejich osobní majetek, naopak majetek společnosti a osobní majetek společníků je zde oddělen, společníci za závazky společnosti neručí. Již z povahy této obchodní společnosti nelze uzavřít, že pokud byl obviněný majoritním akcionářem společnosti, nemohl způsobit škodu na cizím majetku.
Další výhradou uplatněnou obviněným v dovolání bylo tvrzení, že nemohl naplnit subjektivní stránku trestného činu, neboť pouhé nepředání finančních prostředků do pokladny společnosti nemůže být kvalifikováno jako jejich zpronevěra. K tomu je zapotřebí uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění dovolatele rovněž podrobně zabývaly a dospěly k závěru, že jednal úmyslně (ve formě úmyslu přímého), protože svým jednáním chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Odvolací soud závěry soudu prvého stupně doplnil konstatováním, že jednání dovolatele se vyznačovalo plánovitostí a promyšleností (str. 17 odůvodnění rozsudku). Obviněný od samého počátku protiprávního jednání neměl žádný zájem pokračovat ve výrobě, jeho cílem naopak bylo rozprodat majetek a získat pro sebe finanční prostředky. V době celozávodní dovolené se snažil maximálně omezit vstup ostatních osob do objektu a nechal jej hlídat svoji ochrankou. Ode dne 25. 4. 1996 také prakticky nebylo vedeno žádné účetnictví společnosti, vystavené faktury byly vypsány buď ručně nebo na psacím stroji odlišně od standardního účetního programu společnosti, k dispozici nebyl ani žádný účetní doklad o vlastním vnitřním zaúčtování úbytku majetku společnosti. Tato a další skutková zjištění podrobně rozepsaná v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tak jednoznačně svědčí o přímém úmyslu obviněného podle §4 písm. a) tr. zák.
K poslední námitce obviněného týkající se promlčení trestního stíhání je třeba konstatovat, že taková námitka nemůže být (vzhledem k její ryze procesní povaze) subsumována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině by sice bylo možné podřadit ji pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, a proto není zapotřebí uvedenou výhradou se blíže zabývat. Jen pro úplnost a na okraj věci je vhodné poznamenat, že by jí stejně (z důvodů přesně vymezených již ve vyjádření státní zástupkyně – srov. shora) nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Obviněný byl totiž uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., spadajícím ve smyslu §67 odst. 1 písm. b) tr. zák., účinného v době spáchání skutku, pod desetiletou promlčecí lhůtu. Podle §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudce směřujícími k trestnímu stíhání pachatele. Jestliže tedy obviněnému bylo dne 4. 2. 2000 sděleno obvinění, došlo k přerušení promlčecí doby a začala běžet nová promlčecí doba.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci jednání dovolatele za správnou. Soud druhého stupně na základě dokazování provedeného především soudem prvního stupně posoudil popsané protiprávní jednání obviněného v souladu se zákonem jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., když shledal naplnění všech znaků skutkové podstaty (základní i kvalifikované) jak po stránce formální, tak po stránce materiální.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a