ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.994.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 994/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2008 o dovolání obviněného T. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 416/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 814/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 2 T 814/2003, byl obviněný T. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 15 T 548/2004, a účastenství ve formě pomoci na dokonaném trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 15 T 20/2004, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 123/2006, podle §250 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 15 T 548/2004, a z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 15 T 20/2004, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 4 To 123/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že v průběhu měsíců ledna až března 2002 včetně na území celé České republiky v různých periodikách, a to S., T. d., P. d., Z. i., M. f. D., P., I. a dalších, v jejich inzertních rubrikách „zaměstnání nabízí“, nechal vytisknout inzerát, v němž nabízel domácí práce, a to nadepisování obálek s týdenním výdělkem 4.500,- Kč s tím, že informace za ofrankovanou obálku poskytne pan B., B., H., zájemcům poté sliboval domácí práci s výdělkem, přičemž za sdělení dalších podrobností vyžadoval zaslání částky 100,- Kč, případně 150,- Kč, za sdělení informací na dobírku, ačkoliv věděl, že žádnou práci nenabízí, že se jedná o podvodné vylákávání nepatrných finančních částek od jednotlivých zájemců, jejichž důvěru ve zprostředkování práce zneužil, neboť zájemcům sděloval, aby postupovali jako on, přičemž na takto zveřejněné inzeráty se mu ozvalo nejméně 352 v rozsudku konkretizovaných zájemců z celé České republiky, od nichž postupně od února 2002 do konce května 2002 včetně vylákal celkovou částku nejméně 39.050,- Kč a tuto částku představující výši škody použil pro svoji potřebu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný T. B. odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 7 To 416/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný T. B. byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců; podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky.
Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel připustil, že na základě své vlastní zkušenosti zadával v periodickém tisku inzeráty a zájemcům, kteří se přihlásili, sdělil, že činnost, kterou nabízí, nelze považovat za podvod ani za pyramidovou hru, ale že se jedná o rozšiřování reklamy, tj. o adresování a rozesílání obálek s informačními letáčky české firmy, což také po zaplacení částek 100,- Kč, resp. 150,- Kč, na dobírku jako službu zájemcům provedl, tzn. sdělil jim informace týkající se rozšiřování reklamy a jak mají s těmito informacemi nakládat. Podávání inzerce ani sdělení občanům, že si mohu vydělat peníze rozšiřováním reklamy a rozesíláním informačních letáčků, není podle něj trestné. Tvrdil, že zájemci nebyli nikým nuceni, aby tento typ činnosti přijali, jednali o své svobodné vůli a v žádném případě nepostupovali na základě jeho podvodného jednání. V případě nespokojenosti se na něj mohli obrátit a poznamenal, že v několika případech jim také vyhověl. Připomněl, že většina ze 71 slyšených svědků si s odstupem času na jeho jednání nepamatovala, případně potvrdili toliko jen některé okolnosti, brali to jako recesi, nikoliv jako podvodné jednání. Vytkl, že soud nebral v úvahu ani nemalé finanční prostředky, které musel vynaložit na podávání inzerátů, cestovné, telefonování, poštovné, kopírování, a že nebyli vyslechnuti všichni poškození, kteří by neměli důvod vypovídat, že je podvedl. Za správný nepokládal ani výrok o náhradě škody, neboť nedošlo k vyslechnutí všech svědků a u těch, kteří vyslechnuti byli, nejméně ve dvaceti případech výslovně náhradu škody nepožadovali.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označil námitky obviněného za nedůvodné. Pokud obviněný tvrdil, že se žádného podvodného jednání nedopustil, a považoval dokonce za zcela normální, že za částky pohybující se mezi 100,- a 150,- Kč rozesílal dalším občanům místo materiálů k domácí práci (rozesílání reklamních zásilek) návod, jak stejným podvodným způsobem získat obdobné částky od jiných podvedených občanů, pak podle něj zjevně anuloval rozdíl mezi oběma fázemi jeho kontaktu se zájemci. V první fází nabídl občanům, kteří reagovali na jeho inzerci, domácí práci způsobem, jenž působil na zájemce natolik solidním dojmem, že zasílali finanční prostředky v představě, že jim za ně obviněný jako ekvivalent nabídne příležitost k čestnému výdělku. Dokonce je výslovně ujišťoval, že to, co jim nabízí, nelze považovat za podvod. Místo toho naopak dostali návod, jak se dopouštět vůči dalším občanům stejného protiprávního jednání, jakého se on dopustil vůči nim. Lze souhlasit s obviněným, že podávání inzerátů (za dané situace) samo o sobě trestné není, ovšem do rozporu se zákonem se dostal obviněný tím, jakým způsobem korespondoval s osobami, které na inzeráty odpověděly. Není možno mu přisvědčit v tom, že soud při rozhodování věci nedbal na náklady, které údajně při páchání trestné činnosti musel vynaložit – soud prvního stupně se k této otázce zcela správně vyjádřil v rozsudku na str. 8 verte, poslední odstavec. Za stejně nedůvodnou pokládal i výhradu dovolatele, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl o náhradě škody – zde lze odkázat na poslední odstavec odůvodnění rozsudku na str. 9. Správnost rozhodnutí o náhradě škody ostatně konstatoval i odvolací soud. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný tvrzením, že se nedopustil podvodného jednání, zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody v celkové výši 39.050,- Kč (tj. škody nikoli malé), také podvodné jednání obviněného, které spočívalo v tom, že v různých periodikách, a to S., T. d., P. d., Z. i., M. f. D., P., I. a dalších, v jejich inzertních rubrikách „zaměstnání nabízí“, nechal vytisknout inzerát, v němž nabízel domácí práce, a to nadepisování obálek s týdenním výdělkem 4.500,- Kč s tím, že informace za ofrankovanou obálku poskytne pan B., B., H., zájemcům poté sliboval domácí práci s výdělkem, přičemž za sdělení dalších podrobností vyžadoval zaslání částky 100,- Kč, případně 150,- Kč, za sdělení informací na dobírku, ačkoliv věděl, že žádnou práci nenabízí, že se jedná o podvodné vylákávání nepatrných finančních částek od jednotlivých zájemců, jejichž důvěru ve zprostředkování práce zneužil, neboť zájemcům sděloval, aby postupovali jako on, přičemž na takto zveřejněné inzeráty se mu ozvalo nejméně 352 zájemců z celé České republiky, vylákanou částku pak použil pro svoji potřebu.
Obviněný namítl, že se žádného podvodného jednání nedopustil, poněvadž podávání inzerce, o což podle něj v posuzovaném případě šlo, není trestné. Za trestné nepovažoval ani to, že zájemcům za částky 100,- Kč, příp. 150,- Kč, sdělil, že si mohou vydělat peníze v případě, že budou rozšiřovat reklamu a rozesílat obálky s informačními letáčky. Argumentoval, že nikdo nebyl k ničemu nucen ani jím ovlivňován, za informace zájemci platili o své svobodné vůli. Námitky obviněného však nemohou obstát.
Nejvyšší soud připomíná, že omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a za uvedení v omyl jsou judikaturou považovány situace, kdy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. Podstatné skutečnosti pak zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé stráně - poškozenému známy, k tomu, že k plnění poškozeného by nedošlo. O takovou situaci se jednalo i v posuzované věci.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soud prvního stupně správně upozornil na zjištění, že obviněný inzeroval v rubrikách nabízejících práci možnost práce doma – nadepisování obálek s možností vysokého týdenního výdělku, za ofrankovanou obálku pak zájemcům zaslal dopis, v němž uváděl, že práce spočívá v rozšiřování reklamy – adresování a rozesílání obálek s informačními letáčky české firmy. V tomto dopise dále požadoval zaslaní částky 100,- Kč na jeho adresu a ústřižku složenky osvědčující tuto platbu, popř. sliboval zaslání materiálů na dobírku za částku 150,- Kč. Znění obsahu inzerátů považoval soud (stejně jako řada poškozených) za nabídku práce, která měla spočívat v tom, že zájemce bude např. nadepisovat a rozesílat obálky pro nějakou firmu, přičemž by za takovou práci pobíral mzdu. Oprávněná očekávání zájemců však nebyla naplněna, neboť jim obviněný zaslal kopii reklamního letáku a instrukce, které však neobsahovaly informace týkající se nadepisování a rozesílání (např. kdy a kam má být zasíláno, seznamy adres apod.). Slibovaná práce měla spočívat v tom, že zájemci namnoží obviněným zaslaný materiál, dají si stejný inzerát na práci a pak na adresy takto získaných zájemců zašlou za ofrankovanou obálku stejné informace, jaké získali od obviněného, a za následně uhrazenou platbu by jim poslali reklamní leták a instrukce k distribuci. Podle soudu se rozhodně nejednalo o seriozní nabídku domácí práce, za niž se snažil obviněný svoji činnost vydávat. Připomněl, že obviněný nebyl nikdy v kontaktu s osobou pana D., pro kterého měl distribuovat letáky. Cílem jeho jednání nebylo rozšiřování informace o produktu obsaženém v letáku, ani dobrodiní konané pro jiné nezaměstnané, ale výlučně vylákávání peněz od poškozených pod nepravdivou záminkou, že nabízí práci domů, ačkoliv nabízel pouze návod, jak v takovém podvodném jednání pokračovat a vydělávat si jím (strana 8 p. v.).
Přiléhavě pak soud prvního stupně shrnul, že obviněný v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. poškozené uvedl v omyl tím, že jim nabízel – ať už v inzerátech v rubrikách „zaměstnání hledají“ či posléze v informačním letáku, který jim zasílal za ofrankovanou obálku, domácí práci – nadepisování obálek, přičemž jim sliboval, že po zaplacení požadovaného finančního obnosu jim poskytne instrukce a materiály, které měli dále distribuovat, ale již jim neuvedl a tedy jim zamlčel závažnou skutečnost, že žádnou práci ve skutečnosti není oprávněn nabízet a že jim za jejich peníze pošle bezcenný leták na krmivo pro psy s pokyny, jak v jejich distribuci pokračovat a lákat z lidí podvodně peníze (strana 9 rozsudku).
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a přesvědčivými a správnými je shledává i dovolací soud. Jak výstižně poznamenal státní zástupce, lze souhlasit s obviněným, že podávání inzerátů samo o sobě trestné není. To ostatně ale netvořilo podstatu toho jednání obviněného, jež bylo označeno za podvodné. Podstata tohoto jednání spočívala v tom, že po vyvolání solidního dojmu a příslibu seriozní domácí práce, pod záminkou poskytnutí dalších informací, požadoval zaslání finančních prostředků, ačkoliv věděl, že se nejedná o skutečnou práci a že ani následně zasílaná reklama na psí krmivo nemusí být pravdivá, neboť informace z letáku neověřoval, firmu, jejíž produkty byly v letáku nabízeny, nikdy nekontaktoval a nevěděl ani, zda má firma toto zboží skladem. Jinými slovy, místo příležitosti k poctivému výdělku poškozeným poskytl návod, jak se dopouštět vůči spoluobčanům stejného protiprávního jednání, jakého se dopustil on vůči nim. Vylákané peněžní prostředky pak následně použil pro svoji potřebu.
Na opodstatněnosti závěru, že se jednalo o podvodné jednání, nic nemění ani argument obviněného, že zájemci jednali sami o své vůli, že je k zasílání peněžních prostředků nenutil a že jej oni sami dokonce ani ve většině případů nežádali o vrácení zaslaných peněžních prostředků. Zájemci o slibovanou seriozní domácí práci skutečně jednali o své vůli, neboť očekávali poctivé jednání protistrany, a byla-li jejich očekávání ve výsledku zklamána, lze s ohledem na v jednotlivostech zaslanou nevysokou částku pochopit, že se vehementně jejího vrácení nedomáhali. Nevěcná je též námitka obviněného, že soud nebral v úvahu nemalé finanční prostředky, jež musel vynaložit na podávání inzerátů, cestovné, telefonování, poštovné, kopírování. Pro právní posouzení skutku obviněného a stanovení výše škody jsou tyto náklady obviněného nevýznamné, jak správně poznamenal soud prvního stupně (strana 8 p. v. rozsudku). Pro stanovení výše škody je relevantní toliko škoda způsobená na majetku poškozených, nikoliv obohacení obviněného, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele, které se nemusí shodovat se škodou.
Obviněný soudem prvního stupně konkretizovaným jednáním poškozené uváděl v omyl, zamlčel jim podstatné skutečnosti, a tak způsobil na jejich majetku škodu v celkové výši 39.050,- Kč, přičemž tuto peněžní částku použil pro svoji potřebu. Skutek obviněného evidentně vykazuje znaky trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak dovodily soudy obou stupňů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování. Uvedl, že soud v hlavním líčení vyslechl 71 poškozených v procesním postavení svědků, nevyslechl všechny poškozené a naznačoval, že ti by neměli důvod tvrdit, že je podvedl. V této části obviněný uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, které však, jak již bylo řečeno, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá takový vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů, který svědčí pro závěr, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů soud prvního stupně postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, a učinil skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Soud prvního stupně také vysvětlil, proč své závěry o vině obviněného opřel o výpovědi 71 svědků, kteří vypovídali v podstatě shodně, a důkazy listinné založené ve spise a proč nepovažoval za nutné předvolat a osobně vyslechnout dalších téměř tři sta svědků (strana 7 rozsudku). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a případnými je shledává i dovolací soud; ani on se nedomnívá, že výslechy těchto osob jsou nezbytné, že by svědci uvedli informace nové, dosud soudu neznámé. Závěr soudu prvního stupně, že bylo možné ve věci spolehlivě rozhodnout, byl opodstatněný.
Dovolací soud nepřehlédl ani výhradu obviněného vůči správnosti výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vytkl, že jednak nedošlo k výslechu všech poškozených, a u těch, kteří byli vyslechnuti, někteří nepožadovali náhradu škody, a to nejméně ve 20 případech. Je zjevné, že dovolací námitka byla formulována neurčitě, a proto nemohla být relevantním předmětem přezkumu v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková