ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1056.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1056/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2009 dovolání podané obviněnou M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 104/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 2 T 104/2008, byla M. M. uznána vinnou trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a podle §202 odst. 1 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Prostějově se obviněná dopustila trestné činnosti tím, že v období od ledna 2008 do července 2008 v obci D., okr. P., na ulici před domem svého trvalého bydliště, jakož i na jiných místech obce D., prakticky denně bezdůvodně vulgárními výrazy specifikovanými na č. l. 4 a 5 spisu napadá obyvatele obce včetně nezletilých dětí, nejrůznějším způsobem jim vyhrožuje, např. otrávením vody, psů, podpálením domů apod., což ve svém důsledku činí soužití obyvatel obce s M. M. nesnesitelným.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Prostějově, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. obviněnou podle §39 odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. P. dovolání, kterým napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a dále napadla také všechny výroky rozsudku nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a k) tr. ř.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněná v tom, že jí nebylo doručeno odvolání státního zástupce a především předvolání k veřejnému zasedání, které se podle §64 odst. 1 písm. a) tr. ř. doručuje do vlastních rukou. Z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že obviněné bylo vykázáno doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., což ale není konstatováno správně, neboť z č. l. 114 spisu je zřejmé, že zásilka byla na poště uložena pouze od 16. 4. 2009 do 20. 4. 2009. Tato krátká lhůta v žádném případě nesplňuje požadavek §64 odst. 2 tr. ř. Aby nastala fikce doručení, musela by úložní doba činit nejméně deset dnů. Nad to se obviněná o uložení zásilky vůbec nedozvěděla.
Dále obviněná, přestože si je vědoma toho, že výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, namítá ve vztahu k tomuto výroku nesprávné právní posouzení skutku. Její jednání nemá totiž znaky trestného činu. Ze skutkové věty nevyplývá konkrétní popis skutku tak, aby skutek byl dostatečně přesně vystižen a bylo zřejmé, o jaké jednání jde. Namísto způsobu, jakým se měla obviněná jednání dopustit, je zde totiž uveden odkaz na č. l. 4 a 5 spisu, tedy na trestní oznámení. Skutková věta není způsobilá odlišit toto jednání obviněné od jiného, v rámci obhajoby pak obviněná namítala, že v rozhodné době rozhodovala přestupková komise a řízení bylo zastaveno.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst., 1 písm. k) tr. ř. pak obviněná uvádí, že tento důvod je také naplněn popsaným nedostatkem skutkové věty.
Vzhledem k uvedenému navrhla obviněná závěrem svého dovolání, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu nalézacího a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání k námitkám, jež obviněná vztáhla k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. uvedl, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Prostějově, a to v rozsahu odpovídajícím toliko výroku o trestu, resp. o jeho výkonu. Rozsah a důvody odvolání pak vymezily podmínky přezkumu soudem druhého stupně. Nejednalo se přitom o situaci, kdy by odvolací soud byl povinen přezkoumávat i další odvoláním nenapadené výroky podle §254 odst. 2 tr. ř. Pouze v tom rozsahu, v jakém byl soud druhého stupně povinen napadené rozhodnutí přezkoumat, se jedná o rozhodnutí soudu ve druhém stupni. Pokud přesto dovolání směřuje proti výroku, který odvolací soud neměl povinnost přezkoumávat, musí být odmítnuto jako nepřípustné. V případě obviněné je tedy dovolání nepřípustné ve výše uvedených částech.
Odlišná je však situace v části, ve které dovolatelka poukázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. zde státní zástupce nejprve vysvětlil podstatu citovaného dovolacího důvodu a následně vyložil, že §234 tr. ř. neupravuje přítomnost obviněného u veřejného zasedání a na nutnost jeho účasti je třeba usuzovat z toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměl o veřejném zasedání nebo zda jej k němu předvolal a tak dal najevo, že bez jeho přítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Mimo případů upravených v §263 odst. 4 tr. ř. lze veřejné zasedání o odvolání konat jen tehdy, jestliže byl obviněný řádně a včas předvolán nebo vyrozuměn a tento postup není v kolizi s právem na spravedlivý proces.
K posouzení zda Krajský soud v Brně mohl provést veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněné, je nutno se prioritně zabývat tím, zda bylo obviněné předvolání nebo vyrozumění o veřejném zasedání řádně a včas doručeno. Vzhledem k tomu, že státní zástupce nedisponoval dostatečným spisovým materiálem, vyjádřil se dále alternativně. Pokud byla obviněná o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměna a současně byly splněny podmínky pro konstatování fikce upravené v §64 odst. 2 tr. ř., pak by dovolání bylo na místě odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Jestliže by nebylo takto postupováno, pak by bylo na místě dovolání obviněné v principu vyhovět. Stejně tak by tomu bylo v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo obviněné zakotvené v čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod. Pro tento případ státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 7 To 139/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněné je částečně přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Nepřípustné je dovolání v té části, ve které napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině. Jedná se o námitky, které obviněná podřadila dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Jak správně vysvětlil státní zástupce, je tomu tak proto, že rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jen státní zástupce a to pouze ve výroku o trestu. Tím byl vymezen rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu (§254 odst. 1 tr. ř.), neboť se nejednalo o situaci předpokládanou ustanovením §254 odst. 2 tr. ř. (srov. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Zbývající část dovolání namítá naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Obviněná konkrétně postupu odvolacího soudu vytýká, že jí nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání. Dle §233 odst. 1 tr. řádu předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná; o veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. §263 odst. 4 tr. řádu pak dále stanoví, že v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
K interpretaci těchto zákonných ustanovení Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 6 Tdo 499/2002 uvedl, že nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo ustanovením §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
V daném případě sice obviněná tvrdí, že jí nebylo řádně doručeno „předvolání“, z ničeho ovšem nevyplývá, že by měla být k veřejnému zasedání předvolána. Naopak z formuláře k nařízení veřejného zasedání na čísle listu 113 spisu je patrné, že předseda senátu dal pokyn, aby obviněná byla o konání veřejného zasedání vyrozuměna, a to v tomto případě patrně jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. V protokolu o veřejném zasedání je sice uvedeno, že doručení bylo vykázáno uložením podle §64 odst. 2. tr. ř., avšak evidentně se jedná o chybu. §64 tr. ř. upravuje totiž postup v případech, kdy se zásilka doručuje do vlastních rukou. Vyrozumění o konání veřejného zasedání však mezi takové zásilky nepatří [§64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.], ani z ničeho nevyplývá, že by v tomto konkrétním případě předseda senátu takové doručení z důležitých důvodů nařídil [§64 odst. 1 písm. c) tr. ř.].
V případě doručení vyrozumění o veřejném zasedání se proto uplatní §63 odst. 1 tr. ř., který odkazuje na použití občanskoprávních předpisů, tedy zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době doručování předmětného vyrozumění, tedy do 30. 6. 2009. Podle §50c odst. 4 o. s. ř. „Nebude-li uložená písemnost vyzvednuta do 3 dnů nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl; to neplatí, je-li náhradní doručení písemnosti vyloučeno (§50d odst. 1) nebo bylo-li uložení písemnosti neúčinné.“ V daném případě tak šlo o situaci, kdy fikce doručení nastává po uplynutí tří dnů od uložení a odvolací soud se v tomto směru nedopustil pochybení, když učinil závěr, že doručení bylo řádně vykázáno. Podle §50b odst. 3 o. s. ř. sice má být doručovaná písemnost uložena v provozovně provozovatele poštovních služeb po dobu patnácti dnů, k čemuž nedošlo, avšak toto pochybení nemůže mít na vznik fikce doručení zpětně vliv. Navíc i po vrácení zásilky si adresát může písemnost vyzvednout přímo u soudu, kde je dále uložena (§50b odst. 3 o. s. ř. poslední věta). Vzhledem k tomu, že veřejné zasedání se konalo až dne 14. 5. 2009, měla obviněná dostatek času si vyrozumění vyzvednout u Krajského soudu v Brně, pokud se ovšem o jejím uložení dozvěděla.
Obviněná dále namítá, že se o uložení zásilky vůbec nedozvěděla. To však není rozhodující. Na zásilce na č. l. 114 je vyznačeno, že byla uložena dne 16. 4. 2009 a adresátu (obviněné) byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Doručováno bylo přitom na adresu, kde se obviněná podle svých slov sice již nezdržovala, avšak sama požádala, aby jí bylo na tuto adresu nadále doručováno s tím, že novou adresu odmítla soudu sdělit (viz protokol o hlavním líčení str. 2, č. l. 77). Jednalo se tak o adresu, kterou obviněná uvedla pro účely doručování podle §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. a bylo jen na ní, aby na této adrese přebírala poštu.
Obviněná podotýká také, že jí nebylo doručeno ani odvolání státního zástupce, a nevěděla proto, že je rozsudek napaden odvoláním. K tomu lze uvést pouze tolik, že zásilka s odvolání státního zástupce je založena č. l. 120 spisu a byla uložena u provozovatele poštovních služeb od 3. 4. 2009 do 20. 4. 2009. Obviněné byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedla. Dále platí totéž, co bylo uvedeno u doručování vyrozumění o veřejném zasedání.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněné proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2009
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch