ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.1139.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1139/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání obviněného K. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 7 To 431/2008, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 61/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. července 2008, sp. zn. 2 T 61/2007, byl obviněný K. M. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně bylo obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v průběhu školního roku 2000/2001 v P. , R. v prostorách užívaných Základní uměleckou školou, P. , N. , následně v období školního roku 2001/2002 a 2002/2003 v P. , v ulici N. v objektu Základní umělecké školy při individuální výuce hry na klavír, opakovaně v přesně nezjištěném množství případů, téměř v průběhu každé vyučovací hodiny poškozenou, v té době nezletilou K. S. , osahával, a to tím způsobem, že když poškozená hrála na klavír, stoupl si za ni a svou ruku vsunul do výstřihu poškozené pod oděv na nahé tělo v místě prsou a takto vždy určitou dobu setrval, dále poškozené v jiných případech zasunul ruku v oblasti pasu pod kalhoty a spodní kalhotky na nahé tělo a dlaň ruky a prsty držel na přirození poškozené a takto vždy po určitou dobu setrval, přičemž tohoto jednání se dopouštěl, ačkoliv mu byl znám věk poškozené, neboť se jednalo o jeho žákyni, přičemž poškozená mu na dobu výuky byla vždy svěřena svými rodiči, s ohledem na svou tehdejší fyzickou a psychickou vyspělost se jeho jednání nebyla schopna nijak efektivně bránit.
O odvolání obviněného K. M. rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 7 To 431/2008, tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když odůvodnění neobsahuje prakticky žádné závěry ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného a je tak prakticky nepřezkoumatelné a odvolání, které bylo z těchto důvodů obviněným podáno, bylo odvolacím soudem zamítnuto, ačkoliv pro takové rozhodnutí nebyly dány podmínky. Soudy podle dovolatele dále pochybily, pokud dospěly k závěru, že se svým jednáním dopustil trestného činu pohlavního zneužívání tím, že jinak zneužil osobu mladší 15 let a čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Ze skutkových zjištění soudů popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním nevyplývají žádná konkrétní zjištění, která by naplňovala znak „zneužívaje závislosti“ poškozené. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák. přitom musí být znaky „svěřené dozoru“ a „zneužívaje závislosti“ naplněny kumulativně. Nevyplývá-li tedy ze skutkových zjištění soudů žádná konkrétní okolnost, která by tento zákonný znak skutkové podstaty naplňovala, právní závěry soudů stojí na nesprávném právním posouzení skutku (obdobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 236/2002). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k právní kvalifikaci činu obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. uvedla, že zákonný znak spočívající ve zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená je v určitém věku odkázána na pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, a tohoto stavu pachatel využije k realizaci svých záměrů. Dovolateli lze sice přisvědčit, že soud prvního stupně znak „zneužívaje závislosti“ popsal ve skutkové větě rozsudku poněkud nedokonale, avšak ze skutkových zjištění naplnění tohoto znaku jasně vyplývá. Poškozená byla osobou svěřenou dozoru obviněného po dobu vyučovacích hodin hry na klavír. Jiný účel jeho kontakt s poškozenou neměl. Obviněný tak byl pedagogem poškozené, osobou, které byla poškozená svěřena, a poškozená tak v této době na něm byla svým způsobem závislá. Psychická závislost poškozené byla samozřejmě dána i autoritou obviněného jako jejího pedagoga. Obviněný byl pro poškozenou dospělou osobou, pedagogem, od něhož je pro dítě obtížné očekávat v zásadě jakékoliv závadové chování, neboť z povahy své profese je tím, kdo má chování dětí, resp. žáků usměrňovat odpovídajícím způsobem. Závislost poškozené na obviněném byla v posuzovaném případě formována i její osobnostní strukturou, když poškozená byla (jak vyplývá ze znaleckého posudku k její osobnosti) osobou velice introvertní, a bylo tedy možné předpokládat, že se chování obviněného nebude bránit a ani o něm nebude hovořit. Obviněný také míru svého chování vůči poškozené korigoval, neboť intenzivnějšímu chování by se již poškozená bránit mohla. Soudy tedy nijak nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo v případě dovolatele možné uplatnit toliko v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Protože jsou ale dovolací námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněné, je zjevně neopodstatněná i ta část dovolacích námitek uplatněná pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupkyně v rámci svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tedy může být naplněn ve dvou alternativách. První alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dána tehdy, pokud odvolací soud bez toho, aniž by rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem věcně přezkoumal, opravný prostředek zamítl nebo odmítl z tzv. procesních důvodů podle §253 odst. 1 nebo 3 tr. ř. Ze shora popsané geneze trestní věci (v posuzovaném případě odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a o podaném odvolání věcně rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl) je ovšem zřejmé, že tato alternativa dovolacího důvodu (přesto, že ji obviněný v dovolání výslovně uplatnil) v posuzovaném případě být uplatněna nemůže. Námitky obviněného procesní povahy spočívající v tom, že odvolací soud dostatečně nesplnil svou přezkumnou povinnost ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, jehož odůvodnění neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., tuto alternativu dovolacího důvodu nezakládají. Obviněný tak tento dovolací důvod mohl založit pouze na existenci jeho druhé alternativy, tj. že v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak dovolatel naplnil námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že svým jednáním naplnil i kvalifikovanou skutkovou podstatu §242 odst. 2 tr. zák. spočívající v tom, že pohlavně zneužil poškozenou, která byla svěřena jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.
Trestného činu pohlavního zneužívaní podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti.
Osoba svěřená dozoru pachatele ve smyslu §242 odst. 2 tr. zák. je takovou osobou, nad kterou má pachatel právo a povinnost dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především u rodičů vůči dětem, ale také např. u vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům, u manžela matky žijícího s ní ve společné domácnosti, nebo u vedoucího uměleckého souboru vůči jeho členům (srov. rozhodnutí pod č. 28/1985 a č. 29/1985 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005).
Naplnění zákonného znaku spáchání trestného činu pohlavního zneužívání na osobě svěřené dozoru pachatele „zneužívaje její závislosti“ vyžaduje, aby poškozená osoba souhlasila se souloží nebo s jiným způsobem svého pohlavního zneužití pod určitým psychickým nátlakem, tedy aby tak učinila ve stavu, kdy je v jistém věku v určitém směru na pachatele odkázána a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, čehož pachatel využije k realizaci svých záměrů (srov. č. 90/1956 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006, publikovaný pod č. T 976. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck).
Podstatou dovolatelových námitek je v posuzovaném případě tvrzení, že se nemohl dopustit trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák., když nebyl naplněn zákonný znak „zneužívaje závislosti“ poškozené podmiňující vyšší trestnost činu. Pro úplnost lze konstatovat, že obviněný nijak nezpochybňuje splnění všech dalších zákonných podmínek pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., tzn. vykonání soulože nebo jiné pohlavní zneužívání osoby, o níž obviněný bezpečně věděl, že je mladší patnácti let. Stejně tak není nijak zpochybňován ten znak kvalifikované skutkové podstaty podle §242 odst. 2 tr. zák., spočívající v tom, že poškozená K. S. byla v době vyučovacích hodin hry na klavír osobou svěřenou jeho dozoru, neboť obviněný měl jako její učitel právo i povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní.
Pokud jde o znak „zneužívaje závislosti“ poškozené, Nejvyšší soud má v souladu s výše již citovanou judikaturou (i právním názorem soudu prvního i druhého stupně) za to, že obviněný v případě poškozené K. S. zneužil svého postavení učitele, pod jehož dozor byla poškozená v době, kdy navštěvovala hodiny výuky hry na klavír, svěřena a byla tak na něm svým způsobem závislá. Poškozená obviněného ve svých dvanácti letech vnímala jako autoritu – šlo o osobu dospělou a nadto pedagoga, a z toho důvodu se mu podřizovala. Jak ve svém vyjádření správně zdůraznila i státní zástupkyně, pedagog je osobou, od níž je pro dítě obecně obtížné očekávat v zásadě jakékoliv závadové chování, neboť z povahy jeho profese je tím, kdo má chování dětí, resp. žáků usměrňovat správným směrem. To znamená, že poškozená byla na obviněného odkázána a její svoboda rozhodování v tomto směru byla značně omezena (srov. rozhodnutí č. 17/1982 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že poškozená byla osobou velice introvertní, uzavřenou a málo sdílnou, pro obviněného proto také byla snadnějším cílem. Poškozená tedy jednoznačně byla osobou na obviněném závislou a obviněný pak vědom si této závislosti se vůči ní choval způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy neshledal sebemenšího důvodu k tomu, aby se v posuzované věci odchýlil od dříve již vysloveného právního názoru, podle něhož závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele, což může být i vztah žáka a učitele (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1096/2008). Proto Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného důvodnými. Právnímu posouzení jednání obviněného jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. nelze nic vytknout.
Pro úplnost lze dodat, že pokud obviněný ve svém dovolání poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 7 Tdo 236/2002, pak jde o odkaz zcela nepřípadný. V usnesení se vykládá zákonný znak „násilí“ u trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a zmiňované rozhodnutí tak nemá s posuzovaným případem jakoukoliv souvislost.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného K. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík