ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.632.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 632/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2009 o dovolání obviněného R. L. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 23 To 788/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 155/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2008, sp. zn. 7 T 155/2007, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku tohoto rozsudku, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu v trvání pěti let.
Odvolání obviněného R. L. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 23 To 788/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když uvedl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku zopakoval svou obhajobu uplatněnou již v průběhu předchozího řízení, a to, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nemohl dopustit, neboť ve společnosti P. ch., s. r. o., vykonával pouze manuální práce. Schůzek s odběrateli se nezúčastnil, nevystavoval faktury ani nepodepisoval daňová přiznání. Úmysl obviněného neodvést daně ze skutkových zjištění soudů nelze dovodit, a to mimo jiné i s ohledem na časové období, v němž obviněný vykonával funkci jednatele společnosti, a dále pak vzhledem na delší časové období, po které byl zaměstnán v P., a v Č. B. (kde bylo sídlo společnosti) se prakticky nezdržoval. Žádný z odběratelů obviněného osobně nezná, na fakturách nebylo jeho telefonní číslo a finanční prostředky z účtu společnosti vybíral toliko v období od července 2003 do července 2004, tedy nikoli v rozhodném období čtvrtého čtvrtletí roku 2004. Ze skutkových zjištění soudů pak nevyplývají ani taková zjištění, která by vedla k závěru, že svým jednáním porušil ustanovení §133 a násl. obchodního zákoníku o povinnostech jednatele společnosti. Obviněný dále namítl, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že se trestné činnosti dopustil ve formě úmyslu nepřímého, popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně však zůstal nezměněn, neboť z něj stále vyplývá, že jednal v úmyslu přímém. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel částí svých dovolacích námitek stojí mimo uplatněný zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i jakýkoliv jiný zákonný dovolací důvod, když namítl, že v posuzovaném případě skutková zjištění soudů nevyplývají z provedeného dokazování. Pokud jde o dovolatelovy námitky ve vztahu k nedostatku subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, případně ve vztahu k porušení jeho povinností jako jednatele společnosti, pak z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl jediným společníkem a jednatelem společnosti P. ch., s r. o., a jako na takového se na něj vztahovaly zákonem vymezené (mimo jiné i daňové) povinnosti subjektu, za který byl jako jediný oprávněn činit právní úkony. Zjištění, že své postavení ve společnosti zastával pouze formálně a ve skutečnosti působil jako řidič na jeho odpovědnosti posuzovaným trestným činem nic nemění. Obviněný si musel být vědom objemu finančních prostředků, které procházely přes účet společnosti a tedy i nemalé daňové povinnosti, která z jejich příjmu plyne. Obviněný sice při trestné činnosti působil jako tzv. bílý kůň, nicméně jeho podíl na trestné činnosti byl zásadní a nezastupitelný. Státní zástupce v rámci svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatel uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když namítl, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S jistou mírou tolerance (výhrady dovolatele se víceméně opírají o polemiku se skutkovými závěry obou soudů) lze konstatovat, že dovolatel naplnil tento dovolací důvod námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Subjektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. je naplněna tehdy, je-li dán úmysl ve vztahu ke všem zákonným znakům této skutkové podstaty (§4 tr. zák.). Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě ve vztahu k těžšímu následku [způsobení značné škody podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.], se přihlédne i tehdy, zavinil-li ji pachatel z nedbalosti (§6 tr. zák.).
Závěr o existenci zavinění a jeho formě je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (k tomu srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V tomto směru ze skutkových zjištění obou nižších soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný R. L. byl jediným společníkem a zároveň jednatelem společnosti P. ch., s r. o., se sídlem U M., Č. B. Podle §133 odst. 1 obch. zák. byl obviněný jako jednatel společnosti jejím statutárním orgánem. Z tohoto titulu byl oprávněn jednat jménem společnosti, a to zejména činit jejím jménem všechny právní úkony. Obviněnému také náleželo obchodní vedení společnosti (§134 obch. zák.) a jako jednatel byl povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat je o záležitostech společnosti (§135 odst. 1 obch. zák.). Jako jednatel se obviněný měl řídit zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud byly v souladu s právními předpisy, a stanovami, přičemž s výjimkou případů, kdy tak stanovil obchodní zákoník, nebyl nikdo oprávněn dávat obviněnému jako jednateli pokyny týkající se obchodního vedení společnosti (§135 odst. 2 obch. zák. a §194 odst. 4 obch. zák.). Obviněný byl jako jednatel společnosti povinen vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře (§135 odst. 2 obch. zák. a §194 odst. 5 obch. zák.). V rozporu s těmito ustanoveními obchodního zákoníku (které presumují dominantní postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným) vykonával obviněný svou funkci jednatele společnosti P. ch., s r. o., toliko formálně. Z jeho výpovědi v tomto směru mimo jiné vyplývá, že společnost koupil na pokyn osoby jménem „M.“, o její chod se však nijak nezajímal. Ve společnosti ve skutečnosti působil jako řidič a dále na základě pokynů vyzvedával z bankovního účtu společnosti (k němuž měl jako jediný podpisové právo) finanční prostředky (v řádech statisíců), které pak všechny odevzdával (opět osobě jménem „M.“). Z takto vyzvednutých finančních prostředků byla obviněnému vyplácena finanční odměna řádově ve výši několika tisíc korun. Obviněný posléze dokonce přestal ve firmě působit úplně, když se (na tři až čtyři roky) nechal zaměstnat v P. Po tuto dobu svěřil podpisové právo k bankovnímu účtu společnosti svědkyni R. N. Je tedy zřejmé, že obviněný přijal postavení jednatele společnosti P. ch., s r. o., nikoli proto, aby skutečně vykonával působnost statutárního orgánu společnosti, ale proto, aby si zajistil jistý pravidelný příjem finančních prostředků. V této souvislosti není bez významu ani okolnost, že v roce 2006 vystupoval jako jediný společník a jednatel dalších dvou obchodních společností – P. C., s r. o., a L., s r. o. Při takovémto zapojení do podnikatelské sféry si pak obviněný nepochybně musel být vědom významu funkce jednatele v obchodní společnosti a povinností s tím spojených. Podstatou jednání v posuzovaném případě pak bylo to, že obviněný v úmyslu snížit daňovou povinnost a získat tak finanční prospěch zatajil (v rozsudku soudu prvního stupně uvedené) faktury za uskutečněná zdanitelná plnění v přiznání k dani z přidané hodnoty a přestože došlo ke zdanitelnému plnění, daň z přidané hodnoty nepřiznal a neodvedl a způsobil tak škodu ve výši 1 074 033,- Kč. Přestože se obviněný, jak sám tvrdí, o chod společnosti nijak nezajímal, byl jedinou osobou, která opakovaně vyzvedávala finanční prostředky z bankovního účtu společnosti (resp. později k vyzvednutí finančních prostředků dával pokyny svědkyni R. N.), musel tak mít alespoň rámcovou představu o jejím obratu, který v průběhu jednoho roku přesáhl výši dvou desítek miliónů korun. Pokud pak za společnost podal daňové přiznání, v němž byla její daňová povinnost vyčíslena částkou 9 693,- Kč, za výše popsaných skutkových okolností si přinejmenším musel být vědom toho, že výše daňové povinnosti stanovené v daňovém přiznání nemusí odpovídat její skutečné výši, a tedy může dojít k porušení zájmu chráněnému trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto srozuměn. K otázce nepřímého úmyslu jednatele společnosti s ručením omezeným ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikovaném pod č. T 1147. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, jehož závěry lze přiměřeně vztáhnout i na nyní projednávaný případ. Nejvyšší soud nenašel žádný důvod, aby se od závěrů obsažených v tomto rozhodnutí jakkoliv odchýlil. Výše uvedená skutková zjištění jsou pak rovněž podkladem pro závěr o zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák.
Na těchto zjištěních pak oba soudy (nikoli pouze soud odvolací, jak ve svém dovolání tvrdil obviněný – srov. str. 16 rozsudku soudu prvního stupně) postavily svůj závěr o existenci úmyslné formy zavinění obviněného R. L., a to ve formě úmyslu nepřímého [§4 písm. b) tr. zák.] ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., a přinejmenším nedbalosti ve vztahu k těžšímu následku podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. [§5 písm. a) tr. zák.], tedy naplnění i subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Nejvyšší soud se zřetelem na důvody podaného dovolání tak dospěl k závěru, že výhrady obviněného R. L. ohledně nenaplnění všech formálních zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby nejsou opodstatněné.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného R. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík