ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.1733.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1733/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. K. s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. M. K., zastoupenému advokátem, pro 1.789.034,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. Nc 4925/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č.j. 30 Co 190/2006-21, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 11. 2002, č.j. Nc 4925/2002-3, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2005, č.j. Nc 4925/2002-16, jímž Okresní soud Praha - východ nařídil podle svého rozsudku ze dne 19. 1. 1999, č.j. 3 C 98/97-118, k vydobytí pohledávky ve výši 1.789.034,90 Kč s 16% úroky z prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 149.964,- Kč a pro náklady oprávněné a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny. Zejména uzavřel, že poté, co oprávněná odstranila vady návrhu na nařízení exekuce, spočívající v nesprávnosti a neúplnosti označení účastníků, jsou účastníci řízení dostatečně identifikováni a není pochyb ani o jejich věcné legitimaci, jež vyplývá přímo z exekučního titulu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Především namítá, že „oprávněný byl vymazán z obchodního rejstříku dne 25. 6. 2003,“ a je přesvědčen, že neexistuje ani zakladatel A. K. s. r. o., z čehož dovozuje, že v řízení bylo jednáno s „neexistujícím subjektem.“ Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nedostatečně a „právně nesprávně“ vypořádal s odvolacími argumenty; s přihlédnutím k tomu, že u oprávněné je v podkladovém rozsudku uvedeno identifikační číslo odštěpného závodu, jenž nemá právní subjektivitu, a že v usnesení o nařízení exekuce ze dne 11. 11. 2002 je oprávněná označena identifikačním číslem povinného, vznesl pochybnosti o existenci oprávněné i o jejím vztahu k žalobci z exekučního titulu. Současně poukázal na to, že se jmenuje Ing. M. K., avšak návrh a usnesení o nařízení exekuce směřují proti osobě označené „Ing. M. K.,“ tedy proti „osobě odlišné a neexistující.“ Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. námitkou nesprávného právního posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, jsou bezcennými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003) námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k zmatečnostem, tj. vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti jen za – v dané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Takovou, k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilou, je v souzené věci námitka, že v řízení bylo jednáno „s neexistujícími subjekty,“ kterou povinný postavil jednak na tvrzení, že oprávněná byla 25. 6. 2003 vymazána z obchodního rejstříku, a jednak na tvrzeních, že v usnesení o nařízení exekuce (a v případě povinného i v návrhu) je oprávněný označen identifikačním číslem 15837912, tedy číslem náležejícím povinnému jako podnikateli, a že povinný je označen příjmením „K..“ Ostatně, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vytýkané nesprávnosti v označení účastníků byly odstraněny podáním oprávněné ze dne 16. 2. 2004 a opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 8. 2005, č.j. Nc 4925/2002-16. Současně je třeba uvést, že dne 25. 6. 2003 byl z obchodního rejstříku (vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 6833) vymazán A. K., spol. s r. o., odštěpný závod P., který však není účastníkem exekučního řízení (a nebyl ani účastníkem nalézacího řízení); jím je jeho zakladatel A. K., s. r. o., k jehož označení bylo připojeno identifikační číslo a sídlo odštěpného závodu. Účelem uvedení těchto údajů je pouze informace, že věc se týká této organizační složky právnické osoby; na újmu určitosti označení účastníka řízení není (nelze dovozovat, že by za účastníka byla označena jen tato složka), a to ani v případě, že uvedená organizační složka byla v mezidobí zrušena.
Zpochybňuje-li dovolatel námitkou vady v označení žalobce – uvedení identifikačního čísla odštěpného závodu – i materiální vykonatelnost exekučního titulu, nezbývá Nejvyššímu soudu než zopakovat, že připojení údajů o odštěpném závodu není na újmu určitosti označení účastníka řízení a bez dalšího neznamená, že účastníkem řízení je pouze tato organizační složka a nikoliv její zakladatel, a připomenout, že podle ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1999) vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon rozhodnutí (exekuce), nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Takové pochybnosti nevznikají, je-li žalobce v exekučním titulu označen firmou a sídlem a lze-li jej navíc identifikovat (jako zakladatele) i prostřednictvím údajů o jeho organizační složce.
Opodstatněné nejsou námitky nedostatku věcné legitimace oprávněné i povinného, který dovolatel vyvozuje z nesprávnosti původního označení účastníků v návrhu na nařízení exekuce a v usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo tomuto návrhu vyhověno. Po opravě návrhu a vydání opravného usnesení o nařízení exekuce nemají výtky dovolatele oporu ve spise.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu