ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2664.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2664/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné G. M. M., a. s., proti povinné N. H., roz. K., zastoupené advokátkou, pro 4.899,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 90 Nc 10713/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2007, č. j. 10 Co 191/2007-39, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 1. 12. 2005, č. j. 90 Nc 10713/2005-9 (jímž okresní soud nařídil podle svého platebního rozkazu ze dne 10. 11. 2004, č. j. 65 Ro 4289/2003-12, k vymožení pohledávky oprávněné 4.899,- Kč s příslušenstvím, exekuci na majetek povinné a jejím provedením pověřil Mgr. Č. B., soudního exekutora v B.). Odvolací soud uzavřel, že námitka neexistence dluhu není pro nařízení exekuce rozhodná; zároveň nepovažoval za důvodnou námitku o nedoručení exekučního titulu, neboť ze spisu nalézacího soudu dovodil, že povinná si platební rozkaz osobně převzala, o čemž svědčí založená doručenka s jejím podpisem.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.). Namítá, že žádnou smlouvu o půjčce s oprávněnou neuzavřela a ničeho jí tedy nedluží, o věci se dověděla až doručením usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu; není pravdou, že jí byl exekuční titul řádně doručen (z čehož nesprávně vycházel odvolací soud) a je vykonatelný; patrně došlo k záměně její osoby s matkou N. K., roz. L., v jejímž jednání spatřuje podvod. Nedoručení (a nevykonatelnost) platebního rozkazu považuje za prokázané usnesením Policie České republiky, obvodního oddělení O. – P. 2 ze dne 27. 2. 2007 o odložení trestního stíhání pro úvěrový podvod a poškozování cizích práv, jichž se měla dopustit podezřelá matka povinné, která se dle odůvodnění tohoto usnesení policii přiznala, že úvěrovou smlouvu uzavřela sama bez vědomí dcery a následné zásilky přebírala místo ní. Ačkoli povinná žádala soud o grafologický rozbor podpisu, nebylo jí vyhověno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí je správné, exekuce je vedena po právu a své námitky povinná měla vznést v nalézacím řízení. Přiznání její matky před Policií ČR vzbuzuje silnou pochybnost a jeví se jako účelové za situace, kdy povinná současně odmítla k trestnímu stíhání matky dát souhlas, navíc trestní stíhání již bylo promlčeno. Pokud byla povinná skutečně poškozena jednáním své matky, nic jí nebrání vymáhat náhradu škody občanskoprávní cestou.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatel žádné argumenty ve prospěch názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, nepřednesl a z hodnocení námitek v dovolání obsažených (že závazek uzavřela jiná osoba, exekuční titul nebyl řádně doručen a není vykonatelný) k takovému závěru dospět nelze.
Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že platební rozkaz byl povinné řádně doručen do vlastních rukou a nabyl právní moci marným uplynutím lhůty k podání opravného prostředku dne 30. 12. 2004. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. l písm. c) o. s. ř. založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). I když povinná zpochybnila (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinila tak způsobem neregulérním; jinými slovy závěr o jeho nevykonatelnosti založila na skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však – jak již bylo uvedeno výše – nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, takže i právní závěry, které z nich dovolatelka vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné.
Námitkou, že smlouvu o půjčce uzavřela s oprávněnou matka povinné, povinná zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu. Tu však již v exekučním řízení přezkoumávat nelze (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Jelikož odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou, podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou. Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu