ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.274.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 274/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné T. O2 C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti povinnému J. M., pro 19.057,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 3722/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, č. j. 40 Co 564/2006-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 22. 11. 2005, č. j. 24 Nc 3722/2005-7, v napadeném výroku, jímž okresní soud návrh oprávněné na nařízení exekuce podle rozhodnutí Č. t. ú., ze dne 8. 6. 2005, č. j. 206832/2005-6381-II.výpr., částečně zamítl pro pohledávku v částce 13.594,- Kč, spočívající ve smluvní pokutě za nevyužívání služeb po sjednanou dobu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc Č. t. ú. (dále jen „Úřad“), který exekuční titul vydal, je podle §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, dána pouze v rozsahu soukromoprávního vztahu o peněžité plnění za poskytování telekomunikačních služeb, kde cena této služby musí být sjednána podle zvláštního právního předpisu; naproti tomu smluvní pokuta je nárokem typicky občanskoprávním, sloužícím k zajištění závazků, netvoří ani příslušenství pohledávky a nemůže tedy sdílet osud zajišťovaného závazku. Sjednání smluvní pokuty je plně v dispozici účastníků, a proto k projednání a rozhodnutí sporů vyplývajících z takového závazkového právního vztahu je pravomocný soud (§7 odst. 1 o. s. ř.), rozhodující v klasickém kontradiktorním procesu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., oprávněná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že má po právní stránce zásadní význam. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně vyložily znění §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., neboť nepřiměřeně zúžily pojem „finanční plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb“ pouze na „hovorné.“ Poukazuje na to, že zákon č. 151/2000 Sb. svěřil rozhodování ve věcech sporů o povinnosti účastníka k finančnímu plnění, vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb, Úřadu. Uvádí, že v dané věci je smluvní pokuta sjednána jako sankční a kompenzační plnění (s funkcí paušalizované náhrady škody) za neodebrané služby; nejde o jiný soukromoprávní vztah, jak dovodil soud, ale o zajišťovací závazkový vztah, závislý na vztahu hlavním (právním vztahu z poskytování telekomunikačních služeb), jehož obsah vyplývá ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Rozhodování sporů z této smlouvy je proto v pravomoci Úřadu. Připomíná, že tento závěr podporuje i nová právní úprava, tj. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Není-li pak zákazník s rozhodnutím správního orgánu spokojen, může se obrátit na soud, jenž rozhodne o zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Exekuci lze nařídit, jsou-li splněny věcné předpoklady (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Jedním z těchto předpokladů je, aby titul, jehož výkon se navrhuje, vydal „oprávněný orgán“, tedy orgán, který byl k tomu pravomocný. Závěr, že exekuční titul (v rozsahu odpovídajícím smluvní pokutě) vydal neoprávněný orgán, vede k (částečnému) zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popř. je důvodem jejího částečného zastavení podle §268 odst. 1 písm. a), §269 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82, dovodil, že právní vztah mezi poskytovatelem veřejné telekomunikační služby a jejím uživatelem podle zákona č. 151/2000 Sb. je vztahem soukromoprávním. Český telekomunikační úřad - jako správní a regulační úřad ve věcech telekomunikací a poštovních služeb (viz §3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.) – je orgánem, který je v oblasti telekomunikačních služeb nadán pravomocí projednat a rozhodnout spor o nárok provozovatele veřejné telekomunikační sítě na peněžité plnění, vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb uzavřené s účastníkem (uživatelem). „Finančním plněním“ ve smyslu §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. je právo na úhradu za přepravu nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám, tedy za služby, které je povinen provozovatel poskytnout „za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu“, tj. podle zákona č. 526/1990 Sb., k níž účastníka zavazuje §82 odst. 3, ve spojení s odstavcem 1 zákona č. 151/2000 Sb. „Finanční plnění“ spjaté s poskytováním telekomunikačních služeb vymezených v §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb. není tedy právo oprávněné na smluvní pokutu za nevyužívání telekomunikačních služeb (související s prodejem mobilního telefonu za „zvýhodněnou cenu“), i když závazek povinného byl obsažen ve smlouvě. Rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty tedy zákon 151/2000 Sb. Českému telekomunikačnímu úřadu nesvěřuje, a proto jeho rozhodnutí o takovém nároku je nicotným správním aktem, který není způsobilý být podkladem exekuce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3557/2006, či usnesení ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4693/2007). Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - tyto právní závěry plně respektoval a při svém rozhodnutí z nich vycházel.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněná na jejich náhradu nemá právo a povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu