ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2821.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2821/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. B., s.r.o., proti povinné M. S., zastoupené advokátem, vyklizením, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, pod sp. zn. 128 E 629/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 27.1.2009, č.j. 66 Co 1148/2008-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6.8.2008, č.j. 128 E 629/2008-17, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí.
V dovolání (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „se z důvodu svého zdravotního stavu dostala do situace, že byla přesvědčena o placení nájemného, které však bylo zpronevěřeno, a ne vlastní vinou jí tak vznikl na nájemném dluh…“) povinná namítá, že soud nepřihlédl k jejím nepříznivým zdravotním a příjmovým poměrům, a s poukazem na ustanovení §3 občanského zákoníku odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal, zda postup oprávněné není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009 – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 30.6.2009).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dospět nelze. Odvolací soud rozhodl správně, jestliže ve smyslu §219 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí. Těmito skutečnostmi nemohou být ani namítané nepříznivé zdravotní a příjmové poměry.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá pouze to, zda podkladový titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.) a zda právo není prekludováno. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu nevytýkala a naopak její námitky jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí právně nevýznamné.
Dovolací soud vychází z toho, že soudní praxe je zde jednotná, resp. že odvolací soud v dané věci vyjádřil názor judikatorně standardní. O rozhodnutí zásadního právního významu – ve smyslu, jenž byl výše vyložen – proto nejde.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.
Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu