ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3352.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3352/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné V. z. p. Č. r., zastoupené advokátkou, proti povinnému V. K., zastoupenému advokátkou, pro 69.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 5770/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 2006, č. j. 19 Co 1473/2006-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2006, č. j. 34 Nc 5770/2006-9, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2006, č. j. 34 Nc 5770/2006-31, jímž byla podle pravomocných a vykonatelných platebních výměrů V. z. p. Č. r. ze dne 6. 1. 2000, ze dne 7. 1. 2000, ze dne 22. 2. 2005 a ze dne 22. 2. 2005, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 69.072,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, nařízena exekuce na majetek povinného, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka Exekutorského úřadu v R. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), neboť platební výměr ze dne 6. 1. 2000, a platební výměr ze dne 7. 1. 2000, byly povinnému doručeny do vlastních rukou dne 26. 1. 2000 a oba nabyly právní moci dne 11. 2. 2000, a že další dva platební výměry byly povinnému doručeny do vlastních rukou dne 15. 3. 2006 a dne 31. 3. 2005 nabyly právní moci; všechny platební výměry jsou vykonatelné a ve smyslu §40 odst. 1 písm. f) exekučního řádu jsou tudíž způsobilými tituly pro nařízení exekuce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Především namítá, že mu povinnost zaplatit oprávněné částku 69.072,- Kč nevznikla, ani vzniknout nemohla, a exekuční tituly proto považuje za nezákonné. Kromě toho nebyly splněny předpoklady pro nařízení exekuce, neboť na kopiích dvou exekučních titulů založených ve spise - platebním výměru ze dne 6. 1. 2000 a platebním výměru ze dne 7. 1. 2000 - není vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti; není z nich tedy zřejmé, zda a kdy se staly vykonatelnými. V tomto ohledu se ze spisu pouze podává, že před nařízením exekuce si soud vyžádal originály exekučních titulů, ty však ve spise založeny nejsou, a nelze tedy posoudit, zda před nařízením exekuce byly soudu exekuční tituly opatřené doložkou vykonatelnosti doručeny a zda byla vykonatelnost exekučních titulů soudem zjišťována a zda byla i zjištěna. Dále namítá, že i kdyby tyto dva platební výměry nabyly právní moci, „lze vzhledem k datu jejich vydání předpokládat, že došlo k promlčení nároku“ podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zák. č. 7/2009 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil. Námitkou, že mu povinnost zaplatit oprávněné částku 69.072,- Kč nevznikla (a z tohoto důvodu považuje exekuční tituly za nezákonné), zpochybňuje dovolatel věcnou správnost k výkonu navržených platebních výměrů. Ty však soud při nařízení výkonu rozhodnutí není oprávněn věcně přezkoumávat; jejich obsahem je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62). Měl-li dovolatel zato, že mu platební povinnost byla platebními výměry uložena neoprávněně, mohl proti nim podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání, jak o tom byl oprávněnou v citovaných výměrech poučen; jelikož tak neučinil a platební výměry nabyly právní moci, nelze již v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) otázku existence dluhu přezkoumávat. Okolnost, že na kopiích dvou exekučních titulů založených ve spise není vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, není právně významná, neboť z obsahu spisu vyplývá, že soudy obou stupňů měly při svém rozhodnutí o návrhu oprávněné na nařízení exekuce k dispozici originály těchto platebních výměrů.
Námitka dovolatele, že „i kdyby tyto dva platební výměry nabyly právní moci, „lze vzhledem k datu jejich vydání předpokládat, že došlo k promlčení nároku podle §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na Všeobecném zdravotním pojištění“, není rovněž způsobilá přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť soudní praxe - po desítky let ustálená - dovodila, že promlčení vymáhané pohledávky je důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pokud námitku promlčení návrhem na zastavení výkonu povinný (dlužník) uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 /526-527/). K předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nepatří (na rozdíl od prekluze práva) okolnost, že pohledávka přiznaná exekučním titulem není promlčena, jinými slovy, otázkou promlčení se soud v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, zabývat nemůže. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením výkonu rozhodnutí, lze připustit, aby soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení výkonu, který by bylo třeba ihned zastavit /byť i bez návrhu/, „neodpovídá zákonu,“ srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307); o takový případ však v souzené věci nejde.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání povinného proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu