ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3619.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 3619/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné M. V., zastoupené advokátem, proti povinným 1) MUDr. J. V., a 2) PhDr. V. V., zastoupeným advokátkou, vyklizením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2560/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně z 22.5.2007, č.j. 20 Co 681/2006-49, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25.9.2006, č.j. 96 Nc 2560/2006-28, ve znění opravného usnesení ze 17.1.2007, 96 Nc 2560/2006-43, jímž městský soud nařídil exekuci vyklizením a její provedení vykázáním povinných do přiměřeného náhradního bytu. Odvolací soud uzavřel, že oprávněná smlouvou (označenou jako smlouva o smlouvě budoucí) uzavřenou 13.11.1996 s městem B. ve prospěch povinných (§50 občanského zákoníku) ve smyslu ustanovení §343 odst. 1, 3 o.s.ř. prokázala zajištění přiměřeného náhradního bytu, uložené vykonávaným rozsudkem (Městského soudu v Brně z 15.6.1995, č.j. 48 C 92/95-22, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně z 27.2.1996, sp. zn. 37 Co 252/95).
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzují s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí z 13.11.1996, která je „jediným důkazem a titulem, jímž je prokazována připravenost k poskytnutí náhradního bytu …, má nespočet právních i faktických vad.“ Povinní ohlašují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýkají především to, že se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, kterou oprávnění v jejich prospěch uzavřeli s městem B. Určení neplatnosti této dohody se domáhali v nalézacím řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 50 C 212/2000, jejich žaloba byla rozsudkem ze 7.6.2001 ve znění rozsudku Krajského soud v Brně z 15.4.2003, sp. zn. 47 Co 439/2001, zamítnuta s odůvodněním, že pro vydání určovacího rozsudku nebyl dán naléhavý právní zájem, jelikož otázka (ne)platnosti smlouvy z 13.11.1996 bude muset být řešena v řízení exekučním. Dále povinní vyjadřují pochybnosti (viz dikce „… je ovšem otázkou …“ v sedmém řádku třetí strany dovolání na č.l. 74), zda písemné „stanovisko Úřadu městské části B. – S. L. z 20.9.2006, v němž se uvádí pouze to, že rada městské části schválila pro případ, že na základě smlouvy o budoucí smlouvě z 13.11.1996 bude povinným přidělen byt, výši nájemného, je listinou vydanou orgánem obce ve smyslu ustanovení §343 odst. 3 o.s.ř. Namítají také, že byt nabízený jako náhradní není právně volný, jelikož dosud jsou jeho nájemci oprávněná a její manžel. S poukazem na svůj nepříznivý zdravotní stav zhoršený též právě v souvislosti s předmětným řízením pak vyjadřují přesvědčení, že výkon práv ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání. Ve svém vyjádření ze 6.9.2007 uvedla, že k výzvě soudního exekutora, aby byt vyklidili do 24.8.2007, sdělili povinní, že jej vyklidí dobrovolně již 22.8.2007 dopoledne, a že tak fakticky i učinili. Vykonavatel jim předal klíče od náhradního bytu, následně pak oprávněná požádala o ukončení nájmu náhradního bytu, což obec akceptovala k 31.8.2007 (viz dohoda na č.l. 104), s tím, že následně uzavřela smlouvu s povinnými. K „převodu“ nájemní smlouvy v intencích předchozí dohody s obcí tedy oprávněná přistoupila neprodleně, a povinní proto nemohli být žádným způsobem kráceni ve svých právech. Uvedené skutečnosti vyplývají také z protokolů soudního exekutora z 22.8.2007 (č.l. 108, 134), z námitek povinných proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce z 11.10.2007, v nichž povinní sami výslovně uvádějí, že byt dne 22.8.2007 dobrovolně vyklidili (č.l. 126 versa), a z odůvodnění usnesení z 12.2.2008, č.j. 96 Nc 2560/2006-166, jímž městský soud jejich námitkám vyhověl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice dovolacímu soudu přednesli, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Argumentace obsažená v dovolání tak k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nevede. Otázkami, ve kterých případech lze považovat byt za právně volný, a jakým způsobem lze také prokázat zajištění příslušné bytové náhrady, se vyšší soudy již zabývaly. V rozsudku z 19.8.1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1996 pod poř. č. 41, Vrchní soud v Praze formuloval a vysvětlil závěr, že zajištění příslušné bytové náhrady lze prokázat např. i prohlášením vlastníka domu o tom, že je ochoten s povinným uzavřít nájemní smlouvu ohledně náhradního bytu, případně doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) vyklizením bytu. V rozsudku z 28.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96, uveřejněném v téže Sbírce č. 3, ročník 1998, pod poř. č. 15, Nejvyšší soud dovodil, že nabízí-li oprávněný jako náhradní ten byt, k němuž mu dosud svědčí právo nájmu, lze mít podmínku, aby byt byl právně volný, za splněnou i tehdy, doloží-li, že s pronajímatelem uzavřel dohodu o skončení nájmu s odkládací podmínkou podle ustanovení §36 občanského zákoníku. Uvedené judikatorní závěry není důvodu nepoužít ani v předmětné věci, v níž soudy návrhu na nařízení a provedení exekuce vyhověly s odůvodněním, že oprávněná (s manželem) uzavřela s městem B. ve prospěch povinných smlouvu (označenou jako smlouva o smlouvě budoucí), jíž se (s manželem) zavázala byt nabízený jako náhradní vyklidit nejpozději v den provedení exekuce, a kterou se město B. zavázalo do 15 dnů od vyklizení předmětného bytu uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu náhradního bytu. Charakter listiny z 20.9.2006 vydané Městskou částí B. – S. L. (viz přílohová obálka č.l. 10) je nerelevantní, jelikož návrhu na nařízení a provedení exekuce bylo vyhověno na základě smlouvy ve prospěch třetího, nikoli tedy této listiny, jež může být považována nanejvýš za projev ochoty uzavřít s povinnými smlouvu o nájmu náhradního bytu (k čemuž se ostatně město B. zavázalo přímo ve smlouvě z 13.11.1996).
Pokud jde o dovolací námitku neplatnosti smlouvy z 13.11.1996 odůvodněnou argumentem, že tato smlouva trpí „nespočtem právních i faktických vad“, ta byla vznesena jako novum nepřípustné podle §241a odst. 4 (k tomu srov. obsah odvolání povinných z 19.10.2006 na č.l. 31-33, jež námitku neplatnosti smlouvy neobsahuje). Navíc je výtka, že se soud otázkou platnosti uvedené smlouvy nezabýval, uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž je ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.
K podání z 18.9.2007 (č.l. 113) Nejvyšší soud nepřihlédl, protože jím bylo dovolání doplněno po uplynutí dovolací lhůty.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14 října 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu