ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4414.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4414/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. M., proti povinné M. B., zastoupené advokátkou, prodejem nemovitostí, pro 72.360,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 30 E 151/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 31. 1. 2008, č.j. 66 Co 1148/2007-50, a usnesení Okresního soudu v Bruntále z 5.9.2007, č.j. 30 E 151/2007-23, ve znění opravného a doplňujícího usnesení z 12. 10. 2007, č.j. 30 E 151/2007-28, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti usnesení okresního soudu se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že usnesení okresního soudu ve výroku o nařízení výkonu k vymožení úroku z prodlení změnil tak, že návrh v této části zamítl) potvrdil usnesení z 5.9.2007, č.j. 30 E 151/2007-23 ve znění opravného a doplňujícího usnesení z 12. 10. 2007, č. j. 30 E 151/2007-28, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí.
V dovolání (směřujícím, posuzováno podle obsahu podání, jen proti potvrzujícím výrokům rozhodnutí odvolacího soudu), jehož přípustnost dovozuje z ustanovení. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž však vysvětluje v čem, tedy pro řešení které právní otázky, by mělo mít napadené rozhodnutí zásadní právní význam, povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje především v tom, že „již podkladové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, a že je tedy nesprávné. Soudy v nalézacím řízení však na námitky dovolatelky a jejího manžela nebraly zřetel.“ Podle názoru povinné oprávněný podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v rozporu s dobrými mravy a dovolatelka považuje celý jeho postup za nemorální. V závěru pak opětovně zdůrazňuje, že exekuční soudy pouze převzaly zjištění soudů nalézacích, že je povinna zaplatit oprávněnému částku 72.360,90 Kč a náhradu nákladů nalézacího řízení, aniž se vypořádaly s tím, že podkladové rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu /o nějž v souzené věci nejde/, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná, jež pouze odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatelka odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkala.
Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat případnou věcnou nesprávnost (a tu právě dovolatelka /viz šestý bod dovolání na č.l. 69 versa/ namítá) podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Pokud jde o namítaný rozpor podání návrhu na nařízení exekuce s dobrými mravy, Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jejž posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Rozpor s dobrými mravy (jde o hmotněprávní institut) tedy namítat ve vztahu k návrhu na nařízení exekuce, jež je institutem procesněprávním, úspěšně nelze. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud také zdůraznil, že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy nelze posuzovat ani správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo.“
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Jelikož dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje (i) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutím soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněnému, jenž by jinak měl na jejich náhradu nárok, ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu