ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4693.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4693/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné T. O. C. R., a. s., zastoupené advokátkou, proti povinnému M. d. W. (dříve L.), pro 9 499,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 1544/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 5. 2007, č. j. 40 Co 604/2006-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud shora uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 3. 2006, č. j. 24 Nc 1544/2006-9, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro jihomoravskou oblast, ze dne 13. 1. 2005, č. j. 175573/2004-6371, k vymožení pohledávky 9 499,- Kč, spočívající ve smluvní pokutě za nevyužívání služeb po sjednanou dobu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc Č. t. ú. (dále jen „Ú.“), který exekuční titul vydal, je dle ustanovení §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, dána pouze v rozsahu soukromoprávního vztahu o peněžité plnění za poskytování telekomunikačních služeb (kde cena této služby musí být sjednána podle zvláštního právního předpisu); naproti tomu smluvní pokuta je nárokem typicky občanskoprávním, sloužícím k zajištění závazků, netvoří ani příslušenství pohledávky a nemůže tedy sdílet osud zajišťovaného závazku. Sjednání smluvní pokuty je plně v dispozici účastníků, a proto k projednání a rozhodnutí sporů vyplývajících z takového závazkového právního vztahu je pravomocný soud (§7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ o. s. ř.“), rozhodující v klasickém kontradiktorním procesu.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – namítá oprávněná, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že má po právní stránce zásadní význam. Soudům vytýká, že nesprávně vyložily znění §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., neboť nepřiměřeně zúžily pojem „finanční plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb“ pouze na „hovorné.“ Poukazuje na to, že zákon č. 151/2000 Sb. svěřil rozhodování ve věcech sporů o povinnosti účastníka k finančnímu plnění, vyplývající ze smlouvy mezi provozovatelem veřejné telekomunikační sítě a účastníkem o poskytování telekomunikačních služeb, Úřadu. Uvádí, že v dané věci je smluvní pokuta sjednána jako sankční a kompenzační plnění (s funkcí paušalizované náhrady škody) za neodebrané služby; nejde o jiný soukromoprávní vztah, jak tvrdí soud, ale o zajišťovací závazkový vztah, závislý na vztahu hlavním (právním vztahu z poskytování telekomunikačních služeb), jehož obsah vyplývá ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Rozhodování sporů z této smlouvy je proto v pravomoci Úřadu. Připomíná, že tento závěr podporuje i nová právní úprava, tj. zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Není-li pak zákazník s rozhodnutím správního orgánu spokojen, může se obrátit k soudu, jenž rozhodne o zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Oprávněná sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam přednesla, jejich hodnocením však k takovému závěru dovolací soud nedospěl.
Exekuci lze nařídit, jsou-li splněny věcné předpoklady (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.). Jedním z těchto předpokladů je, aby titul, jehož výkon se navrhuje, vydal „oprávněný orgán“, tedy orgán, který byl k tomu pravomocný. Závěr, že exekuční titul vydal neoprávněný orgán, vede k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (popř. je důvodem jejího zastavení podle §268 odst. 1 písm. a/, §269 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1966/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 5/2005 pod č. 82, dovodil, že právní vztah mezi poskytovatelem veřejné telekomunikační služby a jejím uživatelem podle zákona č. 151/2000 Sb. je vztahem soukromoprávním. Český telekomunikační úřad – jako správní a regulační úřad ve věcech telekomunikací a poštovních služeb (viz §3 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.) – je orgánem, který je v oblasti telekomunikačních služeb nadán pravomocí projednat a rozhodnout spor o nárok provozovatele veřejné telekomunikační sítě na peněžité plnění vyplývající ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb uzavřené s účastníkem (uživatelem). „Finančním plněním“ ve smyslu ustanovení §95 odst. 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb. je právo na úhradu za přepravu nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám, tedy za služby, které je povinen provozovatel poskytnout „za cenu sjednanou podle zvláštního právního předpisu“, tj. podle zákona č. 526/1990 Sb., k níž účastníka zavazuje ustanovení §82 odst. 3, ve spojení s odstavcem 1 zákona č. 151/2000 Sb. „Finanční plnění“ spjaté s poskytováním telekomunikačních služeb vymezených v §2 odst. 7 zákona č. 151/2000 Sb. není tedy právo oprávněné na smluvní pokutu za nevyužívání telekomunikačních služeb (související s prodejem mobilního telefonu za „zvýhodněnou cenu“), i když závazek povinného byl obsažen ve smlouvě. Rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty tedy zákon 151/2000 Sb. Č. t. ú. nesvěřuje, a proto jeho rozhodnutí o takovém nároku je nicotným správním aktem, který není způsobilý být podkladem exekuce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3557/2006). Rozhodl-li odvolací soud v souladu s tímto názorem, nelze z námitek v dovolání uplatněných dovodit závěr, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; oprávněná na jejich náhradu právo nemá a povinnému ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů nemá žádný z účastníků právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2009
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu