ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.984.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 984/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. s. d. v U. O., zastoupené advokátem, proti povinnému M. K., zastoupenému advokátem, pro 13.039,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 13 Nc 493/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2007, č. j. 26 Co 70/2007-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 29. 8. 2003, č. j. 13 Nc 493/2003-7, kterým Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na majetek povinného podle rozsudku téhož soudu ze dne 24. 4. 2003, č. j. 9 C 59/2003-35, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 13.039,40 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 7.895,- Kč a pro náklady exekuce, jejímž provedením pověřil Mgr. K. B., soudního exekutora. Odvolací soud dovodil, že byl-li povinnému v nalézacím řízení coby osobě neznámého pobytu ustanoven opatrovník, musí soud v exekučním řízení z této skutečnosti vycházet. Jestliže citovaný rozsudek byl doručen opatrovníku povinného a nebyl-li napaden odvoláním, nabyl právní moci. Námitka povinného, že nebyly dány podmínky k tomu, aby mu byl opatrovník ustanoven, a že v důsledku toho je nalézací řízení postiženo procesní vadou, může být podle krajského soudu relevantní jen v řízení o podaném prostředku proti vydanému rozhodnutí. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že podkladový rozsudek je materiálně i formálně vykonatelný, a je exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v posouzení otázky, „že mu soud prvního stupně nesprávně ustanovil opatrovníka jako osobě neznámého pobytu, a to pracovnici soudu M. P.“. Namítá, že postup soudu prvního stupně byl „účelový“, neboť oprávněný znal jeho doručovací adresu, na niž mu doručoval písemnosti, a že tudíž soud „nepostupoval tak, aby relevantní skutečnosti o pobytu povinného získal“. Navíc mu opatrovníkem byla ustanovena osoba zaměstnaná u téhož soudu a „nelze tak očekávat, že bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu“. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04, v němž byl zaujat názor, že „především je namístě zjistit, zda povinného nemůže zastupovat osoba příbuzná“, a dále poukázal na to, že ustanovená opatrovnice byla v nalézacím řízení nečinná; postup soudu prvního stupně tak považuje „za nepřípustný formalismus, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného na spravedlivé řízení“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení (nesprávně uvedeno rozsudek) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud neshledal dovolání povinného podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3, §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 6. 2009, přípustným.
Nejvyšší soud totiž již v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již tzv. zmatečnostní vadou nebo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62 dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku“. Tuto námitku však dovolatel v posuzované věci nevznesl.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu