ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1407.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1407/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce A. a. s. - v likvidaci, proti žalovaným 1) P. M., zastoupenému advokátem, 2) J. M., 3) A. M., a 4) J. M., o vyklizení nemovitosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným 1) proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. února 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 145/2006, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 19. ledna 2007, č. j. 59 Co 3/2007-40, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, odmítl odvolání žalované 2) a žalovaného 4) proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99-156 (výrok I.), kterým byla žalovaným uložena povinnost vyklidit tam specifikované nemovitosti, rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a dále rozhodl, že „ve výroku I. a II.“ ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) se rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99-156, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že žalované nelze považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (jde o žalobu na vyklizení opírající se o tvrzení, že žalovaní užívají předmětné nemovitosti bez právního důvodu), dovodil, že vůči žalovanému 3), který nepodal odvolání, nabyl rozsudek okresního soudu právní moci a že odvolání žalované 2) a žalovaného 4) trpí vadami, které brání v pokračování odvolacího řízení (absence vymezení rozsahu, v jakém je rozsudek okresního soudu napaden, a neuvedení způsobilého odvolacího důvodu); proto odvolání žalovaných 2) a 4) odmítl. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) rozsudek okresního soudu pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení krajského soudu (proti „výrokům I., II. a III.“) podal žalovaný 1) žalobu pro zmatečnost. Zdůvodnil ji tím, že „ten, kdo vystupoval jako účastník řízení, neměl způsobilost být účastníkem řízení“ a že „účastník společnost A. a.s. v likvidaci nebyl řádně zastoupen“; uplatnil tedy dovolací důvody podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 10. 10. 2006, č. j. 6 C 145/2006-29, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 11. 2006, č. j. 6 C 145/2006-32, žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a rozhodl, že „žalobce“ [správně žalovaný 1)] je povinen zaplatit „žalovanému“ (správně žalobci) na náhradě nákladů řízení 3.408,- Kč (výrok II.). Vycházeje z toho, že proti výroku o odmítnutí odvolání byli oprávněni podat žalobu pro zmatečnost pouze žalovaní 2) a 4), nikoliv žalovaný 1), a že výrok o zrušení rozsudku okresního soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení není pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, dospěl závěru, že žaloba pro zmatečnost proti usnesení krajského soudu není přípustná; proti výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 4) žalobu pro zmatečnost nepřipouští přímo ustanovení §230 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 1. 2007, č. j. 59 Co 3/2007-40, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., v části, v níž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost proti výrokům usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, o odmítnutí odvolání žalovaných 2) a 4) a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) a 4), zrušil a v tomto rozsahu věc postoupil věcně příslušnému Krajskému soudu v Brně, a potvrdil ho v části, v níž byla zamítnuta žaloba pro zmatečnost proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99-156, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1); zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že pro projednání a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost proti výroku usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání žalovaných 2) a 4) není dána věcná příslušnost okresního soudu, ale krajského soudu (§229 odst. 4, §235a odst. 1 věta druhá o. s. ř.), a že žaloba pro zmatečnost v části, v níž směřovala proti výroku usnesení, kterým krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, není přípustná, neboť žalobou pro zmatečnost lze napadnout toliko pravomocné rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto ve věci nebo jímž bylo řízení skončeno; v daném případě „ve zrušovací části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto“.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Za vadu, kterou je podle něj předchozí řízení postiženo, považuje skutečnost, že v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, ve kterém „vystupoval jako žalobce a společnost A. a. s. v likvidaci jako žalovaný, zastupovali tuto společnost na straně žalovaného dva likvidátoři, a to JUDr. K. L. a Ing. Z. L.“. Tím bylo v řízení o zmatečnost porušeno ustanovení §21 odst. 5 věta druhá o. s. ř., podle něhož v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku II. zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) „zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst.1 a 3 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný 1) napadá dovoláním - jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - usnesení odvolacího soudu ve výroku II., jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm.c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst.3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustálené judikatury soudů na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
V posuzovaném případě napadl žalovaný 1) žalobou pro zmatečnost usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495 - mimo jiné - ve výroku III., jímž byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99-156, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, z důvodů v tomto ustanovení taxativně vymezených.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou rozhodnutí, kterými bylo řízení před soudy skončeno, a to buď jakýmkoliv způsobem, jímž se podle zákona řízení končí (u žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř.), nebo rozhodnutím o věci samé (u žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 2 a 3 o. s. ř.) anebo jen určitým způsobem (u žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.), a která jsou pravomocná; není přitom samo o sobě významné, zda soud v původním řízení rozhodl rozsudkem (částečným, mezitímním, konečným, pro uznání nebo pro zmeškání), usnesením, platebním rozkazem, popřípadě směnečným nebo šekovým platebním rozkazem.
Za rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno, nelze považovat usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žaloba pro zmatečnost proti výroku usnesení Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 9. 2. 2006, č. j. 60 Co 162/2004-495, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. 4. 2002, č. j. 7 C 45/99-156, ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, tedy musela být - jak správně dovodil odvolací soud - pro nepřípustnost zamítnuta; usnesení odvolacího soudu, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby pro zmatečnost v této části potvrzeno, již z tohoto důvodu nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam.
Soudy obou stupňů tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodily, že žalobou pro zmatečnost napadený výrok usnesení krajského soudu, jímž krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nelze z pohledu ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. považovat za rozhodnutí, kterým bylo řízení před soudy skončeno.
Námitky žalovaného 1) v dovolání však nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale – jak sám žalovaný 1) výslovně uvádí –uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalovaného 1) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §238a odst.1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o dovolání (je v něm totiž uvedeno, že „proti tomuto usnesení je přípustné dovolání podané do dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži“). Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít - jak vyplývá z ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného 1) směřuje proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný 1) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu