ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1819.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1819/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátkou, proti žalované L. f. U. K., p. o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 268/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2007, č.j. 20 Co 360/2007-179, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11.9.2007, č.j. 20 Co 360/2007-179, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11.10.2006, sp.zn. 10 C 268/2004-129 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30.9.2004), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobkyně v dovolání mimo jiné uvedla, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází při úvaze, zda v jejím jednání lze spatřovat porušení pracovní kázně (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že zaviněně porušila pracovní kázeň tím, že v období od 2.8.2004 do 11.8.2004 nenastoupila do práce a práci nevykonávala), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), představují uvedené námitky žalobkyně uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V posuzované věci dále řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - právní otázku výkladu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z hlediska toho, zda se žalobkyně dopustila závažného porušení pracovní kázně, tedy otázku intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Výklad otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru (v úplnosti citovaném soudem prvního stupně), že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odvolací soud (a soud prvního stupně, jak je zřejmé z výslovné citace obecných východisek v odůvodnění jeho rozsudku) z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Námitky obsažené v dovolání jsou svým obsahem polemikou s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně; ve věci tedy bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu