ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1920.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1920/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po MUDr. B. S., zemřelé dne 13. dubna 2001, za účasti 1) S. P., 2) M. P., 3) B. K., zastoupeného advokátkou, 4) A.. B., zastoupeného advokátem, 5) F. B., 6) E. B., 7) J. S., zastoupené advokátkou, 8) MUDr. K. S., zastoupené advokátkou, 9) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 10) Ř. f. K., zastoupené advokátem, 11) M. v R., vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 37 D 364/2001, o dovolání A. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2007, č. j. 10 Co 20/2007-1378, takto:
I. Dovolání A. B. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po MUDr. B. S., zemřelé dne 13.4.2001 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením vydaným Okresním soudem v Karviné dne 30.4.2001, č. j. 37 D 364/2001-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. M. V., notářka v K. (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 15.9.2006, č. j. 37 D 364/2001-1188, určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky částkou 2.197.688,- Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.197.688,- Kč (výrok I.); potvrdil nabytí dědictví tak, že „nemovitosti, zapsané u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště K. na listu vlastnictví , pro obec K., katastrální území K.-m., a to rodinný dům, stojící na pozemku parc. číslo 1793/31 zastavěné ploše a nádvoří, pozemky parc. číslo 1793/31 zastavěnou plochu a nádvoří, 1793/28 zahradu, 1793/37 ostatní plochu, včetně venkovních úprav, trvalých porostů v ceně 1.690.000,- Kč nabyli S. P., M. P., A. B., F. B., E. B., MUDr. K. S., J. S. a B. K. s tím, že každý nabývá jednu osminu (1/8)“; že obrazy v usnesení vyjmenované nabývá M. v R. a že koberce v usnesení vyjmenované nabývá Ř. f. K.; že veškerý ostatní zůstavitelčin majetek připadá státu – Č. r. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení státu (výroky III., IV.a V.); rozhodl o znalečném soudnímu znalci Ing. J. M. (výrok VI.) a o odměně soudní komisařky Mgr. M. Ch. (výrok VII.). Uvedl, že „zůstavitelka zemřela jako svobodná, bezdětná, bez zanechání zákonných dědiců“; že „zůstavitelka zanechala závěť psanou vlastní rukou ze dne 7.9.1976 a její doplnění – změnu ze dne 25.8.1994“; že „touto závětí zůstavitelka odkázala své nemovitosti S. P., M. P., A. B., F. B., E. B., MUDr. K. S., J. S. a B. K.“; že dále „zůstavitelka závětí odkázala své koberce F. ú. Ř. c. v K. a své obrazy M. v R.“; že „ohledně dalšího majetku, zůstavitelkou zanechaného, byla závěť neurčitá, jak toto bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě 10 Co 516/2005 ze dne 30. září 2005, které nabylo právní moci 25. ledna 2006, takže další zůstavitelčin majetek, s ohledem na to, že zde nejsou zákonní dědici, připadl jako odúmrť státu“; že „dědici dědictví neodmítli a jsou způsobilí dědit“.
K odvolání A. B., F. B. a E. B. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29.6.2007, č.j. 10 Co 20/2007-1378, usnesení soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výrocích I. až V. a ve výroku VII.“ potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že „závěť zůstavitelky je neplatná v části, kde zůstavitelka uvedla, že \'nábytek a ostatní věci ať jsou prodány a peníze, ať jsou odevzdány tomu, kdo bude pečovat o její hrob a nechá sloužit mše svaté za ni a za její rodiče\'“; že „důvodem absolutní neplatnosti závěti v této části je skutečnost, že zůstavitelka neoznačila žádnou konkrétní fyzickou nebo právnickou osobu, které nábytek a další věci odkazuje“; že „odvolatelé mají pravdu v tom, že zůstavitelka nemínila odkázat uvedené věci státu, svou vůli však v závěti vyjádřila naprosto nekonkrétním a neurčitým způsobem, který není možno ani širokým výkladem zhojit“; že „stát uvedené věci nenabývá z titulu dědictví, nýbrž z titulu nároku na tzv. odúmrť“; že „pokud jde o námitky odvolatelů, že v řízení byla předložena padělaná závěť, pak tato skutečnost z obsahu spisu nevyplývá a kromě toho účastníci u jednání před soudní komisařkou dne 25.4.2003 prohlásili, že závěť uznávají a nevznášejí námitky“; že „jiná závěť v řízení objektivně zjištěna nebyla“; že „zůstavitelčiny obrazy, které jsou v napadeném usnesení popsány, byly správně přikázány M. v R. P. r.“ a že „zůstavitelčiny koberce byly správně přikázány Ř. f. K., neboť takto vyjádřila jasně a srozumitelně svoji poslední vůli v závěti zůstavitelka“.
Proti tomuto usnesení podal A. B. dovolání. Namítá, že „celé řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „vady řízení spatřuje v chybném postupu soudů, které nesprávně zjistily majetek zůstavitelky a počet jejích dědiců“; že „v celém řízení, které nejenže probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, od 30.4.2001 do 6.8.2007, byla soustavně porušována procesní práva jeho osoby, ale také dalších účastníků řízení, když soud neprováděl navrhované důkazy a zamítal námitky a návrhy“; že „došlo na úkor oprávněných dědiců k dědění pouze ve prospěch dědiců pana B. K., MUDr. K. S., J. S. a k neoprávněnému nabytí majetku zůstavitelky Č. r.“; že „nesprávné právní posouzení věci spočívá v nesprávném posouzení celé otázky dědění v dané kauze, a to zejména otázky závěti zůstavitelky, otázky počtu dědiců a v návaznosti na tuto skutečnost posouzení otázky připadnutí části majetku zůstavitelky státu-Č. r. jako odúmrť“; že „soudy pochybily, když určily, že majetek zůstavitelky, koberce a obrazy mají připadnout Ř. f. v K., respektive M. v R., jelikož zůstavitelka ve své závěti uvedla, že předmětné věci uvedeným subjektům nepřenechává, nýbrž jim mají být po jejím úmrtí darovány, což je v rozporu s ustanovením §628 odst. 3 obč. zák.“; že „ve věci nejsou dány podmínky pro připadnutí majetku státu, když zůstavitelka zcela jasně stanovila ve své závěti své dědice“; že „jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky, a v případě, nejsou-li v závěti zůstavitele stanoveny podíly, v jakých mají nabýt dědictví, platí, že jejich podíly jsou stejné“; že „soudy v řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením §175a a násl. o.s.ř., jelikož nepostupovaly v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná“; že „nevyrozuměly dle ustanovení §175i o.s.ř. osoby, o nichž měly důvodně za to, že jsou dědici, o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout“; že „ve smyslu ustanovení §175e o.s.ř. měly soudy, jelikož to vyžadoval obecný zájem a navíc také důležitý zájem účastníků, učinit i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistit dědictví“; že „soudy však dědictví žádným způsobem nezajistily, a to i přes skutečnost, že účastníci řízení, včetně dovolatele, tento postup navrhovali, což ve svém důsledku mohlo vést k podstatnému snížení hodnoty majetku dědictví“; že „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy se dopustili dědicové MUDr. K. S. a pan B. K. tím, že zatajili závěť zůstavitelky, již našli dne 14. dubna 2001 po jejím úmrtí v jejím domě“; že „jmenovaní dědicové také neoprávněně bez souhlasu dědiců ostatních disponovali klíči od nemovitosti zůstavitelky“; že „do protokolu o předběžném šetření, v němž by měl být uveden veškerý majetek zůstavitelky, vzhledem k jednání dědiců MUDr. K. S. a pana B. K., mnohý majetek zůstavitelky zapsán nebyl“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst. 2 (§336n) a v §338za o.s.ř. (§238 a §238a o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o.s.ř. [§239 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst. 3 o.s.ř.].
A. B. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §476 odst. 1 a 2 obč. zák. zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu. V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná.
Podle ustanovení §477 odst. 1 obč. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
K obligatorním náležitostem závěti patří podle ustanovení §477 odst. 1 věty první obč. zák. označení dědice, který je závětí k dědění povolán. Osoba dědice musí být v závěti identifikována dostatečně určitě, tj. tak, aby v okamžiku smrti zůstavitele nebyla zaměnitelná s jakoukoli jinou osobou.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru dovolatele - k závěru, že zůstavitelka posuzovanými závětmi povolala k dědění obrazů M. v R., k dědění koberců Ř. f. K. a že ve vztahu k „nábytku a ostatním věcem“ nebyl dostatečně určitě vymezen dědic, proto tento majetek připadá státu, s odůvodněním shora citovaným, nemůže usnesení odvolacího soudu z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1990, sp. zn. 4 Cz 8/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, ročník 1991).
Z vylíčení dalších důvodů dovolání je zřejmé, že A. B. v posuzovaném případě namítá již pouze, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], resp. že usnesení odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky – jak výše vysvětleno – nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání A. B. není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání A. B. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu