ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1985.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1985/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému C. M. S., spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o 75.094,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 146/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2007, č. j. 16 Co 136/2007-266, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98-231, změněn tak, že žaloba na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím se zamítá, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98-231, změněn tak, že žaloba na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím se zamítá) a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98 – 231 (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba co do částky 18.093,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení zamítnuta a jímž bylo žalobě co do částky 5.849,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 vyhověno), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 75.094,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného byl v pracovním poměru v období od 1. 8. 1997 do 20. 1. 1998, že v tomto období vykonával pro žalovaného práci nad rámec „oficiální pracovní doby“ a že za tuto práci nedostal zaplaceno. Požadoval dále, aby mu žalovaný zaplatil také neuhrazený rozdíl dovolené za měsíce září 1997 (2.656,- Kč) a prosinec 1997 (5.174,- Kč) a za 3 dny neplaceného volna v lednu 1998 (4.973,- Kč).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 10. 2001, č. j. 61 C 146/98-79, žalovanému uložil zaplatit žalobci 3.245,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení, co do částky 71.849,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 34.790,20 Kč k rukám advokátky a České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném 88,- Kč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci nelze z titulu přesčasové práce požadovanou částku 62.291,- Kč přiznat, neboť „je zřejmé“, že žalovaný při sjednávání podmínek odměňování všechny upozornil, že tato mzda bude vyplácena bez ohledu na odpracovanou dobu, přičemž je evidentní, že rozsah odpracované doby se mohl odrazit na mzdě zaměstnance ve formě provize. Proto za nedůvodný považoval také požadavek na doplatek rozdílu mezi vyplacenou náhradou mzdy za dovolenou, a to za září 1997 ve výši 2.656,-Kč a prosinec 1997 ve výši 5.174,- Kč. Důvodnou shledal pouze tu část žaloby, v níž se žalobce domáhal náhrady mzdy za dny 2., 19. a 20. ledna 1998 (3.245,-Kč), neboť v těchto dnech mu žalovaný neumožnil pracovat a šlo tedy o překážku v práci na straně zaměstnavatele; požadoval-li žalobce z téhož důvodu 4.973,-Kč, soud v rozsahu 1.728,- Kč žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 4. 2002, č. j. 16 Co 108/2002-97, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž soud žalovanému uložil zaplatit žalobci 3.245,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že práce, kterou vykonával žalobce pro žalovaného nad rámec oficiální pracovní doby, nemůže být posouzena jako práce přesčas ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zák. práce. Vytknul však soudu prvního stupně, že se věcí nezabýval z toho hlediska, zda žalovanému nevzniklo v důsledku těchto činností žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení §243 zák. práce. Za neodpovídající ustanovení §132 o. s. ř. považoval, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a uložil mu, že musí dospět k jednoznačnému závěru, zda žalovaný stanovil žalobci pracovní dobu v rozsahu 10 hodin denně, a to ve stejné době, v jaké byla otevřena prodejna, případně v sobotu, nebo ne, a vyvodit z těchto zjištění příslušný právní závěr.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, č. j. 61 C 146/98-193, žalovanému uložil zaplatit žalobci 3.543,50 Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení a co do částky 68.305,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 82.667,10 Kč k rukám advokátky a České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě“ 80,10 Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě“ 7,90 Kč. Znovu dovodil, že, žádá-li žalobce zaplacení toho, co odpracoval nad rámec stanovené pracovní doby, nejedná se o práci přesčas, avšak o bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému. Pro výpočet výše bezdůvodného obohacení vyšel z toho, že ve dnech, kdy byl v docházkové knize zapsán příchod i odchod, odpracoval žalobce vždy 1,5 hodiny nad rámec stanovené pracovní doby; vycházeje dále z toho, že hodinová mzda žalobce byla 54,10 Kč, přiznal žalobci 3.543,50 Kč. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že sice „nejsou pochyby“, že žalobce byl v práci nad rámec pracovní doby také v dalších dnech, o sobotách a že se za žalovaného zúčastnil výstav, že však neprokázal přesně, od kdy do kdy byl v práci, případně na výstavách.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 10. 2005, č. j. 16 Co 247/2005-215, rozsudek soudu prvního stupně znovu (s výjimkou výroku, jímž žalovanému uložil zaplatit žalobci 3.543,50 Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. V řízení „byla provedena celá řada důkazů, ze kterých v dané věci má soud možnost vyjít“, navíc může soud použít i postup podle ustanovení §136 o. s. ř. Toto ustanovení však neumožňuje libovůli soudu při určení výše nároku, ale základem úvah podle §136 o. s. ř. je „zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí a právě tyto základní souvislosti dle názoru odvolacího soudu spis obsahuje“. Vycházeje dále z toho, že „žalobci musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že od žalobce přijal výkon práce“; nesouhlasil ani se způsobem výpočtu částky, o niž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Výše bezdůvodného obohacení by měla odpovídat tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci, kdyby tato práce byla vykonána v rámci řádné pracovní doby. Žalobce by měl obdržet stejnou částku, která by mu náležela za řádně vykázané a odpracované hodiny v tom měsíci, ve kterém se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohatil.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98 – 231, žalovanému uložil zaplatit žalobci 50.212,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení a na nákladech řízení 43.408,40 Kč k rukám advokáta, co do částky 18.093,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném“ 21,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu v Ostravě na svědečném“ 67,- Kč. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce spolu s ostatními měl stanovenou povinnost pracovat ve všedních dnech na provozovně na ul. R. v O. – V. po celou provozní dobu prodejny, tedy od 8.00 do 18.00 hodin, že tuto povinnost plnil a že proto lze uzavřít, že ve všedních dnech, které má vykázány jako odpracovanou směnu, pracoval navíc vždy 1,5 hodiny. Žalobce dále v jím vyznačených sobotách odpracoval vždy celou dobu, po kterou měla prodejna otevřeno, a to od 9,00 hod. do 16,00 hod., tedy v každou vyznačenou sobotu 7 hodin a strávil na výstavách dne 30. 8. 1997 ve F.-M. 7 hodin, dne 25. 10. 1997, 26. 10. 1997 a 28. 10. 1997 v H. vždy 12,5 hodiny za den; jeho prací vzniklo žalovanému v tomto rozsahu bezdůvodné obohacení. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vycházel vždy z částek, jež byly žalobci v konkrétních měsících vyplaceny jako základní mzda včetně prémie, které vydělil počtem odpracovaných a zaplacených hodin a takto vypočtenou hodinovou mzdu vynásobil počtem hodin, kdy žalobce pracoval nad rámec „oficiální pracovní doby“. Za tři dny náhradního neplaceného volna v lednu 1998 (s přihlédnutím k tomu, že na tento nárok mu již bylo pravomocně přiznáno 3.245,-Kč) přiznal žalobci 1.728,-Kč a na rozdílu mezi vyplacenou náhradou mzdy za dovolenou, kterou čerpal v prosinci 1997 a nárokem, který mu vznikl, 4.121,-Kč. Žalobu ohledně rozdílu v náhradě mzdy za dovolenou za září 1997 ve výši 2.656,-Kč jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č. j. 16 Co 136/2007-266, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku (ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 50.212,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení), „pokud bylo vyhověno žalobě na zaplacení 44.363,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení“, a v odstavci III. a IV. výroku (ve výrocích o povinnosti účastníků zaplatit státu náklady svědečného) potvrdil, v odstavci I. výroku (ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 50.212,50 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení), „pokud bylo vyhověno žalobě na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím“, jej změnil tak, že žalobu na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 30.419,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 12.768,- Kč k rukám advokáta. Ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení uvedl, že soud prvního stupně řádně a objektivně zjistil skutkový stav věci, provedené důkazy náležitě a v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. vyhodnotil a v tomto směru odvolací námitky žalovaného považoval za nedůvodné. Odvolací námitku týkající se ustanovení §136 o. s. ř. odmítl s tím, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí toto ustanovení neaplikoval. Měl však zato, že „za mzdu nelze považovat bezdůvodné obohacení, které zaměstnavatel získal“. Zjišťoval-li soud prvního stupně průměrný výdělek pro zaplacení náhrady mzdy za dovolenou, postupoval chybně, jestliže do tohoto výpočtu započetl i částky, o které se v jednotlivých měsících žalovaný na úkor žalobce obohatil. Protože žalobci již byla přiznána náhrada mzdy za tři dny tzv. neplaceného volna v lednu 1998 ve výši 3.245,- Kč a náhrada za dovolenou čerpanou v prosinci 1997 ve výši 4.057,- Kč, není možno žalobci přiznat dalších 1.728,- a 4.121,- Kč; žalobu na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím zamítl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje jak z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (právní otázka bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena), tak z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (napadeným rozsudkem bylo částečně potvrzeno a částečně změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), žalovaný namítá, že žalobci se nepodařilo prokázat rozsah bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout na straně žalovaného. Žalobce totiž jednoznačně neprokázal, v jaké době byl přítomen v práci a tedy přesný rozsah případného obohacení žalovaného, stejně jako nebylo prokázáno, že by žalobce pracoval také o sobotách a na příslušných výstavách a že měl v tyto dny přikázáno pracovat takový počet hodin, který tvrdil. V určené výši bezdůvodného obohacení navíc „není započítána jen základní mzda žalobce, ale také nenárokové složky výdělku žalovaného v podobě provizí, které ovšem žalobci náležely ad hoc, a to pouze v případě prodeje motorového vozidla zákazníkovi za dohodnuté součinnosti žalobce“. Vycházel-li odvolací soud z výše bezdůvodného obohacení, zahrnující automaticky a bez dalšího také provize žalobce ve vztahu k mechanismu výpočtu výše bezdůvodného obohacení, provedl zcela nesprávné právní posouzení ustanovení, týkajících se bezdůvodného obohacení v pracovněprávních vztazích. Nesprávně také potvrdil vadné rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k použití ustanovení §136 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřezkoumatelné nebo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek odvolacího soudu o věci samé zčásti změněn („pokud bylo vyhověno žalobě na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím“ tak, že žalobu na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím zamítl) a zčásti potvrzen (oba soudy shodně rozhodly o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 44.363,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení). Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaný napadá celý rozsudek odvolacího soudu (rozsah dovolání neomezuje jen na některé výroky), tedy i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavku (aby byla žaloba zamítnuta) bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98 – 231, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usneseních ze dne 24. 4. 2002, č. j. 16 Co 108/2002-97, a ze dne 4. 10. 2005, č. j. 16 Co 247/2005-215, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k posouzení skutečností, které dosud soud prvního stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Odvolací soud tedy neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně; rozsudky soudu prvního stupně zrušil proto, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem v řízení provedeným důkazům a že nezvážil, zda věc nelze posoudit i z jiného právního hlediska, aniž soud prvního stupně jiným právním hlediskem zavazoval. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel zčásti ze skutečností, které, ač byly zjištěny již dříve, do svých úvah v předchozím rozhodnutí nezahrnul, a zčásti ze skutečností, které vyšly nově najevo; k jinému právnímu posouzení dospěl vlastní úvahou. Závěr soudu prvního stupně učiněný v rozsudku ze dne 26. 7. 2006, č. j. 61 C 146/98 – 231, že žalovanému vzniklo činností žalobce bezdůvodné obohacení, nevyplynul z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovozovat. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešil odvolací soud – mimo jiné - právní otázku, jakou povahu má práce (plnění), kterou zaměstnanec koná pro zaměstnavatele nad rámec stanovené (zákonné) pracovní doby v řádném pracovním poměru. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě na zaplacení 44.363,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení, je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř.), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od 1. 8. 1997 ve funkci prodejce s dohodnutou základní mzdou 10.000,-Kč měsíčně, že žalobce spolu s ostatními zaměstnanci měl stanovenu povinnost pracovat ve všedních dnech na provozovně na ul. R. v O. – V. po celou provozní dobu prodejny, tedy od 8.00 do 18.00 hodin, že tuto povinnost plnil, že dále v jím vyznačených sobotách odpracoval vždy celou dobu, po kterou měla prodejna otevřeno, a že pro žalovaného působil také na výstavách dne 30. 8. 1997 ve F.-M. a dne 25. 10. 1997, 26. 10. 1997 a 28. 10. 1997 v H.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky žalobce týkající se roku 1997 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Odvolací soud nejprve naznačil (ve svém zrušovacím usnesení ze dne 24. 4. 2002, č. j. 16 Co 108/2002-97) a poté dovodil (ve svém zrušovacím usnesení ze dne 4. 10. 2005, č. j. 16 Co 247/2005-215, stejně jako v dovoláním napadeném rozsudku), že žalobci musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které „zaměstnavateli vzniklo tím, že od žalobce přijal výkon práce“ nad „rámec řádné pracovní doby“. S tímto závěrem, z něhož se pak odvíjejí úvahy o výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení, dovolací soud nesouhlasí.
Rozhodovací praxe již dříve dospěla k názoru (od něhož nemá dovolací soud důvodu se odchylovat), že, začala-li fyzická osoba pro zaměstnavatele s jeho souhlasem pracovat, avšak v důsledku toho, že pracovní smlouva nebyla sjednána platně, nebyl zde právní úkon ve smyslu ustanovení §27 zák. práce způsobilý založit pracovní poměr, jedná se o tzv. faktický pracovní poměr. Pouze v případě, jestliže pracovní smlouva není sjednána platně (kupř. proto, že v rozporu se zákonem byl se ženou sjednán druh práce ženám zakázaný - srov. §150 zák. práce), nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah, jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 811/2005). Fyzické osobě však vždy musí být vydáno bezdůvodné obohacení, které zaměstnavateli vzniklo tím, že přijala od fyzické osoby plnění z neplatného právního úkonu (srov. §243 odst. 1, 2 zákoníku práce). Rozsah takového plnění je dán tím, v jaké výši bezdůvodné obohacení zaměstnavateli vzniklo; výše bezdůvodného obohacení pak odpovídá tomu, co by zaměstnavatel musel plnit fyzické osobě za skutečně vykonanou práci v případě, že by pracovní smlouva byla uzavřena platně, tedy mzdovým podmínkám platným u zaměstnavatele v době, kdy byla práce vykonána (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2014/2000, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2507/2003, nebo ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1688/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2005, pod pořadovým číslem 189) – naposled uvedený názor sdílí i odvolací soud.
V projednávané věci se však o obdobnou situaci nejedná. Jak bylo již výše uvedeno, dospěly soudy k závěru (který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o. s. ř. a nebyl ani dovolatelem zpochybněn), že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od 1. 8. 1997 ve funkci prodejce na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1997. Platnost uzavřené pracovní smlouvy (a na základě ní vzniklého pracovního poměru) v řízení zpochybněna nebyla a z provedených důkazů ani pochybnosti nevyplývají. Lze tak uzavřít, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl řádný pracovní poměr, jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností; nelze tedy uvažovat o tom, že by se jednalo o tzv. faktický pracovní poměr s důsledky shora uvedenými.
Samotná skutečnost, že u žalovaného (jako zaměstnavatele) nebyl předem stanoven jednotlivým zaměstnancům (ani žalobci) rozvrh pracovních směn, nemůže nic změnit na tom, že žalobce pracoval pro žalovaného na základě řádně vzniklého pracovního poměru; i když pracoval mimo (nad rámec) zákonem stanovené týdenní pracovní doby, jeho pracovní poměr řádně a platně uzavřený se neměnil (vždy na 1,5 hod. nebo na celou sobotu) v tzv. faktický pracovní poměr. Pracoval-li tedy žalobce v řádném pracovním poměru v souladu s pokyny zaměstnavatele, přísluší mu také za odvedenou práci odměna (mzda). Výše této mzdy se odvíjí – mimo jiné - od příslušných ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „zákon o mzdě“).
Podle ustanovení §83 odst. 1 zák. práce pracovní doba je nejvýše 43 hodiny týdně.
Podle ustanovení §83 odst. 1 zák. práce o rozvržení týdenní pracovní doby rozhoduje podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí (§83 odst. 3) zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem.
Podle ustanovení §96 odst. 1 věty první zák. práce prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§84 až 85a a §87 odst. 1).
Zákoník práce tedy definuje práci přesčas ve vztahu ke stanovené týdenní pracovní době, přičemž pro charakteristiku práce přesčas stanoví ještě další podmínky (práce je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, mimo rámec rozvrhu pracovních směn). Pouhá skutečnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) týdenní pracovní dobu nerozvrhl, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila. To, že zaměstnavatel týdenní pracovní dobu nerozvrhl do jednotlivých směn, znamená jen to, že nelze určit, kdy (resp. od kdy do kdy) má zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci konat. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas.
I když v projednávané věci zaměstnavatel (žalovaný) zřejmě, v rozporu se zákonem, nestanovil jednotlivým zaměstnancům (ani žalobci) rozvrh pracovních směn, práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu přesto mohla mít povahu práce přesčas. V řízení soudy dospěly k závěru (který dovolatel nezpochybňuje), že žalobce skutečně pracoval ve větším rozsahu, než byla zákonem stanovená týdenní pracovní doba. Aby se však jednalo o práci přesčas ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 zák. práce, musí být napevno postaveno, zda tak žalobce pracoval na příkaz nebo se souhlasem zaměstnavatele - žalovaného (práce nad rámec stanovené týdenní pracovní doby proti vůli zaměstnavatele nemůže být prací přesčas). Vycházeje však z jiného právního názoru (že, „nebyl-li stanoven rozvrh pracovních směn jednotlivých zaměstnanců, tedy i žalobce, není možno považovat práci žalobce nad rámec délky pracovní doby stanovené v §83 ZPr jako práci přesčas“), odvolací soud se již tím, zda byla uvedená podmínka (příkazu nebo souhlasu zaměstnavatele) splněna, nezabýval.
Byl-li žalobce dále v rámci svého pracovního poměru u žalovaného vysílán mimo své pracoviště na výstavy, kde rovněž pro žalovaného pracoval, nutno tuto činnost žalobce posuzovat (byly-li splněny všechny zákonné podmínky) jako pracovní cestu a nároky z takové činnosti vzniklé jako nároky zaměstnance při konání pracovní cesty. Ani z tohoto pohledu odvolací soud nároky žalobce neposuzoval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba na zaplacení 5.849,- Kč s příslušenstvím zamítnuta), není správný; Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba co do částky 18.093,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 do zaplacení zamítnuta a jímž bylo žalobě co do částky 5.849,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 11. 8. 1998 vyhověno) i tento rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu