ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2164.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2164/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o určení, že výpovědní doba neskončila, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 258/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. ledna 2008 č.j. 16 Co 161/2007-132, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpovědní doba při výpovědi dané žalobkyni žalovaným z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dnem 31.8.2004 neskončila“. Žalobu zdůvodnila tím, že dne 11.5.2004 jí žalovaný, u něhož byla zaměstnána od 1.5.1992 jako strážník městské policie ve V., doručil výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že se stala v souvislosti s rozhodnutím Z. m. V. ze dne 3.3.2004 o organizační změně (spočívající ve snížení stavu strážníků městské policie) nadbytečnou. Ačkoli je žalobkyně samoživitelkou pečující o tříapůlletého syna, jíž je žalovaný ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce povinen zajistit nové vhodné zaměstnání (které by odpovídalo jejímu zdravotnímu stavu s přihlédnutím k jejímu věku kvalifikaci a schopnostem), uvedl žalovaný ve výpovědi i při jejím projednání „pouze subjekt – zaměstnavatele T. s. v. V.“, aniž by žalobkyni sdělil druh práce, na kterou by měla být u nového zaměstnavatele přijata, a nadto podle zjištění žalobkyně „v době předání výpovědi, ani v současné době T. s. V. neměly a nemají ve volných místech vedených u Úřadu práce v O., pobočce V. oznámeno žádné místo“. Za této situace žalovaný podle názoru žalobkyně nesplnil povinnost zajistit jí nové vhodné zaměstnání, „v důsledku čehož výpovědní doba skončí teprve tehdy, až žalovaný svou povinnost splní“.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15.2.2007 č.j. 13 C 258/2004-94, ve znění usnesení ze dne 12.6.2007 č.j. 13 C 258/2004-111, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.735,- Kč „splatnou“ advokátce JUDr. J. P. a České republice – Okresnímu soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení vzniklých státu 649,- Kč a na soudním poplatku 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni, která patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a jimž výpovědní doba skončí až poté, co zaměstnavatel tuto povinnost splní, bylo nabídnuto pracovní místo vedoucí provozu třídící linky odpadu u T. s. m. V. (dále též jen „TSMV“), které „nebylo fakticky nikdy zřízeno, nebylo tudíž volné a bylo pouze účelově žalovaným i TSMV tvrzeno, že je zajištěno, a to právě pro žalobkyni“. Tomuto závěru podle názoru soudu prvního stupně „nasvědčuje řada zjištění“, a to především skutečnost, že tato linka odpadů, kterou v té době zajišťovaly jiné osoby zaměstnané u TSMV, byla provozována pouze od dubna do listopadu, přičemž „pracovní náplň žalobkyně mimo toto období zůstala nejasná, neurčitá a nekonkrétní“, a „navíc TSMV příp. volné místo neoznámily úřadu práce a zřízení daného místa nevyplývá ani z organizačního řádu či struktury tohoto subjektu“. Za tohoto stavu (aniž by se musel zabývat námitkou žalobkyně o nevhodnosti nabízeného místa s ohledem na její zdravotní stav) soud prvního stupně dovodil, že žalovaný „neprokázal, že by pro žalobkyni skutečně zajistil volné pracovní místo, do kterého by mohla po skončení pracovního poměru u žalovaného (tj. od 1.9.2004) nastoupit“, a že proto byla žaloba podána důvodně.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.1.2008 č.j. 16 Co 161/2007-132 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 19.493,- Kč k rukám advokáta R. T. Odvolací soud z výsledků provedeného dokazování rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalovaný zajistil pro žalobkyni nové vhodné zaměstnání, a to pracovní místo vedoucí provozu třídící linky na separaci plastů u T. s. m. V. Podle jeho názoru z provedených listinných důkazů vyplývá, že v případě zřízení uvedeného pracovního místa „šlo o dohodu mezi starostou žalovaného a ředitelem T. s. m. V.“, kteří v tomto směru uzavřeli dne 30.4.2004 dohodu o rezervaci pracovního místa pro žalobkyni, dne 5.5.2004 byl vypracován předběžný návrh pracovní smlouvy, který žalobkyně obdržela, stejně tak jako obdržela pracovní náplň, „a z těchto důkazů nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyni bylo zajištěno nové vhodné zaměstnání“. Závěr soudu prvního stupně, že toto místo bylo zřízeno pouze účelově, je podle mínění odvolacího soudu „spekulativní, neboť tuto skutečnost by mohla žalobkyně zjistit až poté, co by uzavřela s TSMV pracovní smlouvu a na toto místo by nastoupila“. Nelze přitom argumentovat ani tím, že TSMV případné volné pracovní místo neoznámily úřadu práce, neboť – jak odvolací soud zdůraznil - „jednak TSMV tuto povinnost nemají a navíc nebylo důvodu oznamovat volné místo, které měla obsadit právě žalobkyně“, a stejně tak není podle jeho názoru rozhodné, zda toto místo bylo zapracováno do organizačního řádu a zda činnost linky odpadů zajišťovaly jiné osoby. Podle mínění odvolacího soudu „byla vyvrácena“ i námitka žalobkyně, že nabízená práce pro ni nebyla vhodná s ohledem na její zdravotní stav, když při posuzování této otázky vycházel ze znaleckého posudku podaného v této věci MUDr. M. K. (podle níž „práce vedoucí provozu třídící linky byla pro žalobkyni vhodná a odpovídala jejímu zdravotnímu stavu“), a nikoliv ze zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. V. D. předložené žalobkyní (z níž vyplývá opačný závěr), neboť – jak dále uvedl – „znalecký posudek v této věci je objektivní, vycházel z konkrétních údajů ze zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím k návštěvám lékaře a způsobu léčení“. Za stavu, kdy u nabízeného místa připadala v úvahu i úprava nástupu pracovní doby (a tedy ani péče o nezletilého nebránila ve výkonu této práce, naopak by se žalobkyně mohla nezletilému věnovat i o sobotách a nedělích), odvolací soud uzavřel, že „žalobkyně odmítla bez vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit, a tedy povinnost žalovaného zajistit nové vhodné zaměstnání zanikla“ a výpovědní doba skončila dnem 31.8.2004.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „pracovní místo, které dle žalovaného mělo být pro ni v dané době rezervováno, neexistovalo“ a „bylo zcela fiktivní, nikdy nebylo zřízeno, na danou fiktivní pozici nebyl nikdo nikdy přijat“. V této souvislosti především „vyslovila pochybnost o věrohodnosti“ provedeného listinného důkazu – dohody o rezervaci pracovního místa uzavřené mezi žalovaným a ředitelem T. s. m. V., opatřené datem 30.4.2004, která podle jejího názoru „byla vyhotovena až dodatečně“, o čemž „svědčí“ skutečnost, že „v razítku T. s. V. je u (na rozdíl od ostatních předložených listin stejného subjektu i s pozdějším datem) již uvedena zkratka CZ“, která byla zavedena až novelou zákona č. 337/1992 Sb. Rovněž „upozornila“, že svědek H. ve své výpovědi uvedl, že dohodou o rezervaci v T. s. m. V. „zcela jistě vyhotovovali“, což ovšem svědkyně S. popřela. Také pracovní náplň tohoto místa byla podle názoru dovolatelky „vypracována v době pozdější“, než k datu 30.4.2004, které je na ní uvedeno, což „lze dovodit z údaje, který je ní ručně vyznačen: odesl. 14.4.2005“. To, že byl návrh pracovní náplně vyhotoven písemně, se žalobkyně dozvěděla až z listin předložených žalovaným v rámci dokazování. Rovněž namítala, že odvolací soud v rámci hodnocení vhodnosti nabízené práce z hlediska zdravotního stavu žalobkyně nevydal usnesení, kterým by pro posouzení této odborné otázky ustanovil znalce, přičemž znalkyně MUDr. K., „bez další možnosti pro žalobkyni seznámit se s jejími závěry předem a vyjádřit se k nim“, podala při jednání své znalecké hodnocení, podle něhož shledala práci na třídící lince pro žalobkyni jako vhodnou. Znalkyně přitom vyšla „z ničím nepodložených tvrzení“ žalovaného, že by žalobkyně po většinu pracovní doby pracovala v kanceláři, což „je v rozporu s návrhem pracovní náplně“, podle níž žalobkyně měla provádět dozor nad pracovníky na třídící lince, která se nacházela v polootevřeném hangáru, a z okna kanceláře nebyl výkon předmětné práce možný. Odvolací soud též nesprávně „vzal v potaz“ protokol o kontrolním zjištění podle zákona č. 258/2000 Sb., podle kterého bylo dané pracoviště hodnoceno jako nerizikové, ovšem až na základě kontroly provedené dva roky poté, co mělo být pracovní místo pro žalobkyni zřízeno. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soud zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo „jako zjevně bezdůvodné“ odmítnuto, neboť podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné a žádnou z námitek žalobkyně považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 27.4.1992 byla žalobkyně zaměstnána u žalovaného jako strážník městské policie s místem výkonu práce „M. p. V.“. Dne 11.1.2001 se žalobkyni, která je dosud svobodná a žije sama, narodil syn a po dvojím přerušení mateřské (rodičovské) dovolené se do práce vrátila v roce 2003. Dopisem ze dne 10.5.2004, který žalobkyně převzala dne 11.5.2004, dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť se stala v souvislosti s rozhodnutím Z. m. V. ze dne 3.3.2004 o organizační změně (spočívající ve snížení stavu strážníků městské policie z 8 na 7) nadbytečnou; ve výpovědi žalobkyni současně sdělil, že jí „v souladu s §47 ZP zajistil vhodné zaměstnání u T. s. v. V.“. Podle „Dohody o rezervaci pracovního místa“ uzavřené dne 30.4.2004 mezi žalovaným a příspěvkovou organizací T. s. m. V. (dále též je „TSMV“) se smluvní strany za situace, kdy „TSMV mají k dispozici jedno volné pracovní místo technicko – hospodářského charakteru“ a „žalovaný z důvodu organizačních změn předpokládá propuštění jednoho pracovníka“, dohodly, že „TSMV budou pro žalovaného rezervovat volné pracovní místo po dobu nezbytně nutnou k zajištění jeho zaměstnavatelských povinností souvisejících s propuštěním zaměstnance z důvodu pracovní nadbytečnosti“; „nedílnou součástí“ této dohody byla pracovní náplň pro uvedené místo (označené jako „vedoucí provozu separace odpadu a třídící linky“) ze dne 30.4.2004, jejímž obsahem byla evidence docházky pracovníků s alternativními tresty, přidělování úkolů a kontrola produktivity práce, dozor nad pracovníky s alternativními tresty, evidence přijatých odpadů k separaci (plasty, sklo), evidence denní produkce vyseparovaných odpadů, evidence odpadů přijatých k další likvidaci a jednání s dodavateli a odběrateli plastů a skla s tím, že „do budoucna se předpokládá s rozšířením o separaci odpadů papíru“. Dopisem ze dne 5.5.2004, nadepsaným jako „předběžný návrh pracovní smlouvy pro žalobkyni“, sdělila příspěvková organizace T. s. m. V. žalobkyni, že „by ji byla schopna zaměstnat jako ved. provozu třídící linky na separaci plastů“ na pracovišti „skládka odpadu v N. T.“ s „pracovní náplní – evidence plastů, docházka – evidence pracovní doby – hlídání pracovníků, kteří vykonávají práce na separaci v rámci alternativních trestů“, a „platovým zařazením: 4. třída III. stupeň s měsíční hrubou mzdou 8.150,- Kč“ a možným přiznáním „výkonnostních prémií ve výši 0 - 50% základní mzdy“. Žalobkyně na toto místo nenastoupila a opodstatněnost uplatněného nároku odůvodňuje tím, že jí žalovaný žádné nové vhodné zaměstnání nezajistil.
Projednávanou věc, jejímž předmětem je určení, že výpovědní doba odvíjející se od výpovědi dané žalobkyni žalovaným dne 11.5.2004 dosud neskončila, je třeba posuzovat - vzhledem k době dání zmíněné výpovědi - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci trvale pečujícím o dítě mladší než 15 let nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak.
Podle ustanovení §47 odst. 3 zák. práce povinnost účinně pomáhat zaměstnanci k získání nového vhodného zaměstnání, popřípadě mu je zajistit, zaměstnavatel nemá, jestliže zaměstnanec nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel před výpovědí nabídl. Tyto povinnosti zaměstnavatele zanikají, jestliže zaměstnanec odmítne bez vážného důvodu nové vhodné zaměstnání, do kterého mohl nastoupit.
Smyslem a účelem zmíněných ustanovení je – jak vyplývá z jejich obsahu – řešení nelehké sociální situace určitého okruhu zaměstnanců, jimž byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů, které nemohou svým chováním ovlivnit, tak, aby plynule, co možná nejrychleji, navázali nový pracovní poměr. Jedná se o kategorii sociálně a zdravotně handicapovaných zaměstnanců, pro něž obvykle bývá obtížné najít si nové zaměstnání, případně je pro ně ze sociálních důvodů nezbytné co nejrychlejší opětovné zapojení do pracovního procesu. Ustanovení §47 odst. 2 zák. práce proto ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, zajistil zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na rozdíl od ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, kdy povinnost zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby) skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby. Nezajistí-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci uvedenému v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane. Ke splnění této povinnosti stačí, aby zaměstnavatel zajistil zaměstnanci jedno vhodné zaměstnání. Pokud takové zaměstnání zaměstnanec bez vážného důvodu odmítne, povinnost zaměstnavatele je tím splněna (resp. tím zanikne – srov. §47 odst. 3 větu druhou zák. práce) a skončí i výpovědní doba. Výpovědní doba podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce skončí i v případě, jestliže si zaměstnanec vyhledá nové vhodné zaměstnání sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 92/2007).
Z uvedeného vyplývá, že, rozvazuje-li zaměstnavatel pracovní poměr – tak jako v posuzovaném případě – výpovědí z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce s osamělou zaměstnankyní trvale pečující o dítě mladší než 15 let, je povinen (případně i s pomocí nadřízeného orgánu) zajistit této zaměstnankyni nové vhodné zaměstnání. Při posuzování vhodnosti zaměstnání je třeba ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 zák. práce přihlížet k tomu, zda odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance, jeho schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci. Zajištěním nového zaměstnání ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce je přitom třeba rozumět vytvoření stavu, aby jiný zaměstnavatel učinil návrh (ofertu) adresovaný zaměstnanci, na uzavření (nového) pracovněprávního vztahu (pracovní smlouvy), ze kterého by bylo patrno, jaké podstatné náležitosti pracovní smlouvy jsou navrhovány; tomu nebrání okolnost, že pracovní podmínky budou eventuelně upřesněny až následně přímo mezi zaměstnancem a novým zaměstnavatelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.2.2008 sp. zn. 21 Cdo 954/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2008, pod poř. č. 130). Je pak věcí zaměstnance, zda a v jaké podobě ofertu nového zaměstnavatele přijme a naváže s ním pracovní poměr. Nelze přitom pominout, že, i kdyby se jednalo o vhodné zaměstnání, nelze zaměstnance nutit k jeho přijetí; odmítne-li však zaměstnanec vhodné zaměstnání bez vážného důvodu, nelze již po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby dále byl povinen zajišťovat zaměstnanci další vhodné zaměstnání, a režim ustanovení §47 odst. 2 zák. práce se nadále neuplatní (srov. §47 odst. 3 větu druhou zák. práce).
Žalobkyně v dovolání namítá, že „pracovní místo, které dle žalovaného mělo být pro ni v dané době rezervováno, neexistovalo“, bylo „zcela fiktivní“ a nebylo pro ni vhodné s ohledem na její zdravotní stav. Protože uvedené výtky dovolatelky nepředstavují – jak se žalobkyně v dovolání mylně domnívá – kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jejich podstatou je zpochybnění opačných skutkových zjištění, k nimž odvolací soud v tomto směru dospěl, a nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že „žalovaný zajistil žalobkyni nové vhodné zaměstnání – vedoucí provozu třídící linky na separaci plastů“ u příspěvkové organizace T. s. m. V., které „bylo zřízeno“ a „rezervováno pro žalobkyni“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování, zejména z listinných důkazů – výpovědi z pracovního poměru ze dne 10.5.2004, dohody o rezervaci pracovního místa uzavřené dne 30.4.2004 mezi žalovaným a příspěvkovou organizací T. s. m. V., jejíž „nedílnou součástí“ byla konkretizace pracovní náplně předmětného pracovního místa označeného jako „vedoucí provozu separace odpadu a třídící linky“, a „předběžného návrhu pracovní smlouvy pro žalobkyni“ vyhotoveného dne 5.5.2004, ve kterém příspěvková organizace T. s. m. V. sděluje žalobkyni, že „by ji byla schopna zaměstnat jako ved. provozu třídící linky na separaci plastů“ na pracovišti „skládka odpadu v N. T.“ s dále konkretizovanou pracovní náplní a platovými podmínkami. Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč za situace, kdy žalobkyně na dotčené pracovní místo u příspěvkové organizace T. s. m. V. nikdy nenastoupila, považoval za „spekulativní“ její námitku, že místo vedoucí provozu separace odpadu a třídící linky nebylo fakticky nikdy zřízeno, nýbrž že „bylo pouze účelově žalovaným i TSMV tvrzeno, že je zajištěno, a to právě pro žalobkyni“. Rovněž náležitě vysvětlil, proč ve vztahu k přezkoumávaným skutkovým zjištěním nepovažoval za podstatné, že příspěvková organizace T. s. m. V. dotčené pracovní místo neoznámila jako volné příslušnému úřadu práce, že prozatím toto místo nezapracovala do organizačního řádu a že činnost třídící linky na separaci odpadu zatím zajišťovala prostřednictvím jiných zaměstnanců.
Při zjišťování, zda práce vedoucí provozu na třídící lince na separaci odpadu u příspěvkové organizace T. s. m. V. byla pro žalobkyni vhodná s ohledem na její zdravotní stav, pak odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - vycházel z ústního znaleckého posudku podaného podle ustanovení §127 o.s.ř. znalkyní z oboru zdravotnictví posudkového lékařství MUDr. M. K. u jednání před soudem prvního stupně dne 10.1.2008, ze kterého nepochybně vyplývá objektivizace vztahu práce, která byla zajištěna pro žalobkyni u příspěvkové organizace T. s. m. V., k jejímu zdravotnímu stavu. Jmenovaná znalkyně vycházejíc z osobní prohlídky horních končetin žalobkyně a z konkrétních údajů ze zdravotnické dokumentace žalobkyně, vyžádané od ošetřujícího lékaře MUDr. V. D. z dermatologické ordinace v O., dospěla k závěru, že, i když žalobkyně trpí dishydrotickým ekzémem rukou, byla práce vedoucí provozu na třídící lince na separaci odpadu - s ohledem na pracovní prostředí, ve kterém měla být po většinu pracovní doby vykonávána - „pro žalobkyni vhodná a odpovídala tedy jejímu zdravotnímu stavu“. V rámci hodnocení důkazů vztahujících se k této skutkové otázce odvolací soud též patřičně vysvětlil, z jakých důvodů pokládal znalecký posudek MUDr. M. K. z hlediska jeho závěru za správný, oproti názoru MUDr. V. D. obsaženého v lékařské zprávě ze dne 4.10.2007.
Za tohoto stavu, kdy odvolací soud výše zmíněné důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že žalovaný zajistil žalobkyni nové vhodné zaměstnání, které odpovídalo rovněž jejímu zdravotnímu stavu, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatelka, že dohoda o rezervaci pracovního místa ze dne 30.4.2004 „byla vyhotovena až dodatečně“, o čemž podle jejího názoru „svědčí“ skutečnost, že „v razítku T. s. V. je u DIČ (na rozdíl od ostatních předložených listin stejného subjektu i s pozdějším datem) již uvedena zkratka CZ“, která byla zavedena až novelou zákona č. 337/1992 Sb., že z údaje na listině obsahující pracovní náplň vedoucí provozu na třídící lince na separaci odpadu „lze dovodit“, že rovněž pracovní náplň pro toto místo „byla vypracována v době pozdější“, a že znalkyně MUDr. M. K. vyšla „z ničím nepodložených tvrzení“ žalovaného, že by žalobkyně po většinu pracovní doby pracovala v kanceláři, což „je v rozporu s návrhem pracovní náplně“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát R. T. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2.července 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu