ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2439.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2439/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. H., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 136/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2007, č. j. 16 Co 199/2007-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2007, č. j. 16 Co 199/2007-104, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007, č. j. 23 C 136/2006-67, ve věci samé (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru doručeného žalobci dne 2. 9. 2005, na zaplacení „náhrady mzdy od 23. 8. 2005 do 15. 3. 2007 ve výši průměrného měsíčního hrubého příjmu krát počet měsíců při čistém příjmu 8.600,- Kč“, dále „náhrady cestovních nákladů v částce 2.000,- SK a 2.000,- Kč za cestu vykonanou z T. do místa výkonu prací P., U., Ch.“ a „náhrady léčebných nákladů ve výši 500,- SK za hospitalizaci a 1.500,- SK za léky“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že právní otázku výkladu ustanovení §64 zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006) z hlediska včasnosti žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a s tím související otázku předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (ve znění do 31. 12. 2006) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 5. 1980, sp. zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - byl žalobcem (tvrzením, že „odvolací soud z procesního hlediska pochybil, neboť dle judikatury měl postupovat tak, že nárok na náhradu mzdy a cestovného vyloučí k samostatnému řízení“) rovněž uplatněn [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – rovněž proti „výroku III.“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení (které má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení – srov. §167 odst. 2 o. s. ř.) však není – jak vyplývá z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. - přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu