ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2461.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2461/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného a v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o 43.830,- Kč a o vzájemné žalobě o 35.147,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 269/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 241/2007-172, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 10.480,- Kč a ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení 35.147,- Kč) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 43.830,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 7. 2002 jako řidič; k ukončení tohoto pracovního poměru došlo ke dni 30. 4. 2005 „dohodou z důvodu organizačních změn uvedených v ust. §46 odst. 1 c) zákoníku práce“. Na odstupné ve výši 16.480,- Kč, na které žalobci v této souvislosti vznikl nárok, mu však žalovaný zaplatil pouze 6.000,- Kč. Žalobce proto požaduje z tohoto důvodu ještě 10.480,- Kč. V průběhu pracovního poměru konal žalobce pro žalovaného podle jeho pokynů pracovní cesty. Protože žalovaný na pracovních cestách nezajišťoval plně bezplatné stravování a současně ani neurčil výši stravného před vysláním na pracovní cestu, příslušelo žalobci stravné nejméně ve výši dolní hranice sazby stravného podle délky pracovní cesty; s ohledem na počet a délku pracovních cest požaduje žalobce na stravném celkem 33.350,- Kč.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě vznesl „kompenzační námitku“ ve výši 35.147,- Kč. Uvedený nárok podle jeho tvrzení spočívá v tom, že, ačkoli se účastníci dohodli, že žalobce ukončí pracovní poměr k 31. 12. 2004, a žalovaný mu proto vyplácel „navýšenou“ mzdu, žalobce na dohodu o ukončení pracovního poměru nepřistoupil. Za rok 2004 tak bylo žalobci bez právního důvodu vyplaceno navíc právě 35.147,- Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, č. j. 16 C 269/2005-137, žalovanému uložil „zaplatit žalobci částku 37.334,- Kč a náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce v částce 19.292,- Kč“, co do částky 6.496,- Kč řízení zastavil a „protinávrh“ žalovaného, aby mu žalobce zaplatil 35.147,- Kč, zamítl. Vycházeje z toho, že bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dohodu ohledně skončení pracovního poměru, že v dohodě byl uveden i důvod skončení pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. c) zák. práce], dovodil, že žalobci náleží odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Protože odstupné „nebylo ze strany účastníků a zejména žalovaného žádným způsobem rozporováno“, stanovil je „ve výši stanovené žalobcem“. Ve vztahu ke stravnému měl za prokázáno, že žalobce vykonal pracovní cesty v rozsahu, který v řízení uplatňoval, a náleží mu za ně stravné ve výši dolní hranice stanovené sazby (58,- Kč za každou pracovní cestu). Námitku žalovaného, že místem výkonu práce byla celá Česká republika, a proto se u žalobce nemohlo o pracovní cesty jednat, odmítl s tím, že v pracovní smlouvě bylo sice jako místo výkonu práce uvedeno Česká republika, „nicméně pravidelným pracovištěm podle názoru soudu byla O., jak vyplývalo z výpovědi svědka M. i z výpovědi žalobce a i shrnutí předložených faktur žalobcem, že vždy vyjížděl z O.“. Žalovaným uplatněnou „kompenzační námitku“ posoudil jako vzájemnou žalobu, neboť v pracovněprávních věcech, není započtení způsobilým důvodem zániku pracovněprávních nároků. V řízení však nebylo prokázáno, že by žalobce věděl nebo musel vzhledem k okolnostem předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (§243 odst. 3 zák. práce). Žalovaný proto nemůže požadovat vrácení žalované částky zpět. Řízení co do částky 6.496,- Kč zastavil proto, že žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 16 Co 241/2007-172, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci II. výroku, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 26.854,- Kč“, změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 26.854,- Kč se zamítá, „v odstavci I. výroku, pokud jím bylo vyhověno žalobě na zaplacení částky 10.480,- Kč a v odstavci III. výroku“ (o zamítnutí „protinávrhu“ žalovaného) jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje z ustanovení §2 odst. 1 a 3 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, dovodil, že, uzavřel-li žalobce pracovní smlouvu s tím, že místo výkonu práce bylo vymezeno „Česká republika“, a vykonával-li autodopravu na území České republiky, nejednalo se v jeho případě o pracovní cestu ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb. Na této skutečnosti nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani faktický stav, že žalobce pravidelně na tyto cesty vyjížděl z O., neboť město O. nebylo dohodnuto pro účely zákona o cestovních náhradách jako pravidelné pracoviště. Se soudem prvního stupně souhlasil v tom, že „kompenzační námitku“ žalovaného je nutno posoudit jako jeho protinávrh – vzájemný návrh. Vzhledem k pravidelnosti plateb, jež byly podle žalovaného žalobci nesprávně vypláceny, nešlo o jednorázové pochybení mzdové účetní, a proto souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nemohl vědět ani z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku) žalobce namítá, že jako místo výkonu práce nelze sjednat „území České republiky“, protože takto sjednané místo výkonu práce je neurčité. Kdyby mohlo být místem výkonu práce platně sjednáno území ČR, pak by „zajisté ve většině případů docházelo ze strany zaměstnavatele k jednání in fraudem legis“. Argumentuje dále novou právní úpravou pracovněprávních vztahů, zejména ustanovením §34 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a důvodovou zprávou k němu, z nichž vyplývá, že zaměstnavatel by vždy měl nést náklady na vyšší než pravidelné výdaje spojené s výkonem práce, které vzniknou zaměstnanci s cestou mimo obec, kde převážně vykonává práci, popř. kde má trvalý pobyt. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2287/2004, ze dne 12. 5. 2005 navrhuje, „aby senát Nejvyššího soudu ČR postoupil toto dovolání k projednání Velkému senátu k zaujetí stanoviska k výkladu pojmu místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) zakotvenému v ustanovení §29 odst 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 188/1988 Sb., a to z hlediska požadavků na jeho určitost“. Ve věci samé navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti jeho měnícímu výroku) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §29 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004 (pracovní smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 1. 7. 2002) – dále též jen „zák. práce“, v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout:
a) druh práce, na který je zaměstnanec přijímán,
b) místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo),
c) den nástupu do práce.
Ujednání o místu výkonu práce v pracovní smlouvě má svůj význam zejména proto, že zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v jiném místě, než v místě, které bylo jako místo výkonu práce mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Místo výkonu práce může být určeno velmi úzce (např. konkrétní pracoviště) nebo šířeji. Zákoník práce předpokládá, že místem výkonu práce bude obec nebo organizační jednotka, ale nevylučuje, aby místo výkonu práce bylo i jinak určené místo. Pro posouzení platnosti takového ujednání o místu výkonu práce je rozhodující, zda takové ujednání není v rozporu s ustanovením §242 zák. práce.
S tvrzením dovolatele, že jako místo výkonu práce „nelze sjednat území České republiky, protože takto sjednané místo výkonu práce je neurčité“, dovolací soud nesouhlasí.
V pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2002 bylo mezi žalobcem a žalovaným ujednáno „místo výkonu práce: autodoprava Česká republika“. Z hlediska určitosti tohoto ujednání jde o to, zda z takto definovaného místa výkonu práce je možno vyvodit, kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě, než které bylo v pracovní smlouvě ujednáno. Jak uvedl dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2287/2004 (které připomíná i dovolatel), z článku 11 Ústavy České republiky vyplývá, že území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Zákon č. 312/2001 Sb., o státních hranicích a o změně zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (zákon o státních hranicích), pak dále rozvádí, že státní hranice oddělují výsostné území České republiky od území sousedních států jak na zemském povrchu, tak svislým směrem ve vzdušném prostoru i pod zemským povrchem, v nadzemních i podzemních stavbách i zařízeních. Státní hranice jsou stanoveny mezinárodními smlouvami nebo ústavním zákonem a polohu státních hranic lze určit z hraničního dokumentárního díla nebo z vyznačení průběhu státních hranic v terénu (srov. §2 odst. 1 zákona č. 321/2001 Sb., o státních hranicích). V případě, že je zaměstnanci uloženo, aby vykonával práci v určitém místě, lze zcela jistě a nezpochybnitelně určit, zda se toto místo nachází nebo nenachází na území ČR. Na tomto názoru dovolací soud nemá důvod cokoli měnit. Protože z hlediska sjednání místa výkonu práce zákoník práce účastníkům ponechává smluvní volnost, lze uzavřít, že sjednání místa výkonu práce jako „autodoprava Česká republika“ je dostatečně určité a přesné, tak, aby bylo napevno postaveno, co bylo mezi účastníky ohledně místa výkonu práce sjednáno.
Namítá-li ve prospěch opačného názoru (že uvedené ujednání je pro neurčitost neplatné) dovolatel, že právní úprava ujednání místa výkonu práce a jeho vztahu k posuzování pracovní cesty je v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, odlišná, přehlíží, že pravá zpětná účinnost není v českém právním řádu přípustná, neboť k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, uveřejněném pod č. 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 5, roč. 1996 - I. díl, a v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.). Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) oproti tomu znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou. Proto nelze při aplikaci dřívější (starší) právní úpravy přihlížet k právní úpravě pozdější, která v době, kdy byl úkon učiněn, nebyla a neplatila.
Ani správnost závěru odvolacího soudu, že lze místo výkonu práce sjednat i jako „Česká republika“, neznamená, že je správný jeho další závěr, že, „vykonával-li žalobce autodopravu na území České republiky, nejednalo se v jeho případě o pracovní cestu ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb.“
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách (dále též jen „zákon“), pracovní cestou se pro účely tohoto zákona rozumí doba od nástupu zaměstnance na cestu k výkonu práce do jiného místa, než je jeho pravidelné pracoviště, včetně výkonu práce v tomto místě, do návratu zaměstnance z této cesty. Doba od nalodění členů posádky námořních lodí do jejich vylodění se nepovažuje za pracovní cestu.
Podle §2 odst. 3 zákona pravidelným pracovištěm se pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se zaměstnancem; není-li takové místo dohodnuto, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. U zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání, je možno jako pravidelné pracoviště dohodnout i místo pobytu. Pokud má zaměstnanec na základě dohody o provedení práce provést pracovní úkol v místě mimo obec pobytu, může s ním zaměstnavatel v této dohodě sjednat, že mu poskytne i při cestě z obce pobytu do místa výkonu práce a zpět náhrady jako při pracovní cestě.
Pro účely poskytování cestovních náhrad právní úprava rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě se rozumí obec, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě. Při určení pravidelného pracoviště zaměstnance dává platná právní úprava přednost dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Dohoda o pravidelném pracovišti může být platně uzavřena písemně i ústně; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co bylo sjednáno (konkludentně).
Pravidelným pracovištěm se rozumí místo stanovené dohodou uzavřenou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce), popřípadě i - u zaměstnanců, u nichž častá změna pracoviště vyplývá ze zvláštní povahy povolání - místo jejich bydliště (to platí i tehdy, nemá-li zaměstnavatel v bydlišti zaměstnance své sídlo ani jinou organizační jednotku, popřípadě nachází-li se místo bydliště zaměstnance mimo místo výkonu práce sjednaného v pracovní smlouvě). Pro případ, že by pravidelné pracoviště nebylo dohodnuto, považuje se za pravidelné pracoviště zaměstnance místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě; to platí nejen v případě, bylo-li jako místo výkonu práce sjednána obec nebo organizační jednotka zaměstnavatele, ale i tehdy, bylo-li místo výkonu práce v pracovní smlouvě určeno jinak (např. územním obvodem).
Předpokladem pro určení pravidelného pracoviště ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 věty první před středníkem zákona je dohoda mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Dohodu (smlouvu) chápe právní teorie i praxe jako shodný dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, jímž smluvní strany mezi sebou zakládají právní vztah a tím i vzájemná práva a povinnosti; je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce). Dohoda (smlouva) může být uzavřena buď písemně nebo ústně nebo konkludentně. Protože je smlouva dvoustranným (popř. vícestranným) právním úkonem, posuzují se její náležitosti i její obsah stejně jako právní úkony jednostranné.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu nebo zápisu opatřeného potvrzením dvou současně přítomných funkcionářů příslušného odborového orgánu o tom, že právní úkon odpovídá projevené vůli.
Podle §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Protože smlouva (dohoda) jako vícestranný právní úkon je rovněž projevem vůle, má ve svém obsahu i složku volní, která vyjadřuje vztah jednajícího subjektu (stupeň vědomí) k tomu, co svým jednáním (projevem) sleduje. Nelze tedy např. za právní úkon považovat takové jednání, které tuto volní složku postrádá. Na druhé straně však nelze za jednání postrádající projev vůle považovat takové jednání, u něhož nelze na první pohled na obsah vůle usuzovat. V takovém případě je třeba postupovat podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce a projevenou vůli vyložit tak, jak to se zřetelem a okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Jestliže se jedná o vícestranný právní úkon (dohodu) – o pravidelném pracovišti - je třeba, aby projev vůle obou jednajících subjektů byl shodný. Teprve projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku stejných práv nebo povinností může znamenat vznik dohody (smlouvy).
Jak již bylo výše uvedeno, projev vůle může být učiněn nejen výslovně (písemně nebo ústně), ale i jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník (účastníci) projevit. Přitom není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78). Jedná-li se o právní úkon (projev vůle) učiněný konkludentně, pak na to, co chtěli účastníci projevit, lze usuzovat jen z jejich chování, protože v tomto případě zde chybí výslovný projev.
V posuzované věci se však odvolací soud ze shora uvedených hledisek věcí nezabýval. I když lze souhlasit s tím, že žalobce v řízení výslovně netvrdil a ani neprokazoval, že by s žalovaným dohodl pravidelné pracoviště, od počátku řízení žalobce tvrdí (a o to opírá i nárok na stravné), že konal pravidelně pracovní cesty z O. do H., někdy i do V. M. nebo R. Chtěl-li odvolací soud učinit závěr o důvodnosti žalobcova tvrzení o vykonaných pracovních cestách, měl se za této situace zabývat tím, zda pravidelné pracoviště nebylo mezi účastníky dohodnuto případně konkludentně. Úsudek v tomto směru ostatně učinil již soud prvního stupně, když uvedl, že, „nicméně pravidelným pracovištěm podle názoru soudu byla O., jak vyplývalo z výpovědi svědka M. i z výpovědi žalobce a i shrnutí předložených faktur žalobcem, že vždy vyjížděl z O.“. Jestliže se odvolací soud z uvedených hledisek věcí nezabýval, je předčasný jeho závěr o tom, že se v případě žalobce nemohlo jednat o pracovní cesty ve smyslu zákona č. 119/1992 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 26.854,- Kč se zamítá, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu