ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2462.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2462/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U. a.s., o 480.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 188/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 16 Co 95/2007-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.11. 2007, č. j. 16 Co 95/2007-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, č. j. 16 C 188/2004-76, ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 480.000,- Kč), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku předpokladů vzniku nároku na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění do 31. 12. 2006, včetně výkladu pojmu „ohrožení nemocí z povolání“ ve smyslu ustanovení §271 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 747/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2213/2006, uveřejněný pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména odborné vyjádření F. n. v H. K. a znalecký posudek znalkyně MUDr. I. L., podle něhož žalobce netrpí ohrožením nemocí z povolání ani nemocí z povolání „dle kap. II., pol. 4“ – poruchou sluchu způsobenou hlukem dle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 290/1995 Sb., ale jedná se u něj o onemocnění obecné povahy, a to asymetrickou sluchovou ztrátu těžkého stupně vpravo, a vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl převeden na jinou práci z důvodu ohrožení nemocí z povolání), že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků napadeného rozhodnutí“, tedy také do výroku, jímž nebyla připuštěna změna žaloby (výrok IV.), a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že jak rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, tak rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nepřipuštění změny žaloby, o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237, §238 a §238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm taxativně uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné (ve vztahu k nepřípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu