ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2852.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2852/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. V. T., zastoupeného advokátem, proti žalované L. V., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 191/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j. 12 Co 660/2007-192, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 5. 2006 (doručeným žalobci dne 18. 5. 2006) žalovaná sdělila žalobci, že s ním „v souladu s ust. §53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších právních předpisů, okamžitě ruší pracovní poměr“. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že 1) dne 1. 5. 2006 nabídl společnosti L. – L. I. p., čímž se dopustil vůči žalované nekalosoutěžního jednání a porušil obchodní tajemství, jež mu bylo svěřeno v rámci výkonu jeho funkce, 2) sám bez vědomí žalované předal svým jménem přihlášku patentu a „současně zde existuje i důvodné podezření, že v současné době je u Ú. p. v. vyřizována i další přihláška“ k udělení patentu, 3) tím úmyslně porušil manažerskou smlouvu ze dne 27. 12. 2002, neboť v době trvání pracovního poměru sdělil třetí osobě obchodní tajemství zaměstnavatele a údaje tvořící obchodní tajemství použil ve svůj vlastní prospěch, 4) nezachoval mlčenlivost o obchodech zaměstnavatele a sám tyto informace zpřístupnil nepovolaným osobám, 5) na vlastní účet vykonával činnost související s podnikatelskou činností zaměstnavatele, 6) po dobu trvání pracovního poměru provozoval živnost ve stejném nebo podobném oboru, v němž podniká zaměstnavatel, a 7) snažil se na úkor zaměstnavatele získat pro sebe neoprávněnou výhodu a prospěch.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru „provedené žalovanou dopisem ze dne 17. 5. 2006, doručeným žalobci dne 18. 5. 2006, je neplatné“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „nad rámec svých pracovních úkolů vymyslel technická řešení, která žalované písemným podáním předložil k posouzení a ta se vyjádřila tak, že o tato nemá zájem“. Proto si sám podal patentové přihlášky, kterým bylo vyhověno. Odmítl i další „nařčení“ z jednání, jimiž se měl dopustit porušení pracovní kázně.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č. j. 15 C 191/2006-166, rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru „vypracované žalovaným vůči žalobci a obsažené v dopise ze dne 17. 5. 2006 doručené 18. 5. 2006 podle §53 odst. l písm. b) zák. práce se zrušuje“ a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 14.174,50 Kč „na účet advokáta“ JUDr. P. T. Z provedených důkazů měl za nepochybné, že jednání vytýkaná žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru označená pod body 3) až 7) jsou „prezentována natolik neurčitě a bez časových souvislostí, že odporují ust. §60 zákoníku práce“ (správně §55 zák. práce). Proto se dále zabýval pouze skutky uvedenými pod body 1) a 2). Z dopisů ze dne 9. 11. 2002 a 22. 10. 2002 měl za prokázáno, že žalobce technická řešení uvedená v okamžitém zrušení pracovního poměru žalované nabídl („nepřímo tuto skutečnost potvrdil i svědek B. a svědek K.“). Jako nevěrohodné posoudil tvrzení žalované o výzvě žalobci k dopracování předložených řešení (učinil-li žalobce nabídku písemně, nepochybně by žalovaná postupovala stejným způsobem, tak závažný pracovní pokyn jako dopracovat vynálezy, nelze dát zaměstnanci pouze ústně, neboť takovýto pracovní pokyn by byl nepochybně nepřesný a hlavně velmi složitě sledovaný, kontrolovatelný a vymahatelný). Žalovaná začala technickým řešením žalobce věnovat náležitou pozornost až teprve poté, co si je žalobce nechal patentovat. Dospěl k závěru, že „žalobce postupoval v souladu s ust. §9 zákona č. 527/1990 Sb. a nedopustil se tedy porušení pracovní kázně, když technická řešení přihlásil k patentování. Jako vlastník si pak s nimi mohl nakládat dle svého uvážení a nemohl se tedy dopustit dalšího porušení pracovní kázně tím, že řešení nabídl k využití I. firmě“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 2. 2008, č. j. 12 Co 660/2007-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tom správném znění, že se určuje, okamžité zrušení pracovního poměru, provedené žalovanou dopisem ze dne 17. 5. 2006, doručeným žalobci 18. 5. 2006, je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 14.174,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení 8.700,- Kč, oboje k rukám JUDr. P. T. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o včasnosti podání žaloby i se závěrem, že tvrzená porušení pracovní kázně, vyjma skutků pod body 1) a 2) jsou „vyjádřena natolik neurčitě, že nemohou vést k okamžitému zrušení pracovního poměru“. Souhlasil se soudem prvního stupně i v tom, že žalobce splnil nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení §9 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, a poté, kdy žalovaná neprojevila zájem o patentovou ochranu těchto řešení, sám obě technická řešení předložil k patentování a stal se výlučným vlastníkem patentů. Nabídl-li využití patentů, nevyzradil jakékoliv obchodní tajemní žalovaného, nedopustil se žádného porušení pracovní kázně; nebylo prokázáno, že by se žalobce tímto jednáním na úkor žalované neoprávněně obohatil. Tvrzení žalované, že žalobce porušil ujednání manažerské smlouvy tím, že údajně podnikal ve stejném oboru, v němž působí žalovaná bylo vyvráceno „jen porovnáním činností, k nimž je žalovaná oprávněna podle činností, uvedených v obchodním rejstříku a živnostenským listem žalobce, který byl vydán ještě před uzavřením manažerské smlouvy“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „prostou komparací obsahu dokumentů zachycujících technická řešení, která žalobce nabídl žalované k posouzení, a obsahu patentových spisů, popisujících vynálezy přihlášené žalobcem k patentové ochraně“ lze dospět k závěru, že žalobce „změnil, respektive dopracoval“ žalované nabídnutá technická řešení takovým způsobem, že se jedná o nová řešení, která byl opět povinen nabídnout žalované k posouzení, což neučinil. Na žalobce tak nemohla přejít práva na jejich přihlášení k patentování a poté ani práva k vydaným patentům. Nabídl-li žalobce v květnu 2006 dané patenty konkurenční společnosti, dopustil se zvlášť závažného porušení pracovní kázně. Opakuje dále, že žalobce uvedeným jednáním porušil povinnost mlčenlivosti ve vztahu k obchodnímu tajemství žalované. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že bylo vyvráceno její tvrzení, že žalobce podnikal ve stejném oboru, v němž působí žalovaná. Namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a vychází z nesprávného hodnocení důkazů, a jestliže jej odvolací soud, v jeho správném znění potvrdil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „předmětem sporu je úzce specifická oblast porušení pracovní kázně ze strany top managera v oblasti práv duševního vlastnictví, zaměstnaneckých vynálezů a práv k nim, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena“, že potvrzující výrok odvolacího soudu je nesprávný a že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou otázku porušení pracovní kázně, když žalobce na vlastní účet vykonával činnost související s podnikatelskou činností zaměstnavatele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Oproti názoru dovolatelky přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dána není. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu o nesouladná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, které bylo uveřejněno pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Protože v projednávané věci práva a povinnosti, o něž šlo (předmět řízení), byla žalobou vymezena jako určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 5. 2006 a protože soudy obou stupňů této žalobě shodně vyhověly (i když soud prvního stupně nesprávně vyjádřil, že okamžité zrušení pracovního poměru „se zrušuje“), práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími obou soudů jsou totožná; nemůže se tedy jednat o případ, kdy bylo rozhodnutím odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (ve „správném znění“). Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je uvedeno výše, přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li odvolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] nezpochybňuje. I když uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (namítá, že byly nesprávně posouzeny důvody okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že obě technická řešení, která žalobce písemně nabídl žalované již v roce 2002, nebyla podstatou posléze udělených patentů a že žalobce bez souhlasu žalované podnikal ve stejném oboru jako ona), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že porušil povinnost „vyrozumět o vytvoření průmyslového vzoru zadavatele, tj. v daném případě zaměstnavatele“, že na žalobce nemohlo přejít právo k patentům, které u žalované vytvořil, že tím, že patenty nabídl jinému subjektu, dopustil se nekalosoutěžního jednání vůči žalované a porušil povinnost nesdělit obchodní tajemství a že žalobce porušil povinnost vykonávat výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele jen s jeho předchozím písemným souhlasem). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) rozhodující. Námitky žalované v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatelky, že řízení je postiženo vadou, spočívající v tom, že, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně je podle jejího názoru „nepřezkoumatelný“, odvolací soud jej v rozporu s ustanovením §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezrušil, neboť kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a ods. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce; dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přihlédnout nelze ani k „Posudku pro určení rozdílů mezi technickými řešeními předloženými zaměstnavateli a udělenými patenty“ vypracovanému A. a p. k. Č., H., M. a s. ze dne 29. 4. 2008 (tedy až po vydání dovoláním napadeného rozsudku), který dovolatelka k dovolání přiložila a jehož obsahu se dovolává. Odhlédajíc od toho, že skutkové námitky nemohou vyvolat přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, v dovolacím přezkumu přípustném jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou skutkové námitky nerozhodné; to platí tím spíše (jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.) o těch námitkách, jimiž by měla být správnost napadeného rozhodnutí poměřována z hlediska skutkových novot (srov.– usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 709/2003, uveřejněné pod č. 167 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Protože dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu