ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2854.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2854/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. s., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátkou, o určení, že pracovní poměr trvá a o 184.656,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 233/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 17 Co 238/2007-153 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243 odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.1.2008, č.j. 17 Co 238/2007-153, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17.10.2006 č.j. 26 C 233/2003-125 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba „na určení, že pracovní poměr žalobce se změnil na dobu neurčitou a žalovaný je povinen jej nadále zaměstnávat“, a „žaloba na zaplacení 184.656,- Kč“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že podle jeho názoru napadený rozsudek odvolacího soudu „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a že „posuzování dalšího výkonu práce žalobcem po 30.6.2003 oba soudy učinily v rozporu s právem“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že chybí vědomí „žalovaného jako zaměstnavatele o tom, že žalobce jako zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby ve výkonu práce, a o postoji žalovaného jako zaměstnavatele k této skutečnosti“), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (když podle jeho názoru žalovaný nepředložil „žádný věrohodný důkaz o tom, že žalobci bylo žalovaným sděleno, že s ním není po 30.6.2003 jako se zaměstnancem nadále počítáno“, a že z výpovědi svědka T. H. vyplývá, že „žalobce dělal všechna obsazení jako člen sboru, nikoli jako externista“, soudy zcela „ignorovaly názor nového ředitele Mgr. R. S.“, že „žaloba je po právu“, a za „zcela nepravdivé“ považuje tvrzení svědkyně P. L., že dohoda o provedení práce žalobce byla uzavřena současně s dohodami dalších dvou pracovníků J. B. a J. T., ačkoli svědek T. „uvedl, že žádnou dohodu nepodepsal a na zájezdu v N. nebyl“ a svědek B. „rozhodně nemůže říci, jestli žalobce dohodu o provedení práce podepisoval nebo nikoli“; a dále považuje za nevěrohodné také tvrzení této svědkyně, že „se dohoda o dílo uzavřená s žalobcem u ní ztratila“, ačkoli „předmětné dohody byly po podpisu odevzdávány mzdové účtárně, která podle nich prováděla výplatu“), a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (Poukazuje tak zejména na skutečnost, že na základě „plánu práce vyhotoveného zaměstnavatelem na dobu od 16.6.2003 do 6.7.2003“ se účastnil ve dnech 1. – 4.7.2003 zkoušek před zájezdem do N., a že z těchto zkoušek nebyl vykázán, ačkoli neměl uzavřenu dohodu o provedení práce, že před zkouškou byly podepisovány prezenční listiny s nadepsanými jmény účastníků zkoušky, že tuto listinu podepisoval i žalobce, a že tedy žalovanému „bylo známo, že se žalobce účastní zkoušek na zájezd do N., aniž by s ním byla uzavřena dohoda o provedení práce“). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalobci bylo již po předzpívání oznámeno, že pracovní smlouva s ním nebude prodloužena“, že „k 1.7.2003 byla uzavřena dohoda o provedení práce na vystoupení v N.“, z čehož „je zřejmé, že tohoto vystoupení a zkoušek na něj se žalobce zúčastnil na základě této nové smlouvy“, a že tedy „pracovněprávní vztah založený dohodou o provedení práce byl omezen jen na vystoupení v N., provedením této akce tedy také zanikl“), v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (například, že měl-li se žalobce zájezdu do N. účastnit na základě dohody o provedení práce, obsahem této dohody by muselo být zejména ujednání „o druhu a rozsahu práce a o odměně, přičemž dohoda by logicky musela být uzavřena před zahájením výkonu práce“, k čemuž „ani písemnou, ani ústní formou“ nedošlo; a že „žalobci byla účast na zájezdu v N. proplacena v rámci jeho mzdy“, neboť „dostal pouze diety dle zákona o cestovních náhradách, a to ve stejné výši jako ostatní členové souboru, tj. zaměstnanci“, a pokud „by měl obdržet odměnu dle dohody o provedení práce“, musel by podepsat „speciální výplatní listinu určenou pro externí zaměstnance vykonávající práci na základě dohody o provedení práce“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalobce po uplynutí 30.6.2003 nadále vykonával práci s vědomím žalovaného a že žalovaný bezprostředně po uplynutí 30.6.2003, tj. 1.7.2003 nedal nijak najevo svůj nesouhlas s tím, že žalobce vykonává práci po datu 30.6.2003“).
Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu