ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2949.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2949/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. L. K., proti žalovanému V. I. S., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 186/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č. j. 23 Co 116/2006-104, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, č. j. 23 Co 116/2006-104, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2005, č. j. 15 C 186/2002-88, ve věci samé, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (oběma rozsudky soudu prvního stupně vydanými v této věci bylo rozhodnuto o věci samé stejně - v obou případech byla žaloba zamítnuta) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud vyložil ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006, včetně otázky, kdy jde o výkon výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. práce, a ustanovení §44 odst. 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2006, z hlediska otázky vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1628/97, uveřejněný pod č. 22 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1714/2001, uveřejněný pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, a k výkladu §44 odst. 2 zák. práce rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2005, č.j. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005); napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce nemůže být ani kritika rozsudku odvolacího soudu (skutkových zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně, z nichž napadený rozsudek vychází, včetně skutkových okolností doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 5. 2002 žalobci), z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který byl žalobcem v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - rovněž uplatněn. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobce vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž – jak ostatně v dovolání výslovně uvádí - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu (a soudu prvního stupně), že „porušil zásadním způsobem jeho procesní práva“ (v dovolání specifikovaná), uplatňuje tím zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že v řízení mu byla odňata možnost jednat před soudem. Zmatečnosti však nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nemohl přihlédnout k tvrzením žalobce, že „odvolací soud neposuzoval otázku, zda výpověď daná mu žalovaným byla v souladu s dobrými mravy“, ani k dalším skutečnostem z něj vyplývajícím, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Protože dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v paušální odměně výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 413,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.588,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu