ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3191.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3191/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) K. b., a.s., 2) G. M. B., a.s., a 3) Ing. P. F., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti zástavní smlouvy a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 124/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. března 2008 č.j. 19 Co 643/2007-235, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 3.5.2004 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhal, aby bylo určeno, že \"zástavní smlouva k nemovitostem uzavřená mezi M. K. a K. b., a.s. dne 9.11.1992, je neplatná,\" že \"z této zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k nemovitostem budova čp. 5 se st. parc. č. 235/1 a 235/2 v k. ú. a obci K.\" a že \"žalobce není zástavním dlužníkem\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný 1) poskytl podle smlouvy o úvěru ze dne 21.10.1992 Ing. K. V. úvěr ve výši 10.000.000,- Kč a že věřitelem této pohledávky z úvěru je žalovaný 3), který ji nabyl postoupením od žalovaného 2), jenž ji získal od žalovaného 1). K zajištění pohledávky z úvěru dal žalobce podle zástavní smlouvy uzavřené se žalovaným 1) dne 9.11.1992 do zástavy uvedené nemovitosti. Žalobce považuje tuto zástavní smlouvu \"za absolutně neplatnou\"; podle tehdy platného ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, totiž o zastavení nemovitostí bylo oprávněno rozhodovat \"pouze a výhradně\" zastupitelstvo města, které ve věci jednalo opakovaně - dne 16.7.1992 rozhodlo \"o odložení rozhodnutí\", dne 10.8.1992 rozhodlo \"ručit nemovitostí čp. 5 v K. na poskytnutí úvěru od K. b., a. s. firmě Ing. V. a ve smlouvě s Ing. V. zakotvit výši roční provize ze zaručené částky\" a dne 12.10.1992 rozhodlo \"navrhnout Ing. V. ručení objektem čp. 414 namísto domem čp. 5\". Rozhodnutí zastupitelstva města ze dne 10.8.1992 žalobce považuje \"za neplatné pro nepřesnosti a neúplnou specifikaci parcel a firmy Ing. V.\" a při jednání dne 12.10.1992 \"záležitost nebyla z pozice zastupitelstva definitivně rozhodnuta\"; zástupce starosty proto nebyl oprávněn zástavní smlouvu ze dne 9.11.1992 \"podepsat\". Podle názoru žalobce je zástavní smlouva neplatná také \"z formálních důvodů\", neboť označení smluvních stran je v ní provedeno nedostatečně (neobsahuje jejich identifikační číslo), čl. I. obsahuje ujednání, které nebylo schváleno městským zastupitelstvem (o tom, že zástavní smlouvou je kryta část úvěru ve výši 3.000.000,- Kč), čl. II. obsahuje ujednání neschválené zastupitelstvem, pokud obsahuje pozemky 235/1, 235/2 a pojem zajištění \"výše uvedených závazků\" v množném čísle, když se jedná o závazek jediný, čl. III. obsahuje závazek nepřevádět po dobu trvání zástavy nemovitost, což také nebylo schváleno zastupitelstvem, čl. IV. odkazuje na znalecký posudek, který není specifikován, a zástavní smlouvu podepsal zástupce starosty, aniž by k tomu měl zmocnění, když jedinou osobou oprávněnou zastupovat město navenek a podepisovat dokumenty obce byl starosta. Žalobce dále vyslovuje pochybnosti o právní bezvadnosti postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy a uvedl, že mu nebyly nikdy poskytnuty. Naléhavý zájem na požadovaném určení dovozuje z toho, že \"nemá možnost domoci se svého práva jinak\", přičemž výrok \"o neplatnosti zástavní smlouvy a o tom, že žalobce není zástavním dlužníkem, výrazně ovlivňuje jeho právní postavení a zcela mění jeho právní situaci.\"
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26.1.2005 č.j. 12 C 124/2004-72 zamítl žalobu o určení, že \"zástavní smlouva k nemovitostem uzavřená mezi M. K. a K. b., a. s. dne 9.11.1992 je neplatná,\" že \"z této zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k nemovitostem budova čp. 5 se st. p. č. 235/1 a st. p. č. 235/2 v katastrálním území a obci K.\" a že žalobce \"tak není zástavním dlužníkem,\" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení 10.800,- Kč \"přímo právnímu zástupci žalovaného 3)\" a že žalovaní 1) a 2) nemají vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že ve věci jsou pasivně legitimováni všichni žalovaní, považoval soud prvního stupně z výsledků dokazování za prokázané, že k zajištění pohledávky z úvěru, který poskytla K. b., a.s. Ing. K. V. ve výši 10.000.000,- Kč, dal žalobce podle zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 do zástavy svou nemovitost, jíž \"by byla kryta část úvěru odpovídající výši hodnoty zástavy, a to maximálně do 3.000.000 Kč\"; zastavena byla \"nemovitost č. 5 se st. p. č. 235/1 a 235/2 v k. ú. a obci K.\", zástavní smlouvu za žalobce podepsal místostarosta Ing. B. T., zástavní smlouva byla opatřena razítkem M. K. a dne 12. 11. 1992 registrována S. n. v Ú. n. O. Ze zápisů z jednání městského zastupitelstva soud prvního stupně zjistil, že dne 16.7.1992 bylo rozhodnutí o žádosti Ing. K. V. \"o ručení úvěru nemovitostí, která je v majetku města,\" odloženo na další zasedání, že dne 10.8.1992 zastupitelstvo \"po seznámení se s referencemi na firmu a osobu Ing. V.\" rozhodlo \"ručit nemovitostí čp. 5 v K. (9 pro, 2 se zdrželi) a ve smlouvě s Ing. V. zakotvit výši roční provize ze zaručené částky\" a že dne 12.10.1992 starosta seznámil členy zastupitelstva s žádostí Ing. K. V. \"o doplnění finančního krytí do výše 3.000.000,- Kč\" a po návrhu zástupce starosty bylo rozhodnuto \"navrhnout Ing. K. V. ručení objektem čp. 414 namísto domem čp. 5\", neboť se uvažovalo, že \"budova čp. 5 bude přebudována na radnici\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí zastupitelstva obce o zastavení obecních nemovitostí podle ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, představuje \"vnitřní rozhodnutí, které pro jiné subjekty nemá žádný právní význam, přímo se nerealizuje ve vnějších vztazích,\" a \"není proto nutné zkoumat, zda usnesení obecního zastupitelstva zahrnovalo rozhodnutí zajistit úvěr pro Ing. V. zástavou obecního majetku, či zda případně rozhodnutí obsahovalo přesnou specifikaci tohoto majetku\". Protože \"k realizaci ve vnějších vztazích\" je podle ustanovení §52 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, povolán starosta obce, je jeho jednání pro obec závazné, i kdyby učinil právní úkon, který by nebyl schválen obecním zastupitelstvem nebo který by byl v rozporu s jeho rozhodnutím, ledaže by bylo prokázáno, že třetí osoby nejednaly v dobré víře. Nelze totiž \"dovodit povinnost třetích osob zkoumat, zda starosta jedná v rámci rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo nikoliv, a nahrazovat tím vnitřní kontrolu v obci\". Protože \"nepřesný obsah rozhodnutí městského zastupitelstva ze dne 10.8.1992 a ani fakt, že zastupitelstvo znovu jednalo o předmětu zástavy při dalším zasedání dne 12.10.1992, není pro platnost zástavní smlouvy rozhodný a nečiní tuto smlouvu neplatnou,\" protože \"statutárním orgánem obce je starosta a de facto i zástupce starosty\" a protože \"starosta (zástupce starosty) jako statutární orgán nemůže překročit rozsah svého jednatelského oprávnění, neboť je oprávněn činit právní úkony obce ve všech věcech,\" nemůže být zástavní smlouva ze dne 9.11.1992 pro nedostatek rozhodnutí městského zastupitelstva žalobce neplatná. Žalobcem namítané formální nedostatky zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 považoval soud prvního stupně za právně nevýznamné, neboť nemohly způsobit neplatnost tohoto právního úkonu. Protože \"zástavní smlouva ze dne 9.11.1992 k nemovitostem ve vlastnictví žalobce je platná\" a protože \"zástavní právo bylo registrováno bývalým státním notářstvím,\" vzniklo také sporné zástavní právo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2.2.2006 č.j. 19 Co 238/2005-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 potvrdil, \"ve zbytku\" rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že \"ze zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1) nevzniklo zástavní právo k nemovitostem - k budově č. 5 na parc. st. 235/1 a parc. st. 235/2 a k parc. st. 235/1 a parc. st. 235/2 v katastrálním území a obci K. zapsané na LV u K. ú. pro P. k., K. p. v Ú. n. O.\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a ani před odvolacím soudem. Dovodil nejprve, že na určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 výrokem rozsudku není dán naléhavý právní zájem, neboť \"na základě takového výroku by nedošlo k výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí\" a otázku její neplatnosti je třeba vyřešit jako otázku předběžnou při posuzování, zda nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že starosta \"nemohl vytvářet sám vůli obce\" bez platného rozhodnutí zastupitelstva (byl oprávněn pouze \"tuto vůli navenek sdělovat a projevovat\") a že případný nedostatek rozhodnutí zastupitelstva obce není \"pouhou vnitřní záležitostí obce bez právního významu pro druhého účastníka smlouvy\"; \"absence rozhodnutí zastupitelstva zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty,\" a proto je neplatná zástavní smlouva, kterou za obec uzavřel starosta, aniž by o zastavení nemovitosti rozhodlo zastupitelstvo obce. Pro rozhodnutí zastupitelstva zákon nevyžaduje zvláštní formu, musí však být natolik \"konkrétní, tedy určité a srozumitelné, aby je bylo možno posoudit jako právně relevantní\". Po zhodnocení obsahu zápisů z jednání zastupitelstva ze dne 16.7.1992, dne 10.8.1992 a dne 12.10.1992 učinil odvolací soud zjištění, že při jednání dne 10.8.1992 \"městské zastupitelstvo rozhodlo ručit nemovitostí č. 5 (9 pro, 2 se zdrželi)\" a že při jednání dne 12.10.1992 \"městské zastupitelstvo revokovalo své původní rozhodnutí, když navrhlo Ing. V. ručení objektem č. 414 (S. K.) místo domem č. 5 s tím, že odhad zajistí na vlastní náklady Ing. V. (9 pro)\". Vzhledem k tomu, že po 12.10.1992 zastupitelstvo \"o záměně nemovitostí\" již nejednalo, že není významné, jak si místostarosta Ing. B. T. věc vysvětloval (tedy že \"platí\" původní rozhodnutí zastupitelstva ze dne 10.8.1992), a že účastníci přes poučení ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř. nepředložili a nenavrhli žádné další důkazy, představuje zástavní smlouva podle názoru odvolacího soudu \"právní úkon, kterým nebyla vyjádřena vůle obce nejen ohledně pozemkových parcel, ale ani ohledně budovy č. 5 v K., neboť usnesením zastupitelstva byl schválen jiný postup\". Nemovitosti žalobce proto nemohou být zatíženy zástavní právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992.
K dovolání žalovaného 3) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 11.4.2007 č.j. 21 Cdo 1397/2006-142 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně - s výjimkou výroků týkajících se určení neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 a výroků týkajících se žalovaných 1) a 2) - zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu v tom, že zástavní smlouva uzavřená mezi K. b., a.s. a žalobcem dne 9.11.1992 je (by byla) neplatným právním úkonem, jen kdyby ji za žalobce uzavřel starosta (zástupce starosty), aniž by o ní rozhodlo jeho zastupitelstvo. Žalovaný 1) nemohl při uzavření zástavní smlouvy \"jednat v dobré víře\", neboť - vzhledem k ustanovení §36a odst. 1 písm. h) zákona o obcích a s přihlédnutím k základnímu principu českého právního řádu, podle něhož \"neznalost zákona nikoho neomlouvá\" - věděl (musel vědět), že zástavní smlouva na nemovitost uzavřená bez rozhodnutí obecního zastupitelstva je neplatná; žalovaný 1) tedy nemohl z pohledu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) přijmout zastavenou nemovitost \"v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit\". Na rozdíl od odvolacího soudu však dovodil, že z dosavadních skutkových zjištění nevyplývá, že by městské zastupitelstvo na svém jednání dne 12.10.1992 \"revokovalo\" své původní rozhodnutí ze dne 10.8.1992 a \"navrhlo ručení jiným objektem\". Podle bodu 3.3. zápisu č. 08 z jednání městského zastupitelstva konaného dne 10.8.1992 městské zastupitelstvo - poté, co starosta \"seznámil přítomné s referencemi, které městský úřad získal ohledně osoby a firmy Ing. V. v době od minulého zasedání MZ dne 16.7.1991 a s konkrétním podnikatelským záměrem, který Ing. V. zaslal\" - rozhodlo \"ručit nemovitostí č. p. 5\" a \"ve smlouvě s firmou Ing. V. zakotvit výši roční provize ze zaručené částky\". V zápisu č. 10 z jednání městského zastupitelstva konaného dne 12.10.1992 se pod bodem \"3.3. Ručení pro Ing. V.\" uvádí, že \"starosta seznámil přítomné s dopisem Ing. V., ve kterém žádá o doplnění finančního krytí (ručení úvěru u K. b.) do výše 3.000.000,- Kč,\" že \"zástupce starosty navrhl použít k ručení objekt zdravotního střediska S. č. p.\" a že \"MZ rozhodlo navrhnout Ing. V. ručení objektem č. p. (S. K.) namísto domem č. p. 5, odhad zajistí na vlastní náklady Ing. V. (9 pro)\". Vzhledem k tomu, že městské zastupitelstvo rozhodlo dne 12.10.1992 \"navrhnout Ing. V. ručení objektem č. p. (S. K.) namísto domem č. p. 5\", nelze bez dalšího (pouze z obsahu zápisu č. 10) dovozovat, že by tím městské zastupitelstvo zrušilo své rozhodnutí ze dne 10.8.1992 a nahradilo novým (jiným) rozhodnutím, neboť obsah rozhodnutí ze dne 12.10.1992 lze vykládat i například tak, že \"ručení objektem č. p. 414 (S. K.) namísto domem č. p. 5\" Ing. K. V. jen \"nabídlo,\" tedy učinilo závislým na tom, zda je Ing. K. V. přijme (s tím, že jinak, v případě odmítnutí \"nabídky\" ze strany Ing. K. V., zůstává v platnosti rozhodnutí ze dne 10.8.1992). Soud prvního stupně navíc v rozporu se zákonem vyslechl Ing. B. T., který uzavřel jako místostarosta žalobce dne 9.11.1992 zástavní smlouvu, jako svědka (§126 o.s.ř.), ačkoliv měl (mohl) být správně vyslechnut jako účastník řízení (§131 o.s.ř.), a že při zjišťování, zda se jednalo v městském zastupitelstvu o uzavření zástavní smlouvy (ručení nemovitostí v majetku města), hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být hodnocena s přihlédnutím k tomuto procesnímu postavení; má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu právnické osoby, v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, může být o okolnostech, které se týkají této právnické osoby a které nastaly v době, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 26.9.2007 č.j. 12 C 124/2004-194 zamítl žalobu o určení, že \"zástavní smlouva k nemovitostem uzavřená mezi M. K. a K. b., a. s. dne 9.11. 1992 je neplatná,\" že \"z této zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo k nemovitostem budova čp. 5 se st. p. č. 235/1 a st. p. č. 235/2 v katastrálním území a obci K.\" a že žalobce \"tak není zástavním dlužníkem,\" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení 64.679,- Kč \"přímo právnímu zástupci žalovaného 3)\" a že \"žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 43,- Kč\". Poté, co vyslechl Ing. B. T. jako účastníka řízení a ostatní členy zastupitelstva M. ú. v K. a Ing. K. V. jako svědky, dospěl k závěru, že \"bylo prokázáno, že zastupitelstvo M. K. na zasedání dne 10.8.1992 se vyslovilo většinou hlasů, jak vyplývá i ze zápisu, ručit panu Ing. K. V. nemovitostí č. 5\", že, jednalo-li zastupitelstvo následně \"o možnosti zajistit úvěr Ing. V. jinou nemovitostí, nešlo o revokaci původního rozhodnutí\" a že \"ručení objektem čp. 414 (S. K.) namísto domem čp. 5 Ing. K. V. mělo být nabídnuto\", avšak k nabídce nedošlo. Zástavní smlouva ze dne 9.11.1992 k nemovitostem ve vlastnictví žalobce je tedy platná, zástavní právo bylo podle v té době platných předpisů registrováno bývalým S. n. v Ú. n. O. pod č. Reg. RIII 3409/92 dne 12.11.1992, a tedy platně vzniklo. Námitky formálních nedostatků zástavní smlouvy odmítl soud prvního stupně s tím, že nedostatek údaje o identifikačním čísle není na újmu označení účastníků smlouvy, že úvěr poskytnutý Ing. V. byl zajištěn \"do výše hodnoty zástavy, maximálně do výše 3.000.000,- Kč, že \"nepřesný obsah rozhodnutí městského zastupitelstva\" není pro platnost smlouvy rozhodný, že \"specifikace znaleckého posudku není podstatnou náležitostí zástavní smlouvy a že smlouvu mohl podepsat místostarosta (zástupce starosty) \"v zastoupení starosty\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 19 Co 643/2007-235 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku o věci samé ve \"znění,že se zamítá žaloba na určení, že ze zástavní smlouvy uzavřené mezi M. K. a K. b., a.s., dne 9.11.1992 nevzniklo zástavní právo k nemovitostem - budově čp. 5, st.p.č. 235/1 a st.p.č. 235/2 v katastrálním území a obci K. a že žalobce není zástavním věřitelem\") a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 26.787,70 Kč k rukám advokáta JUDr. T. L. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně v tom, že \"zastupitelstvo 10.8.1992 o zastavení nemovitostí rozhodlo a toto rozhodnutí posléze změněno nebylo\" a že svým \"obsahem zástavní smlouva neodporuje rozhodnutí zastupitelstva a netrpí ani vadami předpokládanými v ustanovení §37 a 39 občanského zákoníku, případně jinými vadami, z nichž by bylo třeba dovodit absolutní neplatnost právního úkonu - zástavní smlouvy\". Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobce \"přijal úplatu za poskytnutí zástavy\" a že se \"aktivně domáhal této úplaty poté, co Ing. V. přestal tzv. provizi hradit\", jakož i k tomu, že žalobce svůj \"závazek uznával\" až do roku 2004, kdy se mu nepodařilo \"odkoupit pohledávku za Ing. V.\" a kdy se rozhodl \"podat určovací žalobu na neplatnost původní zástavní smlouvy\". Protože zástavní smlouva splňovala podmínky ustanovení §36a zákona o obcích, není žaloba důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozuje nejprve, že \"starosta není statutárním zástupcem obce\", a že \"v případě, že nejedná v souladu s usnesením zastupitelstva, je jeho úkon absolutně neplatný, a to bez ohledu na dobrou víru druhé strany, která je povinna se starat o svá práva, a nemůže se institutem dobré víry bránit v případě, že na straně obce došlo k zásadnímu překročení pravomoci jedincem\", a že zastupitelstvo musí projevit \"jasnou vůli a určitý právní úkon schválit se všemi náležitostmi\". Žalobce dále zrekapituloval dosavadní řízení před soudy, vyhodnotil obsah jednání městského zastupitelstva, zopakoval svá dosavadní tvrzení o formálních vadách zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992 a dospěl k názoru, že \"zastupitelstvo žalobce žádným svým usnesením nepřijalo takové rozhodnutí, které by mohlo vést k podpisu zástavní smlouvy jako bezvadného, určitého a srozumitelného právního úkonu\", což vyplývá jak z listinných důkazů, tak i z výpovědi svědka T. a svědka V.\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že dovolání žalobce \"nemá požadované náležitosti dle §241a o.s.ř.\" a že není přípustné a řízení by mělo být zastaveno\". Obsahově je dovolání žalobce totožné s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26.9.2007 č.j. 12 C 124/2004-194, s nímž se náležitě vypořádal odvolací soud.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o projednatelné dovolání, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Námitky žalobce spočívají v tom, že nesouhlasí, k jakému skutkovému závěru soudy z provedených důkazů dospěly; žalobce současně v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména ohledně obsahu jednání městského zastupitelstva a jeho výsledků) a na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že zástavní smlouva ze dne 9.11.1992 neodpovídá rozhodnutí městského zastupitelstva). Tím, že žalobce na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale jen skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (skutkové závěry). Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce v dovolání dále nesouhlasí se závěry soudů v tom, jak soudy zhodnotily otázku určitosti a srozumitelnosti rozhodnutí zastupitelstva \"směřujícího k uzavření zástavní smlouvy ze dne 9.11.1992, a dovozuje, že \"zde existují vážné rozpory\" v náležitostech potřebných pro uzavření zástavní smlouvy ze strany obce.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí zastupitelstva obce (města) o právním úkonu města představuje - jak již bylo za řízení uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.4.2007 č.j. 21 Cdo 1397/2006-142 - zákonem stanovenou podmínku takového právního úkonu, jejíž nedostatek způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, musí takové rozhodnutí, má-li představovat naplnění této podmínky, být dostatečně určité a srozumitelné. Vznikne-li pochybnost o obsahu takového rozhodnutí, je třeba se pomocí výkladu projevu vůle v tomto rozhodnutí obsaženého pokusit o odstranění takové nejasnosti; projev vůle vyjádřený slovy je při tom třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo projev vůle učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. §35 odst.2 občanského zákoníku).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu odpovídajícímu principům ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobce - k závěru, že zástavní smlouvou ze dne 9.11.1992 byly dány do zástavy takové nemovitosti, o nichž to bylo rozhodnuto zastupitelstvem města, neboť z rozhodnutí zastupitelstva bylo zřejmé, která žalobcova nemovitost má být zastavena, i když se v zápisech z jednání zastupitelstva neoznačuje \"zcela přesně\", a za předpokladů zastupitelstvem určených, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z tohoto důvodu spočívat na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 3) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm.f), §10 odst. 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného 3) zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 3) náklady v celkové výši 2.175,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 3) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu