ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3811.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3811/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. M. Č., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Katastrálnímu úřadu pro V. v J., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 50/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2007 č.j. 49 Co 101/2005-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18.9.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce dává výpověď z pracovního poměru. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „Rozhodnutím ředitele Katastrálního úřadu B. – m. č.j. 10-903/2003“ ze dne 5. září 2003 došlo ke „snížení stavu zaměstnanců z důvodu nadbytečnosti na katastrálních úřadech, tvořících účetní jednotku Katastrální úřad B. – m., tj. včetně katastrálního úřadu v T.“, a to ke dni 31. prosince 2003. K tomuto datu bylo zrušeno také pracovní místo žalobkyně, a Katastrální úřad v T. neměl „k dispozici žádné volné pracovní místo, které by žalobkyni v souladu s ustanovením §46 odst. 2 zákoníku práce mohl nabídnout“.
Dopisem ze dne 2.12.2003 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „porušila svoje povinnosti stanovené jí zákoníkem práce v ustanovení §73 odst. 2 písm. a) a d)“ tím, že „záměrně pozdržela listinu – odstoupení od kupní smlouvy ze dne 24.6.2003 podanou na Katastrální pracoviště M. B. k záznamu dne 15.10.2003“. Tato listina byla žalobkyni předána ke kontrole pro vyznačení plomby dne 20.10.2003, žalobkyně však i po třetí výzvě Ing. V. H. ze dne 25.11.2003 k vydání předmětné listiny k aktualizaci toto odmítla.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru žalobkyně a žalovaného výpovědí, kterou dal žalovaný žalobkyni dne 18.9.2003, a okamžitým zrušením, které dal žalovaný žalobkyni dne 4.12.2003, jsou neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30.4.1994, že byl sjednán druh práce právník a jako místo výkonu práce detašované pracoviště v M. B. Dne 18.9.2003 jí byla dána výpověď pro nadbytečnost a dne 4.12.2003 jí bylo na pracovišti doručeno okamžité zrušení pracovní poměru z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. K porušení pracovní kázně v okamžitém zrušení pracovního poměru zejména namítá, že „bylo žalovaným smyšleno“, neboť „pořádkovou 30-denní lhůtu k zápisu údajů o právních vztazích do katastru vždy dodržovala“, v daném případě však „vyhověla naléhavé žádosti spol. X., a.s. o posečkání řádově o několik dnů“, čímž byla pořádková lhůta „mírně překročena“. Podle názoru žalobkyně tedy „v žádném případě neporušila právní předpis“, neporušila proto ani pracovní kázeň, a „i kdyby ji snad porušila“, namítá, že „by vytýkané porušení nedostoupilo nejvyšší intenzity, jakou vyžaduje ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“.
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 21.12.2004 č.j. 12 C 50/2004-95 zamítl „návrh žalobkyně na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4.12.2003, které dal žalovaný žalobkyni, je neplatné“, určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 18.9.2003, kterou dal žalovaný žalobkyni“, je neplatná a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Převzala-li žalobkyně okamžité zrušení pracovního poměru dne 4.12.2003, posledním dnem k uplatnění žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru u soudu byl den 4.2.2004. Jestliže podala žalobu až dne 5.2.2004, podala ji opožděně, a soudu „nezbylo“, než žalobu zamítnout, „aniž se soud zabýval materiálními předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru“. Výpověď z pracovního poměru považoval soud prvního stupně za neplatnou, neboť „rozhodnutí ředitele Katastrálního úřadu B. – m. o snížení stavu zaměstnanců se netýkalo žalobkyně“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.3.2007 č.j. 49 Co 101/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že poslední den lhůty k uplatnění neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru připadl na středu, dne 4.2.2004, a „uplatnila-li tedy žalobkyně neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobou, která byla soudu doručena dne 5.2.2004“, „stalo se tak až po uplynutí prekluzívní lhůty podle ustanovení §64 zák. práce“. Ohledně námitky žalobkyně, že okamžité zrušení pracovního poměru ve vztahu k ní učinil někdo jiný, než kdo byl jejím zaměstnavatelem [a že je tedy dána možnost domáhat se určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle §80 písm. c) o.s.ř.], odvolací soud vycházel ze zjištění, že „organizační řád Katastrálního úřadu B. – m. pověřuje ředitele Katastrálního úřadu B. – město k rozhodování o zásadních personálních otázkách a k uzavírání a rozvazování pracovního poměru se zaměstnanci“, a že ředitel Katastrálního úřadu B. – m. (v souladu s tímto řádem) pověřil písemně „ředitele Katastrálního úřadu v T. Ing. M. B. k provádění úkonů směřujících k ukončení pracovních poměrů se zaměstnanci Katastrálního úřadu v T.“. Jestliže tedy okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2.12.2003 (v souladu se shora uvedeným pověřením) podepsal ředitel Katastrálního úřadu v T. Ing. M. B., jde o „právní úkon, který byl ve vztahu k žalobkyni učiněn jejím zaměstnavatelem“. Ohledně výpovědi z pracovního poměru dospěl odvolací soud k závěru, že „použitý výpovědní důvod nebyl naplněn, a výpověď z pracovního poměru ze dne 18.9.2003 je pro rozpor se zákonem neplatným právním úkonem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam pokud jde o posouzení otázky, zda „okamžité zrušení pracovního poměru ve vztahu k žalobkyni učinil někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu“. Dovolatelka namítá, že „okamžité zrušení provedl subjekt, který k tomu nebyl dle soudem citovaných právních předpisů a listin oprávněn (tedy přímo Katastrální úřad v T., namísto Katastrálního úřadu B. – m., zastoupeného Ing. B., ředitelem katastrálního úřadu v T., jak tomu mělo být podle pověření, ze kterého soud vychází)“. Odvolací soud totiž podle názoru žalobkyně „přehlédl, že Ing. B. podepsal zmíněné okamžité zrušení pracovního poměru nikoli jménem Katastrálního úřadu B.-m., nýbrž jménem Katastrálního úřadu v T., jak o tom svědčí otisk razítka Katastrálního úřadu v T. nad jeho podpisem okamžitého zrušení ze dne 2.12.2003“; a navíc „se vůbec nevypořádal se skutečností, že předchozí výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze září 2003“ „byla učiněna jako zaměstnavatelem přímo Katastrálním úřadem v T., zastoupeným Ing. M. B., ředitelem, nikoli tedy již Katastrálním úřadem B.-m., zastoupeným Ing. M. B., na základě pověření“, a „nevypořádal se ani se skutečností, že „s účinností od 1. ledna 2001 je zaměstnavatelem Česká republika, zastoupená organizační složkou státu, kterou je katastrální úřad T.“, a to na základě „ust. §3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobkyně sice v dovolání mimo jiné uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a která podle jejího názoru - jak přímo v dovolání namítá – nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Nesouhlasí zejména se skutečností, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné (například, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo „provedené dne 2.12.2003 vůči zaměstnanci Katastrálního úřadu v T. listinou opatřenou pouze razítkem Katastrálního úřadu v T. a podpisem Ing. M. B., ředitele Katastrálního úřadu v T., bez uvedení skutečnosti, že právní úkon činí Katastrální úřad B.-m. a bez uvedení skutečnosti, že Ing. M. B. jedná jménem Katastrálního úřadu B.-m., nikoli jménem katastrálního úřadu v T.“). Vytýká odvolacímu soudu rovněž, že nepřihlédl k „předchozí výpovědi z pracovního poměru žalobkyně ze září 2003“ a k dohodě o změně pracovní smlouvy ze dne 19.12.2000, kterou „bylo výslovně dohodnuto, že s účinností od 1.ledna 2001 je zaměstnavatelem Česká republika, zastoupená organizační složkou státu, kterou je katastrální úřad T.“, a na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (například, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2.12.2003 bylo učiněno ředitelem Katastrálního úřadu v T. Ing. M. B. v souladu pověřením vydaným na základě „Statutu katastrálních úřadů“ ze dne 20.7.1993 č.j. 2761/1993-22) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „okamžité zrušení provedl subjekt, který k tomu nebyl dle soudem citovaných právních předpisů a listin oprávněn“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že se žalobkyně vlastně mohla domáhat požadovaného určení žalobou podle §80 písm. c) o.s.ř. i po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby podle §64 zák. práce]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani případná tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - i kdyby byla opodstatněná - není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše - nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu