ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4095.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4095/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR, o 439.794,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 6/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2006 č.j. 13 Co 244/2006-107, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.9.2006 č.j. 13 Co 244/2006-107, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.11.2005 č.j. 23 C 6/2003-88 (ve znění usnesení ze dne 10.5.2007 č.j. 23 C 6/2003-113) ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 439.794,- Kč s úroky z prodlení ve výši, kterou soud ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Žalovaná v dovolání mimo jiné uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že „neposkytla žalobci z titulu jeho nároku podle §61, resp. §130 zákoníku práce vůbec žádné plnění, nezaměstnává jej“, a že „tvrzení žalované o nemožnosti zaměstnat žalobce se jeví jako účelové“), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je tak především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily (jestliže například namítá, že nebylo nijak svědecky doloženo, že by Ing. F. někdy odevzdal sadu bezpečnostních dotazníků potřebných pro provedení bezpečnostní prověrky tehdejšímu velvyslanci, naopak na základě více dopisů bylo potvrzeno, že žalobce několikrát „převzal sadu bezpečnostních dotazníků“, které však „vyplněné nikdy odboru zvláštních úkolů MZV ani Národnímu bezpečnostnímu úřadu nepředal“); současně dovolatelka na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by umožňovaly snížení požadované náhrady mzdy, že naopak „žalobce se usilovně snažil o nalezení přijatelného zaměstnání“, s ohledem na důvod skončení jeho pracovního poměru u žalované bezvýsledně, že „mnohokrát písemně žádal žalovanou o další zaměstnávání, na jeho dopisy bylo odpovídáno velmi vyhýbavě a nikdy mu v období do konce roku 2002 nebylo sděleno, že by jeho dalšímu zaměstnávání bránil nedostatek bezpečnostních prověrek“, a že žalovaná, ačkoli „má již několik let v rukou pravomocné rozhodnutí o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru se žalobcem“, neučinila dosud „jakýkoli úkon směřující k platnému ukončení pracovního poměru a k nastolení právní jistoty pro oba zúčastněné subjekty“) v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (zejména, že žalobce pro bezpečnostní prověrku „přes opakované výzvy potřebný podkladový materiál nepředložil“, a „podmínka přidělování práce je tak bez potřebné spolupráce zaměstnance podmínkou nesplnitelnou“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „skutečnost, že žalovaná strana nejen neumožnila, ale ani nesměla žalobci umožnit pokračování v pracovním poměru“, spočívá v zaviněném jednání žalobce, a že je tedy dán nárok na moderaci přiznané náhrady mzdy). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), představují uvedené námitky žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 5., §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu