ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4270.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4270/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované A. P., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 30/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2007, č.j. 15 Co 360/2006-271, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.588,- Kč k rukám advokátky.
Stručné odůvodnění (§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.11.2007, č.j. 15 Co 360/2006-271, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16.11.2005, č.j. 49 C 30/2000-249 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byl zamítnut návrh na určení, že „okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované ze dne 9.12.1999 je neplatné“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Žalobce v dovolání mimo jiné uvedl, že „obecné soudy uzavřely věc v rozporu s hmotným právem“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že se dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem tím, že se „pokusil o krádež v objektu I. B., a to v době, kdy vykonával strážní službu“), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je tak především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily (namítá zejména, že „k závěru o spáchání tr. činu krádeže ve stadiu pokusu nemohly mít dostatek relevantních důkazů“, že v době krádeže byl žalobce „prokazatelně na jiném místě“, o čemž svědčí kamerové záznamy a záznam kontroly strážní služby, apod.). Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že „žalobce si byl vědom toho, že jeho pracovní povinnost spočívá ve vnější ostraze a do vnitřku budovy má vstupovat pouze výjimečně, a to na vyzvání strážného z vnitřku budovy“, že ze záznamu průmyslových kamer je patrno, že žalobce se „mezi jednou a druhou hodinou po vnitřku budovy pohyboval spolu s další osobou a se psem“, „následně se žalobce pohyboval uvnitř budovy minimálně též v době od 3.01 hod a následně od 4.19 hod“, ačkoli uvnitř tohoto hlídaného objektu „neměl co dělat, jednal zcela vědomě v rozporu se svými povinnostmi“) v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (např. že „ve 3.21 – 3.26 byl v prodejně T. spuštěn akustický alarm, dále že ve 3.55 hod byl odpojen tento akustický alarm a dále ve 4.01 – 4.06 zaznamenala pohybová čidla na prodejně pohyb“, avšak, že „ve všech těchto inkriminovaných časových úsecích byl žalobce prokazatelně mimo objekt budovy a tedy i mimo objekt předmětné prodejny“, „pokud byl žalobce v objektu, tak to bylo v jiných časových úsecích a na přímou žádost strážného P., který prováděl ostrahu uvnitř objektu“, a navíc byl „v době od 4.00 do 4.19 hod. kontrolován na stanovišti svým nadřízeným“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), představují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 413,25 Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši (po zaokrouhlení) 2.588,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu