ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4415.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4415/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. M. M., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadce J. a.s., proti žalovaným 1) H. S., 2) H. T., oběma zastoupeným advokátem, 3) P. H., 4) J. Š., 5) L. P. 6) B. V., 7) P. F., 8) L. R., 9) E. B., 10) A. M., 11) J. F., 12) M. V., o 277.446,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 158/99, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2008 č.j. 12 Co 97/2004-182 takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.1.2008 č.j. 12 Co 97/2004-182, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16.6.2003 č.j. 13 C 158/99-74 (ve znění opravného usnesení ze dne 19.3.2004 č.j. 13 C 158/99-102) ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žalované 1) uložena povinnost zaplatit žalobkyni „částku 121.418,- Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 5.9.1998 až do zaplacení“, a do výroku, jímž byla žalované 2) uložena povinnost zaplatit žalobkyni „částku 110.994,-Kč s 18% úrokem z prodlení p.a. od 5.9.1998 až do zaplacení“), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalované 1) a 2) v dovolání uvedly, že podle jejich názoru napadený rozsudek odvolacího soudu „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, a že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýkají soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že žalované neprokázaly, že schodek na svěřených hodnotách „vznikl zcela nebo zčásti bez jejich zavinění“), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak provedené důkazy hodnotily (namítají zejména, že soudy obou stupňů vzaly za „důvěryhodnější než tvrzení dovolatelek“ tvrzení svědků – „bývalých vedoucích zaměstnanců původního žalobce“ – která byla „zcela protichůdná tvrzením dovolatelek“, a že „předpoklad“ soudů, že „tito svědci nemají žádný zájem na výsledku sporu a tedy ani na zkreslování svých výpovědí“, je „zjevně nesprávný“; zdůrazňují také, že, ačkoli v době sporu tito svědci „skutečně neměli po právní stránce nic společného s žalobcem, jejich vztah k danému sporu zůstal zachován a měl být jednoznačně takto hodnocen při posuzování (jejich) věrohodnosti“), a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatelek pro posouzení věci významné (poukazují např. na svá tvrzení o „nedobrých podmínkách na pracovišti, na nichž se žalobce podílel, o liknavém přístupu vedoucích pracovníků k jejich stížnostem, o zmatcích při fakturování zboží, o nemožnosti dovolat se nápravy i o nedostatečném počtu pracovnic na prodejně v rozhodné době“ a zároveň na „shodná tvrzení dvanácti žen“, která není správné odmítnout). Dovolatelky současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (zejména, že inventura byla provedena řádně, a že toto také „vedoucí prodejny a její zástupkyně stvrdily v inventarizačním zápise vlastnoručním podpisem“, že nebylo zjištěno „žádné neoprávněné zatížení prodejny“, nebylo potvrzeno, že „by prodejna nebyla obsazena odpovídajícím počtem pracovníků“, když se jednalo „o menší prodejnu, kde stav pracovníků byl limitován obratem a tržbou prodejny“, a že „bylo věcí vedoucí prodejny, zda povolí vstup na prodejnu jiným osobám, než pracovníkům prodejny“, a také že jednotlivé pracovnice si sice ztěžovaly vedoucí „na situaci na prodejně“, ale „nepřinutily ji, aby jednala takovým způsobem, aby dořešila věci s vedením podniku“) v dovolání předestírají opačné skutkové závěry (např. že „nápravy závad“ u zaměstnavatele se domáhaly „opakovaně a vehementně“, nejsou však zvyklé na „formální jednání“, proto jim „postačilo tvrzení jejich nadřízených, že jsou si nedostatků vědomi a že náprava bude zjednána a nesnažili se získat písemné dokumenty, které by jejich tvrzení mohly jednoznačně potvrdit“), na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
Tím, že dovolatelky na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalovaných uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1) a 2) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalované 1) a 2), které z procesního hlediska zavinily, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemají právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu