ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4537.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4537/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K. p., a. s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 210/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2008 č.j. 12 Co 216/2008-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243 odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.6.2008 č.j. 12 Co 216/2008-168, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 31.8.2007 č.j. 8 C 210/2006-134 ve věci samé [ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 26.901,- Kč (na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 13.9.2005 do 24.6.2006, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a na náhradě bolestného) s úroky z prodlení], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že „je přesvědčen, že v jeho případě je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl (namítá-li, že bylo rozhodnuto v jeho neprospěch „na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu“). Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (jestliže namítá, že výpověď svědka V. R., inspektora tehdejšího O. i. b. p. v P. „byla velmi rozpačitá, nevěrohodná a pro žalobce v některých bodech šokující“, že výpověď svědkyně O. V. „nelze brát jako zcela věrohodný důkaz“ a že žalovaný „popsal“ chování účastníků před úrazem „zcela lživě“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné, zdůrazňuje-li, že žalobce jako podřízený zaměstnanec „automaticky předpokládal, že žalovaný jako jeho nadřízený a autor bezpečnostních pravidel pro práci na dotčené lince bude tato pravidla stoprocentně dodržovat a že ze svého velínu odešel až po vypnutí linky“, a že žalobce s ohledem na dosavadní praxi „neměl důvod žalovanému nevěřit nebo ho dokonce kontrolovat“. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu [že žalobce, ač „byl zkušeným pracovníkem s dlouholetou praxí při obsluze na zařízení, na němž k úrazu došlo“, „porušil obecná pravidla bezpečného chování, s nimiž byl řádně seznámen, zejména tím, že se před zahájením opravy vadného koncového spínače nepřesvědčil, zda dopravník je vypnut a nemůže se samovolně rozběhnout“, že „toto porušení závazného bezpečnostního předpisu bylo rozhodující příčinou pracovního úrazu“ a že se žalobci „nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že žalovaný stál v okamžiku úrazu vedle něj a viděl, jak se snaží závadu odstranit, a nevaroval ho, že dopravník není vypnut“), v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že žalobce „neporušil žádný obecně závazný předpis týkající se bezpečnosti práce, ani místní provozní a bezpečností předpis pro pilu Ch.“, že si „nepočínal nijak zbrkle nebo riskantně“, a že „naopak to byl právě žalovaný, který při zastavení linky nepostupoval tak, jak mu tyto předpisy ukládají“, jestliže „ze svého stanoviště odešel, aniž by vypnul svou část linky, a nechal žalobce začít s opravou“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (o tom, že snížení rozsahu odškodnění žalobce o 30% provedené vedlejším účastníkem, není opodstatněné). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvod přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu