ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5442.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5442/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovaným 1) J. P., 2) České republice – Finančnímu ředitelství pro hl. m. P., a 3) České republice - Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19 února 2007, č. j. 1 Co 373/2006-63, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 20/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2008, č. j. 11 Cmo 401/2007-42, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.) :
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2008, č. j. 11 Cmo 401/2007-42, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2007, č. j. 66 C 20/2007-23, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že žaloba pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007, č. j. 1 Co 373/2006-63, se zamítá), není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2, §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě žalobce v žalobě pro zmatečnost napadl usnesení Vrchního soudu v Praze 19. 2. 2007, č. j. 1 Co 373/2006-63, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, č. j. 34 C 119/2006-42 (kterým byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč), a to z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.; z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.
Závěr odvolacího soudu, že proti usnesení, jímž byl žalobce podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu (vzor č. 064 o. s. ř.), není odvolání přípustné [§218 písm. c) o. s. ř.], je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit [srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 1. 1980, sp. zn. 2 Cz 108/79, který byl uveřejněn na straně 797 Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, Nejvyššího soudu ČSR a Nejvyššího soudu SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím (Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudu a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, 1970-1983, který vydal Nejvyšší soud ČSSR, SEVT, Praha 1986), nebo obdobně - ve vztahu k výzvě k zaplacení zálohy na náklady konkursu - právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, který byl uveřejněn pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001].
Odvolací soud tedy v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou pro zmatečnost napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2007, č. j. 1 Co 373/2006-63, není postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce nemůže být ani kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který byl žalobcem v dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) - rovněž uplatněn [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Další námitky uplatněné žalobcem v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatele s usnesením napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Konečně ani námitkou, že „řízení o žalobě pro zmatečnost je tak samo zmatečné a již řízení před soudem prvního stupně proto trpí vadou uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř.“, a že „i odvolací řízení (v řízení o žalobě pro zmatečnost) je tak samo zmatečné a jak řízení před soudem prvního stupně, tak řízení před soudem druhého stupně proto trpí vadou uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř.“, žalobce nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost; neuplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. (tvrdí, že v řízení o žalobě pro zmatečnost mu byla odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnosti však nejsou - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem [dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné – srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Dovolání žalobce proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které mají z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), není rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 3) náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.000,- Kč [srov. §10 odst. 2 a 3, §14 odst.1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 3) advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalované 3) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 437,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované 3) nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.737,- Kč zaplatit k rukám advokáta, která žalovanou 3) v tomto řízení zastupoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu