ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.567.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 567/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) M. G., b) Š. G., zastoupeného matkou I. G., c) D. G., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 249/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. června 2007, č.j. 36 Co 569/2006-84, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 15.7.2005 se žalobci domáhali určení, že „součástí dědictví po zemřelém Z. P., zemřelém, jsou nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro L. k. na LV, katastrální území K., obec K., okres Č L., a to pozemková parcela st. 364, o výměře 122 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemková parcela 174/1, o výměře 8739 m2, trvalý travní porost, pozemková parcela 225/2, o výměře 5564 m2, trvalý travní porost a pozemková parcela 234/1, o výměře 1001 m2, trvalý travní porost“. Uvedli, že „jsou jedinými dědici po svém otci, Z. P., zemřelém“; že „dědické řízení je projednáváno před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 D 358/98“; že „součástí dědictví jsou poměrně rozsáhlá aktiva, která jsou zatížena neuhrazeným bankovním úvěrem, který svou výší aktiva přesahuje“; že „otec žalobců odmítl předmětný úvěr hradit dobrovolně a zbavil se veškerého svého podstatného majetku tak, aby v případě nařízení exekuce nebyl postižen žádný jeho majetek“; že „dne 8.3.1996 jejich otec uzavřel darovací smlouvu, kterou převedl na svého bratra předmětné nemovitosti“; že „tento právní úkon považují za absolutně neplatný, neboť svým účelem obchází zákon“; že „skutečným důvodem uzavření této darovací smlouvy je snaha vyvést nemovitosti, které jsou předmětem této žaloby z dosahu věřitele, banky H. B. C. R. a.s.“; že „bratr otce (žalovaný) jako obdarovaný o pravém důvodu uzavírání předmětné darovací smlouvy věděl“; že „takto byly z majetku jejich otce převedeny veškeré nemovitosti, které vlastnil“; dále že „naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřují zejména v tom, že pokud bude žalobě vyhověno, rozšíří se bezesporu majetková podstata, která tvoří jejich dědictví a v návaznosti pak i jednotlivé dědické podíly žalobců jako dědiců“ a že tím „dojde alespoň k částečnému snížení pasiv dědictví“.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 4.10.2006, č. j. 12 C 249/2005-45, žalobu zamítl a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 12.623,50 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Dospěl k závěru, že „rozšíření majetkové podstaty dědictví a částečné snížení pasiv dědictví nepředstavuje naléhavý právní zájem, který má na mysli ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.“; že „zvýšení aktiv dědictví, a tomu odpovídající snížení pasiv dědictví takovým naléhavým právním zájmem není“; že „naléhavý právní zájem na určovací žalobě existuje např. tam, kde by se bez určení stalo právní postavení žalobce nejistým nebo by právo žalobce bylo ohroženo“; že však „o takový případ se v projednávané věci nejedná“ a dodal, že „práva věřitelů v obdobných situacích jsou upravena v ustanovení §42a obč. zák.“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26.6.2007, č.j. 36 Co 569/2006-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „uplatněný žalobní petit je svou povahou určovací žalobou upravenou ustanovením §80 písm. c) o.s.ř.“; že „předmětem dědického řízení zůstaly pouze nemovitosti vedené na LV v kat. území N. M., okres P.“ a že „ostatní nemovitosti byly převedeny za života zůstavitele“; že „úprava petitu, kterou provedli žalobci v odvolání, je jen formální stylistickou úpravou určovacího petitu uplatněného v původní žalobě, nikoli změnou návrhu“; že „se neztotožňuje s názorem okresního soudu, že na této určovací žalobě není dán naléhavý právní zájem žalobců, protože na tomto určení závisí, zda bude v dědickém řízení projednáván další majetek, který byl vlastnictvím zemřelého nebo nikoli, což znamená, že by bez tohoto určení mohla být práva žalobců ohrožena“; že „darovací smlouvu uzavřenou mezi zůstavitelem Z. P. a jeho bratrem M. P. nelze hodnotit po stránce právní jako neplatnou“; že „se jedná o záležitost občanskoprávní, a proto je třeba aplikovat na projednávanou věc ustanovení §39 obč. zák. o důvodech neplatnosti právních úkonů“; že „uzavření darovací smlouvy, byť s úmyslem zkrátit věřitele, občanský zákoník nehodnotí jako neplatné ani pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §39 obč. zák., ale umožňuje k návrhu věřitele vyslovit neúčinnost takových úkonů úpravou odporovatelnosti právních úkonů v ustanovení §42a obč. zák.“; že „toto ustanovení bylo do občanského zákoníku zařazeno právě z důvodu ochrany věřitelů před jednáním dlužníků, které popisovali žalobci v podané žalobě“; že „uzavření odporovatelného úkonu však nezpůsobuje jeho absolutní neplatnost, ale pouze neúčinnost ve vztahu k věřiteli, který se může domáhat uspokojení pohledávky proti osobě, na kterou byl majetek dlužníka odporovatelným úkonem převeden“; že „zůstavitel takové úkony učinil ve snaze obejít věřitele, což má dopad do dědického řízení, když úkony inter viros zmenšil majetek, který by jinak propadl dědictví“ a že „neplatnost úkonu z důvodů upravených v ustanovení §37 a §39 obč. zák. neshledal“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že „došlo k porušení jejich práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, a to práva uvedeného v čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. práva, aby věc byla projednána v jejich přítomnosti, resp. v přítomnosti jejich právního zástupce“; že odvolací soud neodročil ústní jednání nařízené na den 26.6.2007 a rozhodl bez účasti jejich právního zástupce, přestože „právní zástupce opakovaně požádal o odročení jednání z důvodu kolize s jiným soudním jednáním, neboť již od 21.5.2007 byl předvolán k jinému soudnímu řízení“; že „jejich právní zástupce splnil veškeré zákonem požadované důvody pro řádnou a včasnou omluvu“. Dále namítají, že „je v rozporu s institutem dobrých mravů, aby aktiva zůstavitele byla darována osobě třetí a pasiva zůstavitele tvořily podstatu dědictví“; že „v předmětné soudní věci projednávané skutečnosti křiklavým způsobem porušují institut dobrých mravů“; že „uzavření darovací smlouvy za předpokladu, že obě její strany ví a jsou srozuměny s tím, že její podstatou není naplnění institutu darování, tzn. vůle dárce věc darovat a vůle obdarovaného darovanou věc přijmout, ale vůle dárce i obdarovaného, obejít věřitele, zmenšit majetek zůstavitele ke škodě věřitele, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. a způsobuje absolutní neplatnost takovéhoto právního úkonu“; že „závěr odvolacího soudu, že jednání zůstavitele a žalovaného nelze podřadit pod jednání v rozporu s dobrými mravy, ale že se jedná o neúčinný úkon ve smyslu §40a obč. zák., je v rozporu s hmotným právem“; že „právo jako takové a jeho jednotlivé části mají tvořit systém“; že „je vždy pouze na věřiteli, zda podá žalobu na určení neplatnosti právního úkonu ve smyslu §40a obč. zák., či nikoli“; že „pokud bude mít dlužník dostatek postižitelného majetku, byť dojde k provedení právních úkonů ve snaze obejít věřitele, věřitel nebude mít jediný důvod podávat žalobu na určení a bude postihovat pouze dlužníkův majetek“. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dovolání však přípustné není ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozhodnutí, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
V posuzovaném případě odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (dle §219 o.s.ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jichž se určení týká, posoudil jinak, neboť, oproti soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem a žalobou se zabýval věcně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003, č.j. 29 Odo 224/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003). Dovolání žalobců je tedy přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v projednávané věci odvolací soud nařídil jednání na den 26.6.2007. Právní zástupce žalobců požádal dopisem ze dne 15.6.2007 (doručeným odvolacímu soudu dne 18.6.2007) o odročení nařízeného jednání na pozdější dobu s tím, že má již od 21.5.2007 předvolání na stejný den k jednání konanému před Okresním soudem v Trutnově. Svoji žádost doložil vyrozuměním Okresního soudu v Trutnově ze dne 18.5.2007, č.j. 30 C 170/2006-46. Odvolací soud žádosti nevyhověl, protože – jak sám uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí – „přehlédl, že právní zástupce předložil ke své žádosti zároveň fotokopii předvolání k jednání, na které odkazoval“ a dodal, že „jinak by žádosti se zřetelem na judikaturu, která je k této otázce ustálena, vyhověl“.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst.1 o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§25 o.s.ř.) nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti; účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§45c o.s.ř.), a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§115 o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím zástupce.
Jestliže se k jednání nedostavil řádně a včas předvolaný účastník (jeho zástupce nebo zmocněnec), soud zkoumá, zda včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání. Omluva takového účastníka k jednání přitom není sama o sobě (bez dalšího) žádostí o odročení jednání; omlouvá-li se účastník k jednání, musí také požádat o odročení jednání, jinak soud může jednat v jeho nepřítomnosti. O odročení jednání musí účastník řízení (jeho zástupce nebo zmocněnec) požádat včas (tj. tak, aby žádost došla soudu nejpozději v době, kdy k ní může ještě před zahájením jednání objektivně vzato přihlédnout) a z důležitého důvodu. Žádost o odročení je - obecně řečeno - podložena důležitým důvodem, jestliže obsahuje tvrzení takových skutečností, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho neúčast u jednání omluvit, tedy které mu znemožňují zúčastnit se jednání a které jsou současně vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních. Dospěje-li soud k závěru, že v žádosti uvedený důvod je důležitý, jednání odročí; v opačném případě, stejně jako v případě, že účastník (jeho zástupce nebo zmocněnec) vůbec nepožádal o odročení jednání, může věc samu projednat (srov. §101 odst. 3) v nepřítomnosti takového účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 1999, sp.zn. 31 Cdo 2432/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1021/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 62, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 79, ročník 2001].
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v posuzovaném případě zvolil nesprávný procesněprávní postup, když dne 26.6.2007 věc projednal a rozhodl a jednání v dané věci, s ohledem na včasnou a důvodnou omluvu zástupce žalobců, neodročil.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§213 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§213 odst. 4 o.s.ř.). Opakuje-li odvolací soud dokazování podle ustanovení §213 odst. 3 o.s.ř., provede dokazování sám (§213a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud doplní dokazování podle ustanovení §213 odst. 4 o.s.ř. buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo dožádaného soudu (§213a odst. 2 o.s.ř.)[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008, sp. zn. 21 Cdo 3243/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, ročník 2009].
V posuzovaném případě soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení (srov. §80 písm. c/ o.s.ř.); věcně se žalobou nezabýval. Odvolací soud naproti tomu zamítnutí žaloby opřel o závěr, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že však „darovací smlouvu uzavřenou mezi zůstavitelem Z. P. a jeho bratrem M. P. nelze hodnotit po stránce právní jako neplatnou“, tedy na rozdíl od soudu prvního stupně se věcí zabýval meritorně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003).
Jestliže tedy soud prvního stupně při zamítnutí žaloby ze skutkových zjištění významných pro meritorní posouzení věci (logicky s ohledem na závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) nevycházel, bylo na odvolacím soudu, aby taková zjištění, pokud se věcí chtěl zabývat meritorně, sám provedl (srov. §213 odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud však – jak z obsahu spisu vyplývá – ve věci rozhodl, aniž by provedl jakékoli dokazování; postupoval tak v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o.s.ř. a řízení tím zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241a odst. 2 písm. a), §242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu - aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelů - zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu