ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.587.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 587/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce T. D., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. d., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2007 č.j. 15 Co 126/2006-116, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2007 č.j. 15 Co 126/2006-116, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22.11.2005 č.j. 49 C 170/2003-89, ve věci samé [tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce daná žalobci dopisem žalované ze dne 1.3.2002 je neplatná], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a že uplatňuje rovněž dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak provedené důkazy (zejména lékařské posudky o zdravotním stavu žalobce vydané v letech 2001 až 2003) hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci podstatné, poukazuje-li – mimo jiné - na zdravotní problémy a komplikace, které žalobce postihly v roce 2002. Dovolatel současně na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že žalovaná před dáním výpovědi nabídla žalobci jinou pro něho vhodnou práci, pro jejíž výkon „byl zdravotně způsobilý“, a že výpověď byla žalobci tím, že „ji odmítl převzít“, „řádně doručena“) v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (zejména, že „zaměstnavatel nenabídl žalobci pro něho vhodné pracovní místo“ z hlediska jeho zdravotního stavu a že výpověď žalobci „zaměstnavatelem doručena nebyla“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že „výpovědní doba podle §47 odst. 2 zák. práce dosud neskončila“ a že zatím „nemohly nastat účinky výpovědi a pracovní poměr žalobce k zaměstnavateli nadále trvá“. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Kromě toho dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že soudy obou stupňů neprovedly důkaz výslechem žalobce jako účastníka řízení, „byť to žalobce i jeho právní zástupci těmto soudům navrhovali a žalobce s výslechem souhlasil“, a že tímto procesním pochybením soudů „mu tak nebylo umožněno tvrdit pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a k jejich prokázání označit důkazy“.
Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř.; skutečnost, že řízení je případně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, však nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu